Socialistické vedení EU ohrožuje bezpečnost Evropy

Někdy se stane, že narazíte na článek či rozhovor, který vás donutí přemýšlet. A při tom přemýšlení budete uvažovat o svých hodnotách a přesvědčeních. Jedním z takových rozhovorů, resp. vyjádření, poskytl Jean-Claude Juncker, nynější předseda Evropské komise. Tedy člověk, který stojí v čele exekutivy Unie.

V tom co řekl, není vůbec nic optimistického, spíše naopak. V plné nahotě předvedl, proč lidé mají oprávněný pocit toho, že v Unii nemusí být bezpečno.

V rozhovoru, který poskytl, došlo na téma Ruska. Juncker si postýskal nad tím, kde jsou ty časy, kdy mohl Putina nazývat svým kamarádem. Doba je dnes prý taková, že se to říkat nemůže, což ho mrzí, protože bývalý agent KGB je jeho dlouholetým přítelem.

A neskončil jen u vyznání přátelství. Zdůraznil, že v otázkách evropské bezpečnosti je potřeba jednat s Ruskem jako rovný s rovným. Je prý potřeba obnovit vztahy, které teď nejsou na nejlepší možné úrovni. Dodal, že se mu nelíbí rétorika studené války.

Závěrem si taky nezapomněl pobrečet nad tím, že EU se stává ekonomicky slabší a má ve světě stále menší slovo, i když si prý spousta lidí může myslet opak.

To všem nakonec ukazuje, nakolik servilní a slabé bruselské vedení je. Je šokující, že si tento lucemburský úředník nedokáže dát dvě a dvě dohromady a pochopit, že problém bezpečnosti v Unii jde také na jeho triko. Pojďme si tedy připomenout, co že to vlastně za problémy Unie má.

Mezitím co na Ukrajině probíhala revoluce, Rusko začalo obsazovat Krym. Na něm nechalo násilím vyhlásit „referendum“. Následně v rozporu s mezinárodním právem připojilo ke svému území. Poprvé od konce druhé světové války došlo v Evropě k anexi území jednoho státu státem druhým. Bylo tak porušeno mezinárodní právo a bilaterální dohody mezi Ruskem a Ukrajinou.

Tuto anexi nikdo z relevantních mezinárodních aktérů neuznal.

Tím to ovšem neskončilo. V na jaře a v létě 2014 Rusko pomocí svých proxy jednotek a tzv. separatistů začalo obsazovat části východní Ukrajiny. Konkrétně šlo o část Doněcké a Luganské oblasti. Kreml se od začátku konfliktu snažil vytvořit tzv. Novorusko. Tedy územní celek, který by spojoval Krym s pevninským Ruskem přes jihovýchod Ukrajiny.

Kremelská představa Novoruska

Nemělo to však skončit pouze u toho, Ukrajina měla na základě projektu Novorusko přijít o ví než polovinu svého území a o přístup k pobřeží Černého moře. Jak dnes již víme, tento projekt nevyšel, nicméně konflikt trvá.

Byť si někdo může myslet, že dnes přešel do fáze konfliktu zamrzlého, není to tak. Denně umírají ukrajinští vojáci, kteří brání své domovy. Konflikt samotný stal životy již více než deseti tisíc lidí, z toho jsou tisíce civilisté.

A Evropa na svém začátku velmi pomalu a neochotně dělala nějaké kroky. Iniciativu musely převzít Spojené státy, které v té době vedl Obama (z mého úhlu pohledu jeden z nejhorších prezidentů USA).

Až po prvních sankcích USA se přidala také Unie. Samozřejmě zde pomíjím tzv. znepokojení, které prožíval každý druhý lídr, a kterým se Unie snažila uklidnit Kreml, který v roce 2008 porcoval Gruzii.

Nikdo dnes nemůže popírat, že Rusko vede válku nejen na ukrajinské a syrské frontě, ale také na frontě západní. Dnes se vžil pojem hybridní a asymetrické války. Válka, kterou Kreml spustil zejména proti EU a USA nevede vojenský charakter. Možná také proto někteří mají problém si toto přiznat.

Co je vlastně válka? Krátce ji můžeme definovat jak silové donucení protistrany k jednání, které by daná strana sama nečinila. Užívat se mohou tedy jak vojenské, tak i nevojenské prostředky. Mezi nevojenské prostředky patří informační, politický a ekonomický nátlak.

Rusko, vědomé si svého ekonomického postavení vsadilo na informační a politickou kartu. V podstatě čtyři roky vede dezinformační a propagandistickou kampaň ve většině zemí Západu. V Unii cílí na to, aby ji pomocí různých nátlakových skupin rozložilo. Daří se ji to nebo ne, je pro potřeby tohoto článku irelevantní.

Zajímá mě to, že čelní představitele Unie, zejména pak komunistická komisařka Mogherini za čtyři roky konfliktu nedokázala přijít s něčím, co by snahy Kremlu oslabilo.

V rámci EU existuje tzv. EEAS East Stratcom Team, jehož úlohou je vyvracet ruské dezinformace a lži. Za dobu existence tohoto týmu Mogherini nebyla schopna, čti: „nechtěla“, aby tento tým posilněn. Nikdy sama nevyvinula iniciativu pro navýšení finanční podpory, vše se muselo dělat formou nátlaku členských států.

A toto je jenom jedna jediná ukázka neschopnosti EU a jejího vedení v této oblasti.

O plynovodu mezi Německem a Ruskem jsem před nějakou dobou psal. A jsem jen velmi překvapen, že se vlastně o od té doby nic nezměnilo. Každý soudný člověk vidí, k čemu tento projekt vede a co je cílem Ruska.

