Spirála se zastaví až totálním zhroucením evropského finančního systému

Dnes každý půjčuje každému, dluh zaplácáváme větším dluhem a jednoho dne to nebudeme moci splatit a naši věřitelé zkrachují. A protože naši koneční věřitelé jsou banky, zkrachuje s nimi celý ekonomický systém, postavený na půjčování, nekonečném a stále bublinovitě se nafukujícím.

Na začátku tohoto století svět (všichni dlužníci dohromady) dlužil 84 biliony dolarů. Za finanční krize roku 2008 to bylo už 170 bilionů a bublina na této číslici začala pukat. Půjčovalo se totiž ne z reálných peněz, nýbrž z kejklí zvaných deriváty, vytvářených půjčkami na půjčky vytvářené na předchozí půjčky, pojištění půjček, půjček na pojištění půjček a pojištění na půjčky na pojištění půjček. Některé banky zkrachovaly, jiné taktak přežily díky darům od vlád (rozumějme od nás daňových poplatníků) v podobě švindlu zvaného „quantitative easing“, překládaného jako kvantitativní uvolňování, čili pouštění do oběhu peněz, které nejsou reálnými penězi. Či tak nějak to odborníci vysvětlují, aby tomu neodborníci nerozuměli, ale uchlácholili se vírou, že vlády něco dělají. 

Vlády tehdy doufaly, že za tuto záchranu se jim banky odmění tím, že jakmile krize opadne, začnou s půjčováním zacházet rozumněji. A taky že ano. Do konce roku 2018 se celkový světový dluh opět zvedl (anglická ekonomická hantýrka tomu říká hezky „mushroomed“ čili zhoubovatěl) na 250 bilionů. Rozumnější půjčování znamenalo omezit půjčování soukromníkům, kteří se ukázali být rizikoví a mnohdy nedobytní. Ale protože banky se bez půjčování neuživí, našly si rychle ochotnou náhradu, dlužníky dobytnější. Vlády. A jakmile se vlády dají do vypůjčování, nevědí, kde přestat, protože věří, že až budou muset půjčky vracet, vyberou si to na daních.

Navíc ještě taky žijí v iluzi magického hospodářského růstu. Ten sice číselně existuje a počítá se jako procento HDP, jenže HDP zahrnuje i obrat z oběhu půjček, takže se vlastně žádný reálný růst nekoná. Či tak nějak to vysvětlují disidenti mezi ekonomy, v naději, že to někdo pochopí a přestane si vypůjčovat bezhlavě. Půjčovat si „hlavě“ totiž původně znamenalo získávat vstupní kapitál na účely, které vydělají víc, než si půjčily, aby mohly jednak půjčku splatit, jednak si vydělat na vlastní živobytí, a jednak ještě mít něco navíc do dalšího kapitálového investování. To už dávno neplatí. Zdanění se dřív nebo později změní v ožebračování a pak nastoupí žluté vesty. Ale platí už to, že daleko největšími dlužníky jsou dnes vlády.

A evropské vlády jsou na vypůjčování mistryně. Za všechny ekonomové nejraději uvádějí Itálii, třetí největší ekonomiku eurozóny, šlapající dnes téměř výlučně na dluh. Její celkový veřejný druh je 116% jejího HDP. Čili o tolik procent víc dluží, než vydělává. Takže nemá z čeho splácet. Takže dál „houbuje“ pomocí rozpočtového deficitu 130 miliard a obchodního deficitu 55 miliard (počítáno v US dolarech). Přetrumflo ji jen Řecko, a to mohutně se 180%, s celkovými částkami, jichž se už nikdo pořádně nedopočítá. V roce 2010 dostalo na splácení starých dluhů půjčku 109 miliard eur, v roce 2018 dalších 97 miliard. O něco pozadu za italskou zadlužeností je Španělsko s 98%, Francie s 97%, Británie s 88%. Dokonce i ekonomicky veleúspěšné Německo funguje na dluhu o 64% převyšujícím HDP.

Tyto číslice jsou vydlábnuté ze statistik Eurostatu, a je úplně jedno, zda jsou na chlup přesné nebo jen odhadované. Důležité na nich je to, že každým rokem narůstají, takže jednoho dne dluh celé Evropy bude nesplatitelný. Jaká krize nastane potom, si nikdo netroufá předvídat. Zato si už někteří ekonomové troufají předvídat, že krize nastane nejdřív v eurozóně a euro ji urychlí – a vlastně už urychluje. A to tím, že jediný, kdo na euru vydělává, je Německo, všichni ostatní prodělávají. Jenže ono brzy dojde i na Německo.

Německo je největší světový exportér, v hodnotě 1,4 biliony dolarů ročně, těsně před Čínou. Jenže dvě třetiny německého exportu jdou do eurozóny. Mohou tam jít v takové míře jen díky tomu, že tyto země platí Německu eurem. Protože Německo má několikanásobně efektivnější produkční náklady, jeho výrobky mohou konkurovat výrobkům třeba italským, a to i na italském trhu. To si kdysi mohla Itálie (a taky Španělsko, Řecko, atd.) regulovat devalvací liry a tím cenově Německu opět konkurovat. Jenže tím by Německo přišlo o export. Italové by si přestali kupovat bavoráky a vrátili by se k fiatům. Totéž by s nimi udělali Španělé, Řekové a možná i pár Rakušáků.

Přesně to chtěl v roce 2012 provést italský patriot Berlusconi, když zjistil, do jaké finanční krize se Itálie eurem dostala. Chystal se vystoupit z eura, přepočítat dluhy v devalvovaných lirách a vzkřísit italskou ekonomiku konkurenčními cenami. A jak to tedy, že Itálie dodnes platí eurem? Bruselský komisariát na Berlusconiho poslal finanční komanda, demokraticky zvolenou vládu svrhl a nastolil místo ní vládu eurobankéřů zachraňujících euro. Další půjčkou. Upevněním evropské liberální demokracie, alias poslušnosti Bruselu. Což finančně znamená Německu, které se takto stará, aby Itálie (a podobní) devalvovat nemohla a Německo o export nepřišlo.

Takže Itálie (a ostatní) si vypůjčuje dál, v podstatě od Německa, jehož Deutschebank podpírá Evropskou centrální banku, která to půjčování provádí. Jenže dluh samotné Deutschebank se v posledních letech pohybuje okolo 300 miliard (a je jedno, jestli se to počítá v eurech nebo dolarech). Ten setrvačností poroste, jak bude Německo muset dál subvencovat ostatní eurozemě, aby do nich mohlo prodávat. A to je spirála, která se dá zastavit jen dvojím způsobem. Buď Německo přestane půjčovat a zkrachuje mu export a tím produkce a tím i finanční systém. Nebo bude půjčovat dál a spirála se zastaví sama totálním zhroucením evropského finančního systému. Třetí variantu zatím nikdo nevymyslel. Žijeme holt v zajímavé době.

Autor: Benjamin Kuras