5.5.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

“Společnost je zkažená”? Ani náhodou. Možná lidi.

Sdílejte článek:

OD: ZBYHNEV 05|05|2014

Slýcháme, zpravidla od mladých a neklidných či naopak starých a zahořklých, výroky jako “Společnost je zkažená”, “Společnost klade na ženy nerealistický ideál krásy”, “Společnost je sobecká”, “Společnost A, společnost B, společnost béééé”. Typický příklad – přibližně dvakrát do týdne mi na FB zdi přistane nějaký obrázek o “vnitřní kráse” doprovázený komentářem, že nás “společnost” kazí, protože namísto něčí obvykle zcela smyšlené “vnitřní hodnoty” se díváme na desítkami milionů let evoluce vštípené objektivní indikátory reprodukční způsobilosti, bez nichž by lidstvo dávno vymřelo.

 

[ad#hornisiroka]

 

Že je vnitřní krása důležitá, to není mezi normálními lidmi ani potřeba říkat.

 

Platí ovšem, že kdo klade mezi fyzickou a duševní krásu výlučný vztah, nemá ani jednu. To je celkem evidentní, protože předpokládat, že je někdo blbec nebo zlosyn jen proto, že dobře vypadá, může jenom idiot a/nebo frustrovaný zmrd. “No jo, blbá barbína” je evidentní kompenzační obrana ega. Ve skutečnosti neni mezi fyzickou přitažlivostí a povahovými rysy a inteligencí žádná vazba.

 

Kromě té pozitivní. Ukázalo se, že naopak fyzicky atraktivní lidé bývají povahově lepší a zároveň inteligentnější. Má to co do činění s tím, jaké rysy a proč nám evoluce vštípila jako ideál krásy. Kupodivu krása není “arbitrární kulturní konstrukt” a každá žena není krásná “po svém”. Někteří lidé se nám líbí víc, protože vnější znaky naznačují cosi o genetické výbavě a hladinách hormonů, a to zase přímo ovlivňuje povahu. Takže pokud je někdo ošklivý, nejenže to automaticky neznamená, že bude fajn – naopak to častěji nebude žádná sláva ani na ostatních frontách. Jinými slovy, tzv. “lookismus” je ještě větší píčovina, než ostatní smyšlené diskriminace, na nichž (proč asi) s oblibou rajtují rozliční srabaktivisté – naopak je souzení knihy podle obalu legitimní a celkem vypovídající metoda. Ve zdravém těle zdravý duch. Bazinga!

 

Tolik k jednotlivému případu. K obecnému principu obviňování, odsuzování, kritizování, dožadování se čehokoli od, či absolutistickým pokusům o nápravu společnosti shora:

 

Vždycky mě takové paušální pičování na společnost hluboce sralo. Proč? Protože nerozlišuje, a protože zachází s abstrakcemi jako se skutečnými věcmi. Společnost není nic jiného, než lidi. Společnost nemůže za nic, ani nemůže za nic moci, protože o sobě neexistuje. Je to abstrakce.

 

Odděleně od lidí není nic a nedělá nic, co nedělají lidi. Společnost aniprt.

 

Široké kritiky společnosti jsou ze všeho nejčastěji pasivně-agresivní houfnicový útok proti všem ostatním. Jako vzteklé batole, kopající nožičkama okolo.

 

Koncept abstrahované společnosti pak nepatřičně odděluje lidi od lidí a odosobňuje ostatní tím, že je sblemcává do monolitického chrchlance, kterému nelze uškodit, který může být vším vinen, a od kterého lze vše vyžadovat.

 

Na tyhlety zpodstatnělé abstrakce obecně bacha – “kapitál”, “dělnictvo”, “národ”, “rasa” jsou další takové, které v dějinách dělaly moc zajímavé časy. Skrytí lidství ostatních za nějaký takový žvást umožňuje strašlivé manipulace a ospravedlňování neospravedlnitelných věcí.

 

Rozdíl mezi “Společnost by měla udělat X” a “Měli bychom vzít támhlětem lidem peníze a přikázat jim pod hrozbu vězení, aby X” je stejný, jako mezi “Kolaterálními ztrátami” a “Mrtvými civilisty”. Politický doublespeak, kryjící realitu.

 

Každý nárok vznesený na společnost, každé megalomanské sociální inženýrství, každé takové zacházení s množinou jako se skutečnou věcí je nutno si přeložit do reálných intencí následků pro konkrétní lidi, a až tehdy, když se i takto rozkryto jeví mravně, proveditelně a rozumně (což bude v menšině případů), jej případně realizovat.

 

Stížnosti na společnost se v jádru dělí na dva typy:

 

nepoctivé (které lze sice oprávněně vyčíst konkrétním lidem, ale nikoliv společnosti)

a nelegitimní (které prostě nejsou pravda, viz “vnitřní krása”).

 

Chce-li někdo něco vyčítat ostatním, je potřeba tak činit adresně. Houfnicové mrmlání do světa širého vůkol je prostá zbabělost, která si chce postěžovat, ale nedokáže to udělat do očí, nebo lenost, která se neobtěžuje rozlišením vinných a nevinných, nebo nepoctivost, která si prostě chce ulevit a ví, že mele. Což už pak není výstup na pódium konstruktivní kritiky, nýbrž zahučání do močálu píčování.

 

K druhému: Na společnost tedy nejčastěji nadávají lidé, kteří jsou sice tak trochu čuráci, ale zároveň srabi, pročež se vyhýbají konfrontaci, takže útočí na bezpečný virtuální pojem namísto konkrétních lidí, kteří by se mohli bránit. Konfrontace by mohla přerůst v nedej bóže dialog. V dialogu by se pak mohlo taky ukázat, že se mluvčí mýlí, nebo vytýká ostatním projektivně vlastní nedostatky, nebo prostě kecá.

