Solidarita, korektnost … podvod, chceme spravedlnost

Společnost je rozdělená, každý si postavil zeď z vlastních nedostatků a za tou si libuje. Co bylo dříve normální, že si lidé pomáhali, mysleli jeden na druhého, se vytratilo. Dnes každý myslí jen sám na sebe, obklopuje se sobě podobnými a utvrzuje sebe i své okolí jen ve svých malicherných pravdách.

Atomizujeme banality, abychom popřeli celek, tradice i kultury. Vše, co bývalo po léta normální bagatelizujeme, odsuzujeme a popíráme. Proč? Máme strach mít vlastní názor, vlastní postoj, vlastní odpovědnost. Je přeci tak neuvěřitelně snadné jen rozporovat a popírat, na to není třeba mít znalosti, dovednosti, rozhled ani odvahu. Jedni jsou pro druhé dezoláty, troly a dezinformátory a ti druzí pro ty první zase dobrosery, lepšolidmi, pravdoláskaři. Hlavně žádný názor, hlavně žádná odpovědnost, hlavně žádné důsledky…

Stále více se nemohu zbavit pocitu, že to co pohánělo lidskou společnost po staletí, tedy určitá forma solidarity, touha po vědění, zdokonalování se, sebereflexe a osobního rozvoje i rozvoje společnosti nahradilo něco zcela jiného, sobectví.

Svět se dynamicky mění a ne každá sociální skupina se s těmi změnami stejně dynamicky dokáže popasovat. Místo aby se ti silnější pokusili slabším a pomalejším pomoci, stále častěji slýchám otřepanou frázi, že si za to mohou sami, že každý měl stejné šance ať si tedy pomohou sami. Smutné, je , že ti, co toto tvrdí, to myslí vážně.

Nebylo by tedy na čase dlouhodobě solidární systém, ve kterém se od jedněch přerozděluje směrem k druhým nahradit systémem zcela suverénním a spravedlivým?

Celkem snadno by to šlo téměř ve všech oblastech lidského působení. Pojďme si to rozebrat například na tolik oblíbeném tématu záchrany klimatu. Evropské orgány se intenzivně snaží najít cestu, jak do řešení tohoto problému zatáhnout plošně všechny. Nejsme-li ale schopni plošné solidarity, proč tedy plošně a solidárně?

Největšími znečišťovateli je pár zemí v čele s Čínou, USA , Ruskem a Indií, ať je tedy vytvořen tlak pouze na tyto země, ať s tím něco dělají. Obdobně v Evropě na Německo. Zároveň můžeme stejný metr uplatnit uvnitř každého státu. Největšími znečišťovateli jsou města, ať tedy obyvatelé velkých měst platí. Každý, kdo žije na venkově, má zahrádku, o kterou se stará , dělá pro klima mnohem víc péčí o svůj biotop, byť má na domě komín, než obyvatel garsoniéry v centru města, který se s dalšími dvaceti lidmi dělí o jeden komín.

Obdobně můžeme přistoupit i k elektromobilitě. Proč povinná pro všechny, když výfukové plyny vzhledem ke koncentraci obyvatel a tedy i aut působí problém zejména ve městech? Ať je tedy elektromobilita povinná, ale pouze pro měšťany.

Stejně tak můžeme bez ohledu na solidaritu řešit i kapacitní témata. Kdo si dnes chce postavit byť malý rodinný domek za městem, musí splnit spoustu podmínek, které ve městech nikdo plnit nemusí. Ve valné většině měst je to například požadavek na zpracování dešťové vody přímo na pozemku. Takové řešení, má-li být funkční stojí statisíce k nákladům na stavbu rodinného domku, ať tedy obyvatelé měst, kterých se tento problém téměř netýká platí ve stejné výši daně z deště.

A parkování? To je totéž. Stavíš dům za městem, kup si tak velký pozemek, abys na něm vyřešil i stání auta. 15m2 na běžném parkoviště pro jedno přijde v ceně pozemku za Prahou na 60.000 až 120.000 Kč a to se na něm ještě nedá parkovat, zatímco pouhý nájemce například na Praze 6 za stejný zábor veřejného prostoru platí 1200 Kč ročně a zbytek do tržní ceny je dotován z různých daní nás všech. Ať tedy měšťané za svá auta platí mnohonásobně víc, vždyť šli do města za lepším, tak by na to přeci měli mít.

Podobně by bylo spravedlivé postupovat u všeho. Solidarita je totiž bezva, ale jen když o ní obě strany stojí. Pokud to však má být tak, že lidé ve městech se budou nad ty z venkova různými způsoby povyšovat, urážet je a nebudou si ochotni a schopni uvědomit, že valnou většinu nadstandardů, které mají, mají i díky solidaritě těch z venkova, ať si tedy vše platí sami v reálných cenách.

Uvidíme, kdo to vydrží déle.