Tím je zvýšení závislosti Evropy na jeho plynu a tím posilnění politického nátlaku na země střední a východní Evropy ve snaze dostat je znovu do své sféry vlivu. Na tento problém dlouhodobě upozorňuje zejména Polsko, baltské země a Spojené státy.

Jenže zde je znovu ze strany EU ticho po pěšině. Zde má právě Unie v čele Junckerem bít na poplach. A dokonce je to i něco, s čím mohou něco udělat. Zatím jsem ovšem kromě několika nicneříkajících frází nebyla Komise aktivní. Nikde není vidět, že by na Berlín byla podána žaloba o neplnění povinnosti plynoucích z unijního práva.

Je tu vidět pouze trapná výmluva Angely Merkel o údajně komerční povaze projektu a přihlížení této geopolitické hrozně ze strany bruselských úředníků. To je ale neodpovídá realitě. Nic na tom nemění ani požadavek na zajištění ochrany Ukrajiny jako tranzitní země.

Nechci, aby se při všech těch problémech zapomnělo na agresivní politiku Teheránu. V roce 2015 evropští a američtí socialisté uzavřeli v Íránem jadernou dohodu, která mu měla zabránit ve výrobě jaderné zbraně.

Jako protislužba pro teheránské fanatiky posloužilo zrušení sankcí, které trvaly dlouhá desetiletí. S tím měl samozřejmě problém Izrael. Tomu je stále vyhrožováno úplným zlikvidováním.

A že svá slova myslí vážně, potvrzuje zvýšenou přítomností v Sýrii, kde již několik let trvá krvavá občanská válka. Ve víceméně pravidelných intervalech můžeme čít zprávy o tom, že Izrael byl nucen zasáhnout pro íránským gardám, které na daném území operovaly.

Před pár dny přišel Izrael s informací, dle které má Írán potají skrývat a rozvíjet know-how, vedoucí k výrobě jaderné zbraně. Izrael by měl mít údajně tisíce různých dokumentů, které tyto informace mají potvrzovat.

Reakce? Údajně se ví o tom, že Írán je nedůvěryhodný partner, ale když už máme tu dohodu, tak bychom se ji měli držet. To snad nemáme nic lepšího?

A nejde pouze o tuto dohodu. Teherán se chová agresivně i vůči EU samotné. Není to tak dávno, co nám vyhrožoval použitím svých balistických raket. Znovu bez jakékoliv reakce z naši strany.

Nicméně co se týče problém Írán vs Izrael, není (ne)reakce ze strany bruselských úředníků překvapením. Mogherini a další se příliš netají svými sympatiemi směrem k Palestincům, až to v někom může vzbudit podezření z antisemitismu (což už se u komunistů stává).

Na závěr této části je také nutné pochopit, kdo Írán s know-how a zbraněmi pomáhá. Ano, není to nikdo jiný než Kreml.

Samozřejmě, že vypsané problémy, nejsou ani zdaleka všechny. Jmenovat se uprchlická krize, která bezpečnost dozajista ohrožuje. Mluvit se dá také o působení Číny v některých zemích EU. Potenciální problém do budoucna může také představovat působení kremelských žoldáků v zemích střední Afriky, kde dochází k nepokojům.

S většinou problémů, které jsem zde vyjmenoval, má ve větší anebo menší míře co do činění Rusko. Je nezpochybnitelných faktem, že je to Kreml, který se chová agresivně a snaží se obnovit svoji sovětskou sféru vlivu.

Jedním z hlavních cílů Ruska je rozložení EU a Západu v podobě, jakou měl po rozpadu východního bloku. Tohle není žádná převratná novinka. Jeden by čekal to, že pokud po vás někdo jde, tak bude vaší nepřirozenější reakcí se začít bránit. Jenže to vypadá, že v případě Unie tyto přirozené mechanismy jsou potlačeny.

Juncker navrhuje, abychom s Ruskem znovu obnovili vztahy, abychom jednali rovně. Dobře, obnovme, ale až poté, co bude vrácen Krym, co se Rusové stáhnou z Donbasu a zaplatí reparace. Až se přestanou chovat agresivně, až přestanou vést propagandistickou kampaň pro západním zemím.

Jinak totiž příliš nerozumím tomu, proč bychom se s Kremlem vůbec měli bavit. Jen proto, že se Junckerovi a dalším socialistům a komunistům stýská po jejich kamarádovi?

Chování vedení EU mi připadá šílené. Namísto těsnější spolupráce s USA na bezpečnosti se bude hledat pomoc u nepřítele, který své nepřátelství ani neskrývá?

Namísto větší pomoci Izraeli v jeho boji proti Íránu, který ohrožuje i nás, říká, že musíme udržet dohodu, i když v podstatě víme, že nás tahají za nos. A to nemluvím o podpoře palestinských teroristů, kteří říkají, že Židé si mohou za Holocaust sami, protože lichvařili.

Upřímně jsem z této politiky nynějších bruselských socialistů unavený. A jsem unavený i z těch, kteří říkají, že buď budeme v EU anebo budeme součástí Ruska. Tohle prostě není pravda.

Není pravda, že alternativou k Unii je Rusko, zejména v situaci, kdy vidíme, že největší evropský hráč s Kremlem spolupracuje a ignoruje při tom bezpečnostní pravidla.

Je potřeba si přiznat realitu. Nynější bruselští socialisté neřeší bezpečnostní otázky. Nemají o to zájem a dost možná ani kapacitu. Z toho je potřeba vycházet a stále si to připomínat. Evropská unie v podobě, jakou máme dnes, nám nezajistí bezpečnost. Tu si zajistíme pouze my sami ve spolupráci s USA a NATO. Spoléhat se na evropské Junckery a Mogherini nepovede k ničemu lepšímu než prohloubení bezpečnostní krize.

[ad#pp-clanek-ctverec]