Solární byznys

Proč jsou fotovoltaické elektrárny, alespoň v našich podmínkách, prakticky bezcenné (spíš škodlivé), a proč je jejich užívání jednoznačně cestou do slepé uličky?

Základní problémy

Problémy fotovoltaických elektráren jsou dva, navíc úzce související:

V našich podmínkách jejich produkce drasticky a naprosto chaoticky kolísá s průchodem lokální oblačnosti, kterou, na rozdíl od pohybů slunce na obloze, nejsme s to předpovídat. Naprostá většina energie je v této souvislosti vyprodukována v době, kdy ji nikdo nepotřebuje, a často se musí za drahé peníze likvidovat. Jistěže jiná situace je v pouštních a polopouštních oblastech, kde se oblačnost prakticky nevyskytuje. To se nás však netýká. Našim problémem je tedy nepredikovatelné kolísání výkonu solárních elektráren a nutnost udržování “horké zálohy”, schopné najet na plný výkon řádově v sekundách. Tyto zálohy produkují CO2 (protože se jedná o uhelné nebo paroplynové elektrárny, potenciálně použitelné vodní elektrárny na to mají příliš nízký celkový výkon i kapacitu). Pochopitelně, zelení ideologové, včetně klimatologických “vědců” zálohami vyprodukovaný CO2 do “uhlíkové bilance” solárních (a větrných) elektráren nepočítají.

Druhým problémem je, že nedokážeme elektřinu jimi vyrobenou v dostatečné kapacitě a za rozumnou cenu skladovat. Nejefektivnějším skladištěm elektrické energie jsou přečerpávací elektrárny, zejména s velkým výškovým rozdílem mezi horní a dolní nádrží. Modelem buďtež Dlouhé stráně, které ovšem za cenu likvidace jednoho kopce (či hory) získaly kapacitu na uložení zlomku denní potřeby ČR (a stejně nemají dostatečný výkon na to, aby ten zlomek dne pro celou ČR pokryly). Pokud bychom měli uložit přebytečnou energii z léta na zimní měsíce (kdy solární elektrárny nepracují a větrníky se zpravidla také netočí), potřebovali bychom takovýchto instalací několik tisíc. Přesné číslo se dá vypočíst, ale výsledek silně závisí na tom, po jaké době zimního pošmourna a bezvětrné inverze bychom přikročili (případně by nám EU povolila přikročit) k zapnutí nějakého klasického zdroje, tudíž, na kolik dnů by nám musela kapacita vydržet. Na druhé straně by dekarbonizace tepláren a elektromobilizace znamenala drastické zvýšení spotřeby elektřiny i v takovýchto dnech, což by se muselo do výpočtu také nějak zahrnout. Takže reálné odhady jsou od horních stovek až po horní tisíce takovýchto zdrojů. A je vcelku jasné, že už nějakých 500 Dlouhých strání by nebylo kde postavit (ani menší počet zdrojů o vyšší kapacitě a vyšším výkonu). Pokud chci ekology popíchnout, tak navrhuji, aby se vybagrovaly nyní jimi totálně zdevastované (chovem kůrovce) vrcholové partie Šumavy, kam by se vešlo řádově několik desítek Dlouhých strání. Nicméně ani to by náš hlad po úložné kapacitě nezasytilo.

Všechny ostatní metody skladování elektřiny jsou výrazně méně efektivní a potenciálně rizikové, protože vybuchnout může jak chemická baterie, tak i sklad vodíku.

[ad#article_et21]

Máme zápornou cenu elektřiny. No to je báječné!

Nějak takto juchají a jásají negramotní (především ekonomicky) ekologičtí aktivisté. Elektřina bude “zadarmo”, nebo nám dokonce za její spotřebovávání budou platit a budeme žít v Překrásném Novém Světě, pardon, Světě Nového Zeleného Údělu (obávám se, že ta Huxleyho dystopie, na niž jsem udělal narážku, je ještě čajíček oproti tomu, co by nás čekalo, pokud by se ekosoudruhům a EU podařilo New Green Deal uvést do praxe).

Jaká je realita? Ve skutečnosti je to tak, že si lobby solárních a větrných producentů společně s ekoaktivisty vyřvala, že od nich bude elektřina povinně vykupována za stabilní cenu, vyšší než tržní. Rozdíl mezi výkupní cenou a aktuální tržní cenou si pak distributor elektřiny přidává podle nějakého klíče (v podstatě lhostejno, jak přesně při tom postupuje) koncovým spotřebitelům k účtu za elektřinu jako “podporu obnovitelných zdrojů”. V současné době je to na průměrnou domácnost a rok něco přes 2000 Kč a každoročně ta částka o něco narůstá.

