Když lidé loví lidi

D. D. KRAJČA

K tomuto článku přikládám téměř šestiminutové video. Nedívá se na něj dobře a ani se na něj dobře dívat nemá. Je to sestřih záběrů z Ukrajiny, na kterých jsou muži na ulicích násilím zadržováni a odváděni v souvislosti s mobilizací. Brání se, zápasí, snaží se uniknout, kolem stojí další lidé, kteří celé situace sledují a natáčejí. A nejde o jedno osamocené video, které někdo včera anonymně vypustil na internet. Podobných záběrů běží po sociálních sítích obrovské množství a o problémech, násilí a excesech při mobilizaci se mluví také na samotné Ukrajině. Proto už podle mého názoru nestačí všechno, co se nám nehodí do obrazu této války, automaticky označit za ruskou propagandu a tím debatu ukončit.
Nechci dnes psát o Putinovi, Zelenském ani o tom, kdo má na mapě kterou vesnici. Nechci znovu rozebírat začátek války ani přepisovat tisíckrát napsané argumenty obou stran. Chci se zastavit u něčeho mnohem jednoduššího a zároveň mnohem důležitějšího. U člověka. U otce rodiny, manžela, syna nebo bratra, kterého vidím na ulici zápasit s několika dalšími muži, protože nechce být odveden. U člověka, který má strach. Možná strach ze smrti, možná strach z války, možná strach o rodinu. Nevím. Ale vidím člověka, který tam nechce jít.

Samotná mobilizace za války není ničím mimořádným. Státy ji používaly po generace a Ukrajina vede válku proti zemi, která ji napadla. Má právo se bránit a potřebuje k tomu armádu. To všechno dokážu pochopit. Jenže mezi povoláním občana podle zákona a obrazy několika lidí fyzicky zápasících s člověkem na ulici vidím obrovský rozdíl. Existuje podle mě hranice, za kterou přestává být člověk občanem plnícím svou povinnost a začíná být vnímán jen jako další kus živé síly potřebný pro frontu. A při pohledu na některé záběry mám stále silnější pocit, že právě k této hranici jsme se dostali.

Navíc mi uniká samotná vojenská logika takového počínání. Opravdu si někdo myslí, že člověka, kterého musíte na ulici chytit, přemoci a proti jeho vůli odvést, tím automaticky proměníte v motivovaného vojáka? V člověka, který bude věřit svému veliteli, spolubojovníkům a státu natolik, že za něj bude ochoten položit život? Člověka můžete dostat násilím do auta, můžete jej dostat do kasáren, můžete mu dát uniformu a zbraň. Můžete jej nakonec dostat i na frontu. Ale přesvědčení, loajalitu a ochotu zemřít do něj násilím nenacpete.

Po internetu kolují také další drastické záběry a svědectví, které mají ukazovat přepravu mobilizovaných mužů, jejich zacházení i následnou cestu k bojovým jednotkám. Některé záběry ukazují muže spoutané, jiné zoufalé lidi, kteří podle doprovodných svědectví míří směrem k frontě. U každého jednotlivého videa samozřejmě neznám celý jeho příběh, datum ani to, co se odehrálo před zapnutím kamery a po jejím vypnutí. Nebudu tedy tvrdit, že každý mobilizovaný člověk končí stejným způsobem. Ale základní otázku tím obejít nelze. Co asi udělá člověk, kterého jste museli do války dostat násilím, když se ocitne v situaci, kdy může zemřít? Bude bojovat, uteče, vzdá se protivníkovi, nebo bude jen čekat, zda přežije další den? Nevím. A právě to je na celé věci tak šílené.

Pak je zde ještě jedna rovina, která mi na postoji Evropy připadá naprosto nepochopitelná. V zemích Evropské unie žije obrovské množství ukrajinských mužů v branném věku. Část z nich svou zemi opustila bez povolení, přestože se na ně vztahovala vojenská či mobilizační povinnost, a dnes žijí v bezpečí evropských států. Řeknu svůj pohled naprosto otevřeně. Pokud člověk v době války podléhá vojenské povinnosti, bez dovolení odejde ze země a nenastoupí do války, považuji jej z vojenského pohledu za zběha. Je to můj pohled a můj výklad. A současně dodávám něco možná překvapivého. Já ty lidi za jejich rozhodnutí nehodnotím.

Dokážu totiž lidsky pochopit chlapa, který nechce zemřít. Dokážu pochopit otce, který chce vidět vyrůstat svoje děti, manžela, který nechce opustit svou ženu, i syna, který nechce, aby jeho rodičům jednoho dne někdo oznámil, že padl.

Sedím v bezpečí a nehodlám od počítače určovat jinému člověku, že jeho povinností je být hrdinou a zemřít. Nevím, jak bych se ve stejné situaci zachoval já. A myslím, že spousta těch největších internetových válečníků to neví také.

