
Důchodce označil za zloděje. Blbec ze zámku?
D. D. KRAJČA
Jiří Lobkowicz. Jméno, které samo o sobě zní jako tichý šepot šlechtického archivu, potomek starého rodu, muž spojený se zámky, vinicemi, lesy, restitucemi a majetkem, jehož historie sahá hluboko do minulosti. A právě člověk s takovým rodokmenem se rozhodl vystoupit ze svého společenského patra a oznámit národu, že „důchodci rozkrádají budoucnost, ve které už nebudou žít“, že „volí minulost“ a že za to my ostatní zaplatíme budoucností svých dětí.
Přiznávám, že podobná slova bych čekal od anonymního internetového mudrce po šestém pivu, nikoli od člověka, jehož příjmení má evokovat noblesu, vzdělání a historickou paměť. A právě historická paměť je v tomto případě mimořádně půvabná věc, protože málokdo je s minulostí svázán pevněji než šlechtic.
Možná jsem staromódní, ale člověk, jehož společenské postavení, jméno a značná část rodového příběhu stojí právě na minulosti, by měl být při obviňování druhých z toho, že „volí minulost“, zatraceně opatrný. Minulost je totiž zvláštní dáma. Když z ní vyrůstá rodokmen, zámek, les, vinice nebo restituční nárok, bývá posvátná, je třeba ji ctít, napravovat její křivdy a vracet věci do původního stavu. Jakmile ale minulost představuje čtyřicet nebo pětačtyřicet let práce obyčejného člověka, který dnes pobírá důchod a dovolí si volit jinak, než by si představovala společenská smetánka, začne být najednou obtížným zavazadlem, které údajně překáží budoucnosti. Moje minulost je dědictví, vaše minulost je problém. Moje historická práva respektujte, svoje odpracované roky příliš nepřipomínejte.
Feudalismus nám sice oficiálně skončil, ale některé způsoby uvažování mají, zdá se, životnost kvalitního zámeckého nábytku.
Důchodce přitom není žádný zloděj budoucnosti a jeho penze není milodar, který mu mladší generace ze své bezmezné dobroty každý měsíc vhodí do natažené čepice. Dnešní senioři po desetiletí pracovali, odváděli daně a pojistné a financovali průběžný systém, z něhož se tehdy vyplácely penze jejich rodičům a prarodičům. Současně vytvářeli hodnoty, na nichž stojí dnešní společnost, pracovali v nemocnicích, školách, továrnách, hutích, dolech, zemědělství, dopravě, obchodech i kancelářích, stavěli domy, silnice, železnice a elektrárny a především vychovali generaci, která dnes pracuje a financuje systém stejně, jako jej kdysi financovali oni. Tak funguje průběžný důchodový systém. Není to osobní kasička, do které si každý ukládá bankovky se svým jménem, nýbrž společenská dohoda mezi generacemi.
O tom, zda je tato dohoda při současné demografii dlouhodobě udržitelná, se samozřejmě bavit můžeme a dokonce musíme. Můžeme diskutovat o valorizacích, věku odchodu do důchodu, porodnosti, odvodech, příjmech systému, jeho reformě i o tom, jakou část odpovědnosti má převzít jednotlivec. To všechno jsou legitimní otázky a rozumná společnost před nimi nesmí zavírat oči. Jenže mezi větou „musíme reformovat důchodový systém“ a větou „důchodci rozkrádají budoucnost“ neleží ekonomický detail, nýbrž propast elementární slušnosti. První věta otevírá diskusi, druhá ukazuje prstem na miliony lidí a dělá z nich viníky jen proto, že zestárli.
A právě tady mě ten výrok začíná skutečně vytáčet. Důchodce totiž není statistická položka v tabulce ministerstva financí. Je to naše máma, táta, babička nebo děda, člověk, který nás vodil do školy, opravoval nám kolo, vstával ráno do práce, sloužil noční, tahal materiál, seděl za volantem, učil děti, ošetřoval nemocné, stál u pásu nebo celý život počítal každou korunu, aby rodina nějak fungovala. Jsou mezi nimi samozřejmě lidé bohatí i chudí, pracovití i líní, chytří i hloupí, laskaví i protivní, protože stáří není charakterová vlastnost. Ale udělat z celé generace podezřelou skupinu, která nám údajně rozkrádá budoucnost, je stejná intelektuální lenost jako odsuzovat jakoukoli jinou část společnosti podle data narození.
Ještě odpudivější je představa, že jejich demokratické právo začíná být problematické ve chvíli, kdy volí jinak, než by si přála část mladší a údajně osvícenější společnosti. Důchodce má ve volbách jeden hlas, stejně jako student, podnikatel, profesor, uklízečka, milionář i šlechtic. Demokracie totiž zatím nezná volební lístek se zlatým okrajem pro lidi s lepším rodokmenem a obyčejný papírek pro poddané. Jestli někomu vadí, jak senioři volí, může je přesvědčovat, argumentovat, diskutovat s nimi a snažit se pochopit, proč svět vidí jinak. Nemůže však jejich hlas morálně znehodnotit jen proto, že se mu výsledek nelíbí. Přesně v tom okamžiku totiž končí demokracie jako princip a začíná demokracie jako privilegium těch, kteří zrovna volí „správně“.
Možná by proto panu Lobkowiczovi prospělo na chvíli opustit svět velkých slov o budoucnosti našich dětí a sestoupit z pomyslného zámeckého schodiště do úplně obyčejného českého života. Zkusit měsíc zaplatit z průměrné penze bydlení, energie, jídlo, léky, dopravu a všechno ostatní a potom si spočítat, kolik prostředků ještě zbývá na ono velkolepé „rozkrádání budoucnosti“. Možná by zjistil, že většina českých seniorů žádnou budoucnost nerozkrádá, nýbrž se pouze snaží důstojně prožít přítomnost, která jim po desetiletích práce zůstala. A možná by také zjistil, že stáří není nějaký exotický sociální problém, který se týká cizích lidí. Je to, bude li mít člověk štěstí, budoucnost každého z nás.
Na celém výroku mě proto nakonec nedráždí ani tolik ekonomická negramotnost nebo politická zkratka jako ten starý známý pach elitářství, který se evropskými dějinami táhne po staletí. Je to představa, že někde nahoře existují lidé, kteří vědí lépe, co je dobré pro ty dole, a pokud se lidé dole rozhodnou jinak, je chyba samozřejmě v nich. Dříve se jim říkalo poddaní a jejich názor nebyl příliš důležitý, dnes se jim říká voliči, což je pro některé samozvané elity zjevně mnohem nepříjemnější, protože ten protivný důchodce z paneláku má ve volební místnosti úplně stejnou moc jako muž s erbem nad krbem.
Feudální privilegia jsme odstranili, ale feudální reflex přežívá překvapivě dobře. Už se sice nevybírá desátek a poddaný nemusí smekat čepici, když kolem projíždí vrchnost, zato se mu čas od času vysvětlí, že příliš stojí, příliš dlouho žije, špatně volí, nerozumí modernímu světu a svou samotnou existencí ohrožuje budoucnost mladších. Kulisy se změnily, koně vystřídaly sociální sítě a zámecký balkón chytrý telefon, ale pocit některých lidí, že společenská výška automaticky znamená také výšku morální, zůstává až komicky zachovalý.
Jenže erb není argument, rodokmen není charakter a zámek není diplom z moudrosti. Slavné příjmení může být zajímavou součástí historie rodiny, ale nedává jeho nositeli větší právo rozhodovat o hodnotě ostatních lidí. Člověk může mít předky namalované v životní velikosti, několik století rodinné historie a dostatečně dlouhý rodokmen na to, aby se nevešel na jídelní stůl, a přesto může napsat větu, která je jednoduše hloupá, nespravedlivá a arogantní.
Noblesa totiž nikdy nebyla otázkou počtu erbů na stěně, ale způsobu, jakým se člověk chová k těm, kteří žádný erb nemají.
Nezlobte se tedy, pane Lobkowiczi, ale když označujete důchodce za lidi, kteří nám „rozkrádají budoucnost“, nepůsobíte na mě jako hlas moderní Evropy. Naopak v tom slyším ozvěnu velmi starého světa, v němž nahoře seděla vrchnost a dole měli být lidé vděční, poslušní a pokud možno zticha. Jenže právě tento svět skončil a naštěstí skončil tak důkladně, že dnes má bývalá uklízečka, horník, zdravotní sestra nebo důchodce z paneláku ve volbách úplně stejný hlas jako potomek jednoho z nejslavnějších šlechtických rodů. Možná právě tato malá demokratická drzost některé lidi stále podvědomě dráždí.
Nedávno jsem napsal, že jsme svoje děti možná vychovali blbě, a po podobných výrocích mám pocit, že jsem byl ještě příliš mírný. Nemyslím tím, že by měl někdo komukoli skutečně dávat facku, protože násilí z pitomého výroku chytrý neudělá, ale kdysi existovala alespoň pomyslná facka společenská. Existovala hranice, za kterou se prostě nechodilo.
Na mámu, tátu, babičku a dědu se nesahalo, mohli nás štvát, mohli mít názory z jiné galaxie a mohli volit kohokoli, ale když je někdo veřejně ponižoval, člověk se ozval, protože vedle všech módních slov o respektu existovalo ještě jedno staré, obyčejné a dnes trochu zapomenuté slovo, úcta.
Dnes místo té pomyslné facky často přijde lajk, místo odporu sdílení a místo prosté věty „tohle už jste, pane, přehnal“ se začne učeně mudrovat o generační odpovědnosti. Možná jsme tedy opravdu něco zanedbali, když jsme část mladších naučili mluvit celé hodiny o důstojnosti, toleranci, respektu a lidských právech, ale zapomněli jsme dodat, že tato vznešená slova platí také pro starého člověka, který hodí do urny jiný lístek než oni.
Můžeme se přít o důchody, reformy, politiku i budoucnost této země a můžeme se hádat třeba do rána. Jednu věc bych ale odmítl přijmout jako nový společenský standard, že z našich rodičů a prarodičů budeme dělat zloděje jen proto, že zestárli a jejich politické názory se někomu nahoře nelíbí. Pokud Vám, pane Lobkowiczi, opravdu připadá, že právě tito lidé rozkrádají budoucnost, zkuste někdy na chvíli odložit erb, rodokmen i tu pomyslnou společenskou výšku a sejít mezi ně. Třeba zjistíte, že pod zámeckými zdmi nežijí poddaní, nýbrž občané.
A to je pro feudála vždycky nepříjemné zjištění.
Daniel Danndys Krajča, fb
- Důchodce označil za zloděje. Blbec ze zámku? - 8.8.2026
- Jak se baví internet: LGBT+ problém - 8.8.2026
- Když místo médií čtou lidé Vidláka - 8.8.2026


Dobře jste to napsal Dando.