Kdo není úplný matematický ignorant, tak je schopen pochopit, že za čím nižší cenu solární (nebo větrná) elektrárna vyrobí kilowatthodinu (respektive čím více elektřiny vyrobí solární zdroj v době, kdy je jí na trhu přebytek), tím více na ni musí doplatit distributor, a tím více musejí zaplatit distributorovi, ale fakticky solárním a větrným baronům, koncoví spotřebitelé. Negativní cena solární elektřiny znamená, že se na jejich “podporu” zaplatí víc, než kolik činí ona fixní výkupní cena.

Další problém fotovoltaiky

Jako rovněž velmi závažný problém vidím v tom, že fotovoltaické panely a některé další klíčové komponenty fotovoltaických elektráren vyrábí Čína, Ta vytlačila z trhu nízkými cenami další výrobce a její výrobky jsou kupovány přes skutečnost, že mají nižší životnost.

Ona nižší cena je ovšem zajištěna tím, že tyto výrobky (a mnoho dalších) jsou produkovány vězni, často nezletilými, pracujícími pouze za bídnou stravu a “ubytování”. Přitom čínský totalitní systém prostě své gulagy plní dle potřeby pracovních sil, tak jako to dělal i SSSR, takže potřební lidé jsou zatýkáni a vězněni velice často čistě na základě zcela fiktivních obvinění, jen aby se naplnila místa u výrobních linek.

Koupit čínský solární panel (a jiné se v zásadě sehnat nedají) v podstatě znamená tento nelidský systém podpořit a podílet se na jeho financování. Podpora fotovoltaiky EU i ekology tedy znamená podporu tohoto nelidského systému (alespoň víme, komu tyto instituce a organizace fandí a mají ho za vzor). A rozhodně je tato podpora daleko závažnější problém než “čínské agentování”, přisuzované Zemanovi.

Dalo by se dělat něco jiného?

Fotovoltaický panel je prostě cesta do slepé uličky. Přinejmenším pro masovou výrobu elektřiny. Jeho provoz se musí trvale dotovat, protože není schopen vytvořit elektřinu v takové ceně, aby si na svou instalaci, provoz a následnou likvidaci (toto zelení soudruzi jak u fotovoltaiky tak u větrných elektráren naprosto neřeší) vydělal. Když se systém jejich podpory zaváděl, tak ekologové slibovali, že se jedná jen o dočasné opatření, než se tento typ elektráren včlení do systému, a ty se stanou schopnými si na sebe vydělat. Ukazuje se jasně, že včleněné jsou, nicméně si na sebe vydělat schopné nejsou a nikdy nebudou. Jejich bilance není zvlášť příznivá ani v pouštních a polopouštních oblastech, byť tam mají ekonomicky výrazně lepší parametry než na našem území.

Jistěže mají solární panely význam tam, kde se jedná o osamělou instalaci s bagatelní potřebou elektrického příkonu a s velmi problematickou (a drahou, či z jiného důvodu nemožnou) možností ji napojit na síť, ale nejsou řešení pro veřejnou elektrickou síť, zajišťující příkon pro celou ekonomiku a naprostou většinu domácností.

Slunce, pochopitelně, dodává vedle vlnových délek, vytvářejících fotovoltaický jev, řadu dalších paprsků, jejichž energie nakonec může po absorpci do vhodného materiálu skončit jako teplo. Není problém dosáhnout i v našich podmínkách teploty ohřívaného materiálu i přes tisíc stupňů. Dělá se to soustředěním slunečních paprsků na nějaký cíl pomocí zrcadel, přičemž dnes je možné tato zrcadla udělat pohyblivá a řídit je počítačem.

V okamžiku, kdy máme velké množství ohřátého média (vodní pára, sodík, něco ještě jiného) můžeme teplem z něj vyhřívat nějaký vhodný tepelný zásobník, nejspíše podzemní, a z odtamtud tuto energii zase odebírat, např. formou přehřáté vodní páry, buď přímo nebo přes nějaký tepelný výměník (třeba sodík – voda). Příjemné je, že takovýto tepelný zásobník má docela velkou tepelnou kapacitu (za podstatně menší peníze by se dala nahradit ona kapacita Dlouhých strání), podstatná část vložené tepelné energie v něm může vydržet i desítky dnů (a fungovat jako záloha na zimu).

Kapacita Dlouhých Strání by se vešla do žulové krychle o hraně cca 33 metrů, zahřáté na 550 stupňů s tím, že teplo by se odebíralo do 150 stupňů, takže rozdíl by činil 400 stupňů. Jako médium přenosu tepla by se dal použít sodík. Takovéto zařízení by mohlo klidně sloužit i jako teplárna, které budeme pro dekarbonizaci také potřebovat. Případně by mohlo sloužit jako kombinace obojího. Horká voda (např. pro domácnosti v okolí) by se mohla čerpat i z okolí úložiště jako ochrana vzdálenějších částí pozemku a podloží před unikajícím teplem.  Minimální velikost takového úložiště, aby se vyplatilo a bylo technologicky řešitelné, je práce pro inženýry ekonomie, stavitelství a strojírenství, jejichž práci si netroufám substituovat.

Faktem je, že alespoň některé stávající uhelné elektrárny nebo teplárny by bylo možné na takovéto jednotky napojit (takže by jim nahrazovala kotel) a vyšlo by to investičně nejspíš lépe než stavba celého zařízení “na zelené louce”.

Rizikovost takového úložiště je podstatně nižší než v případě akumulátorů nebo dokonce vodíku. Jistěže, pokud by se přímo do nažhaveného materiálu pustila voda, tak by se výsledek (v závislosti na aktuální kapacitě) mohl podobat i spektakulárnímu výbuchu, který J. Verne vytvořil provalením moře do soptící Franklinovy hory a ukončil jím existenci Tajuplného ostrova. Nicméně něco takového odpovídá spíš záměrné sabotáži či nepřátelskému útoku než provozní nehodě.

U takového zařízení odpadne navíc onen hlavní problém fotovoltaiky, tj. nepredikovatelná chaotičnost množství produkované elektřiny v čase. Tento systém totiž může dodávat elektřinu podle aktuální potřeby bez ohledu na denní nebo roční dobu, i na počasí. Navíc toto zařízení převede na využitelnou energii daleko vyšší procento dopadajícího záření než fotovoltaický panel.

Půvab takového zařízení zvyšuje i skutečnost, že lehká oblačnost, která působí drastické výkyvy v produkci elektřiny fotovoltaickými panely, velmi málo ovlivňuje infračervenou složku slunečního záření, schopnou dodat tomuto zařízení podstatnou část potřebné energie. Z tohoto důvodu by takováto elektrárna dokázala kumulovat teplo (byť třeba nižším tempem) i při některých typech oblačnosti. Výdej energie, budiž explicitně opakováno, na momentálním jejím příjmu nijak nezávisí, závisí jen na aktuální kapacitě zařízení a tom, jak silný bude jím poháněný generátor elektřiny (a na kolik procent jeho maximálního výkonu ho pustíme).

Proč se něco takového nedělá?

V zásadě ze dvou důvodů, oba souvisí s ekologistickou ideologií.

1. Ekologové jsou ideologicky pro “malé, samostatné, či komunitní zdroje” a takovéto zařízení by muselo být, aby bylo rozumně efektivní, srovnatelné co do velikosti produkce, s blokem uhelné elektrárny (třeba více výše popsaných jednotek v jedné lokalitě, aby se ušetřilo na drátech). Navíc jsou ekologové ze zásady proti veškerým funkceschopným technologiím. Z identických důvodů jsou i proti využívání geotermální energie, jíž se tahle koncepce do značné míry podobá. Proto ekologové budou vždy proti a budou si vymýšlet nejrůznější fiktivní důvody, proč něco podobného nejde. Případně někde na uvažovaném místě stavby takového zařízení “najdou” nějakého “Čolka vzácného” jehož přírodní biotop, louže na betonovém dvoře zrušené továrny, musí být za každou cenu zachován.
2. Je to velká investice, možná srovnatelná s blokem JE. Z tohoto důvodu je omezený počet jedinců i organizací, kteří by do toho mohli jít. A je zde stejné riziko jako u těch jaderných elektráren, totiž že to ekologické organizace s Bruselem za zády, mající maximální zájem na udržování dotovaných, tudíž společnost okrádajících, technologií, nějakým podrazem zarazí. Takže by, podobně jako v případě jaderné elektrárny, musel stát garantovat nepropadnutí investice.

Pokud tedy chceme mít skutečně racionální, spolehlivé a velkokapacitní využití energie, kterou nám Slunce posílá na Zemi zdarma, musíme potlačit ekologické organizace, a navíc se patrně i oddělit od EU s jejím ve své ekonomické podstatě fašistickým a společnost ekonomicky likvidujícím New Green Dealem.