Právě proto ale nechápu obrovský rozpor v našem evropském postoji. Pokud jsme ochotni poskytnout bezpečí mužům, kteří před válkou odešli a do boje nenastoupili, jak se můžeme současně dívat na člověka, který odejít nestačil a kterého několik jiných mužů chytá na ulici a násilím odvádí? Proč má mít jeho strach menší hodnotu? Proč má být lidsky pochopitelné, že jeden muž žije se svou rodinou v Praze, Berlíně, Varšavě nebo Paříži, zatímco u druhého máme mlčet, když se na ulici celým tělem brání tomu, aby byl odveden?

A právě tady se ptám Evropy, Spojených států a vlastně celého světa, který Ukrajinu podporuje. Jak můžete při pohledu na takové záběry mlčet? Jak můžete mluvit o lidské důstojnosti, svobodě a evropských hodnotách a současně nedokázat naprosto jasně říci, že podpora napadené Ukrajiny nemůže znamenat bianco šek na jakékoliv zacházení s jejími vlastními občany? Jak dlouho ještě budeme každou kritiku podobných praktik odbývat tím, že pomáhá Rusku?

Neobhajuji ruskou invazi. Rusko Ukrajinu napadlo a Ukrajina má právo se bránit. Stejně tak netvrdím, že ukrajinská armáda je tvořena lidmi násilně odvlečenými z ulic. To by nebyla pravda. Obrovské množství Ukrajinců svou zemi bránilo a brání dobrovolně, z přesvědčení a často za cenu vlastního života. Právě proto ale odmítám přijmout představu, že vyslovením těchto skutečností automaticky ztrácíme právo mluvit o tom, co se děje těm ostatním.

Odsoudit ruský útok a současně odsoudit násilí při mobilizaci není rozpor. Pokud mají mít lidská práva nějakou cenu, musí platit i tehdy, když se nám jejich obhajoba politicky nehodí.

A možná jsme se právě tady dostali k nejhorší vlastnosti dlouhé války. Začali jsme si zvykat. Zvykli jsme si na fotografie mrtvých, rozbombardované domy, rakety, drony, zákopy, statistiky padlých a mapy s barevnými šipkami.

Lidský mozek se dokáže přizpůsobit téměř všemu. Jenže za každým výrazem jako mobilizační potenciál, lidské zdroje nebo doplnění jednotek stojí konkrétní člověk. Něčí otec, manžel, syn nebo bratr. Člověk se jménem, rodinou, minulostí, strachem a vlastní představou o tom, zda chce zemřít.

Ve chvíli, kdy o něm začneme uvažovat pouze jako o dalším těle potřebném k doplnění fronty, se z člověka stává živý materiál pro válečný mlýnek. A tohle je pro mě hranice, přes kterou odmítám přejít.

Válka jednou skončí. Možná za rok, možná za několik let. Jednou utichnou děla, politici usednou ke stolům, budou podepisovat dohody, měnit se budou vlády, prezidenti a možná i hranice. Jenže mezi obyčejnými lidmi zůstanou následky. Zůstanou vdovy, děti bez otců, rodiče bez synů, invalidé, veteráni a lidé, kteří si budou do konce života pamatovat, co během těchto let zažili.

A zůstanou také vzpomínky těch, kteří nechtěli bojovat.

Proto se při pohledu na přiložené video neptám pouze Ukrajiny. Ptám se nás všech. Kdy to skončí a kde to skončí?

Kde je hranice mezi právem státu bránit svou existenci a okamžikem, kdy začneme přehlížet člověka vláčeného proti jeho vůli? Kolik takových záběrů ještě potřebujeme vidět, abychom byli schopni říci, že obrana napadené země má naši podporu, ale lov lidí na ulicích nikoliv?

K tomuto článku proto video přikládám celé. Nechci nikomu říkat, co si po jeho zhlédnutí musí myslet. Podívejte se na něj sami. Ne jako příznivci Ruska. Ne jako příznivci Ukrajiny. Ne jako voliči vlády nebo opozice. Na šest minut zapomeňte na vlajky, politiky a propagandu.

Dívejte se na ty lidi jako na lidi.

Protože člověka můžete násilím dostat do auta, do uniformy, do kasáren a nakonec možná i do zákopu. Můžete mu dát do ruky zbraň a rozkaz.

Ale žádnou silou na světě ho nepřinutíte chtít zemřít.

Daniel Danndys Krajča, FB

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Vladimír Rozinek 200,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, ing. Vojtěch Vorel 500,- Kč, Michal Fleišer 1000,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Jiří Duda 200,- Kč

Celkem za měsíc: ... 14 120,00 Kč

Vybráno 31.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Konec ODS? Lídryně strany v Brně je obdivovatelka ultraprogresivistického džihádisty Mamdaniho - 13.9.2026
• Vědělo vedení STAN o Dozimetru předem? - 13.9.2026
• Když lidé loví lidi - 13.9.2026