 

Výrok “Společnost je špatná” neznamená nic víc a nic míň, než “Já jsem lepší, než ostatní”.

 

Stejně tak nejde od společnosti cokoliv chtít, aniž by to bylo žádáno po konkrétních lidech. “Je potřeba, aby společnost podpořila kulturu” je poměrně bezrozporný výrok, na který kývne většina lidí, ale jak jiné je jít za sousedem Standou Vomáčníkem a říct “Hele, tak tvuj díl příspěvku na moje obrazy rozlitou polívkou je 8 ká čé ročně, tož vysol.”. Většina lidí takového koledníka naopak pošle v lepším případě za psychiatrem.

 

Ještě horší je navrhovat ve jménu “dobra společnosti” věci, které nakonec dělají víc škody než užitku a obětují lidi nějakým utopickým abstrakcím nebo subjektivním estetickým soudům o tom, jak “by věci měly být”. To je tak vzdálené od “dobra”, jak jen něco může být.

 

Představa “obecného dobra”, která nezahrnuje dobro konkrétních lidí (kromě části politické třídy), nebo je s ním dokonce v rozporu, je jedním z podstatných rozlišovacích znaků fašizujícího typu sluníčkářů.

 

“Všem znepříjemníme život a sebereme peníze a pak bude všechno fajn.” je pochopitelně takto řečeno zjevný nonsens, ale zkusme si na tu větu redukovat volební programy většiny levicových stran (včetně různých zelených) a aktivistických spolků a s hrůzou zjistíme, že to jde.

 

Což je tím, že sluníčkáři pod fasádou z úsměvů a duh ve skutečnosti strašně nenávidí ostatní lidi, protože se nikdy nesmířili se ztrátou primárního narcismu z batolecího období, a existence ostatních jim přímo znemožňuje snahy o návrat do “ráje”. Nevadí jim ovšem ostatní této snaze podřídit a pro ni je obětovat. Rozpor obsahu a obalu je v tomto případě extrémní.

 

Podstatnou roli hraje i projekce a externalizace. Řekne-li někdo “Společnost je materialistická”, ve skutečnosti tím nejčastěji říká “Já jsem materialistický, nelíbí se mi to, protože to neladí s hodnotovým systémem, který bych rád zastával, a neumím se s tím rozumně srovnat, tak to holt hodim na ostatní.”

 

Je to dobře vidět na demografické skupině, jejíž zástupce známe ze svého okolí asi všichni – bohém světoběžník, který křižuje zeměkouli, střídaje “práci” pro “neziskovky” se “slibnou” “uměleckou” “kariérou” (Vystavuju vázy ve Venezuele, voe!) a věčným studentstvím, za celý život neodvedl/a ani půlhodinu něčeho, co by šlo v dobré víře nazvat “prací”, aniž by se spontánně vznítil Ottův slovník naučný, ale všude kolem sebe až obsedantně vidí jenom vykořisťování.

 

“Monsanto, banky a korporace, voe.”

 

 

Přitom jediný skutečný vykořisťovatel a parazit v této situaci je zcela evidentně právě takový globální hipík, který nalétá ročně 60 000 majlí, pořád někde bydlí, pořád něco jí, pořád něčím nebo na něčem jezdí, pořád je na internetech přes mašinu za 30k (ale nenávidí korporace, které mu to umožňují), ale nikdy nepřispěl do ekonomiky ani halíř. Jistěže to je parasitismus.

 

No jo, jenomže takový kočovný sosák má hodnotový systém založený na tom, že on je ten správňák a spasitel zeměkoule. Takže jediné řešení je hustobrutální projekce.

 

Summa summárum: Společnost jsou prostě lidi. Zhrzení narcisové, bebínkáři a brmlalové, běduňky a butthurtisti, reformátoři a srabaktivisti, společnost jste i vy. Začněte u sebe.

 

Addendum: podobně spolehlivý lakmus omylu je užití slov “v dnešní době”, “ta dnešní mládež”, “dnešní společnost” atd. O všech takových výrocích jaké jsem slyšel platí, že jsou pravdivé univerzálně napříč dějinami, a ta část o dnešní době je omyl, předpokládající že to někdy bylo jinak. Nebylo. Bylo to stejně. “Svět jde do píči” je výjimečně závažný a obvyklý existenciální omyl s etickými důsledky (viz dále) a fakt je radno si naň dávat zatracenej pozor.

 

Kam sahají historické prameny, tam sahají stížnosti tohoto typu. Kdyby šel svět do kopru, od doby kdy to poprvé někdo napsal (cca. Sumeřani) už by tam jistě byl dorazil. Můžeme si být jisti, že stížnosti na “tu dnešní mládež” a “mravní úpadek” zněly i pod africkým nebem na pláni Serengeti před 800 000 lety, když někdo bácnul kostí o kost jinak, než byl kmen zvyklý.

 

Každý takový povzdech ve skutečnosti ukazuje na věci nadčasové, o nichž se mluvčí pouze mylně domnívá, že jsou projevem nějaké současné dekadence. Snaží se dokázat úpadek tam, kde je jen věčná lidskost. To je nebezpečné, protože to vede k pesimistickým výkladům skutečnosti, a nesmírně komplikuje rozumné vztahování se k ostatním – kdo je v hloubi duše přesvědčen, že ostatní všechno jenom kurví a svět jde kvuli nim do kopru, těžko bude dobrý člověk.

 

ZDROJ: Zbyhnev.com

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky