Sport je krásný (a krutý zároveň)

Čeští sportovní fanoušci si včera nepochybně přišli na své. Na zimní olympiádě byl totiž na programu paralelní obří slalom ve snowboardingu, ve kterém byla hlavní favoritkou Ester Ledecká, která v této disciplíně obhajovala zlatou medaili z předchozí zimní olympiády v Pekingu i z roku 2018 v Pchjongčchangu. Do širšího okruhu kandidátek na některou z medailí byla navíc řazena i další česká závodnice Zuzana Maděrová, která se v aktuální sezóně v závodech Světového poháru několikrát probojovala do semifinále.

Když po dopoledních kvalifikačních jízdách postoupila do vyřazovacích bojů Ledecká z prvního místa a Maděrová z druhého, nejeden český sportovní fanoušek začal dost možná věřit tomu, že by mohla Česká republika brát v této disciplíně hned dvě olympijské medaile, nejlépe zlatou a stříbrnou. I já jsem o něčem takovém tajně snil, a vybavil jsem si při této příležitosti finále střelecké soutěže v disciplíně trap na olympiádě v Tokiu, kdy posledními dvěma závodníky zůstali Jiří Lipták a David Kostelecký, kteří si to rozdali o zlato a stříbro. Ester Ledecké jsem v tomhle směru docela věřil, u Zuzky Maděrové jsem však měl trochu obavy, zda ve svých 22 letech zvládne souboje o medaile po psychické stránce.

Jak už asi všichni vědí, nakonec bylo všechno jinak. Ester Ledecká sice nejprve suverénně vyhrála osmifinálovou jízdu, ovšem ve čtvrtfinále po chybě v horní části tratě již nedokázala dohnat ztrátu a o pouhých 6 setin podlehla rakouské soupeřce, která v kvalifikaci skončila až devátá a k největším favoritkám nepatřila. Porážka a pouhých 6 setin je smolná a docela věřím tomu, že kdyby Ester jela proti Rakušance 10 jízd, tak devět z nich vyhraje. Takový je ovšem sport – ostatně Japonka Miková, před závodem považovaná za největší soupeřku Ester, byla rovněž vyřazena ve čtvrtfinále po porážce o pouhé 2 setiny sekundy.

Po vyřazení Ester Ledecké by si asi málokdo vsadil na to, že Česká republika bude v paralelním obřím slalomu brát potřetí za sebou olympijské zlato. Leč Zuzaně Maděrové se kolena neroztřásla, naopak působila jízdu od jízdy suverénněji a ve finále pak pomstila Ester Ledeckou, když rakouskou soupeřku Payerovou porazila přesvědčivým způsobem. Dalo by se tedy říci, že jsme získali očekávané zlato, ovšem jméno vítězky bylo dosti neočekávané (jak už jsem zmínil výše, Maděrová sice v letošní sezóně zaznamenala ve Světovém poháru několik slibných výsledků, ale žádný velký závod dosud nevyhrála). V tom je právě z mého pohledu sport krásný: na rozdíl od toho, když jdete do divadla na Shakespeara, ve sportu nikdy nevíte, jak to dopadne, a ani sebevětší favorit nikdy nemá dopředu nic jistého.

Jak už jsem však napsal v titulku tohoto blogu, sport je zároveň krásný i krutý. Zatímco Zuzana Maděrová po svém olympijském triumfu pochopitelně zářila nadšením, Ester Ledecká se při rozhovoru s reportérkou České televize neubránila slzám. Jsem nicméně přesvědčen, že několikanásobná olympijská vítězka a mistryně světa ještě zdaleka neřekla poslední slovo a třeba si spraví chuť již ve čtvrtek, kdy ze snowboardu zase přesedlá na lyže a bude bojovat o medaili v superobřím slalomu. Horší to asi bude s biatlonistkou Markétou Davidovou, na které se při včerejším závodě smíšených štafet opět projevily zdravotní trable a této sympatické závodnici, která na minulé olympiádě v Pekingu přišla o zlato posledním výstřelem, nebude zřejmě přát štěstí ani letos v Itálii…

V souvislosti se včerejším olympijským dnem by bylo určitě nespravedlivé nezmínit na závěr blogu další medailovou radost české výpravy, o kterou se postral rychlobruslař Metoděj Jílek. Tento devatenáctiletý závodník vybojoval při své olympijské premiéře stříbro v závodě na 5 kilometrů, nicméně jak je psáno v článku zde, v první chvíli ho příliš neslavil, neboť šel do závodu nastavený na zlato. Co by přitom za „pouhé“ stříbro většina jiných sportovců dala…