Šmelina se zelenou energií: Růst „zelených“ zisků jde ruku v ruce s bezohledným omezováním svobody občanů

Na volných trzích mají nakupované i prodávané komodity vnímanou hodnotu. Když se kupující a prodávající dohodnou na ceně jakéhokoliv produktu, tak si „plácnou“ a uzavřou obchod. Hodnota každé přírodní suroviny je úměrná jejímu nedostatku. Čím více jí je a čím snadněji ji lze získat, tím má menší hodnotu. Prodejce, který prodává obyčejné kamení, se nemůže uživit, když se jeho produkt nachází volně po celé zemi. Pokud však obchoduje se zlatem, stříbrem, diamanty či rubíny, stojí jeho vzácné „kameny“ majlant. Kéž by existoval způsob, jak z obyčejných kamenů udělat cenné zboží!

Ve skutečnosti existují dva známé způsoby, jak toho dosáhnout. Bezohledný prodejce může obyčejné kameny jednoduše natřít zlatou barvou a předstírat, že běžné minerály jsou vzácné, a nic netušící zákazník to nemusí nikdy zjistit. Prostřednictvím podvodu může prodejce přebít vnímanou hodnotu svého zboží a zmařit „obchodní dohodu“ mezi sebou a případným oklamaným zákazníkem. Jeho „vzácné“ kameny ve skutečnosti nemají žádnou hodnotu a on za ně shrábne nepoctivý zisk. Dříve či později se však na tento podvod přijde. Vnímavější zákazníci nakonec lest odhalí a tato informace se mezi potenciálními kupci rozšíří. A pokud se podvodník rychle nepřesune do nového města s novými kupujícími, kteří ještě nebyli podvedeni, tak podvedení zákazníci pravděpodobně zničí jeho byznys nebo ho pověsí na kandelábr. Podvádění s sebou nese vážná osobní rizika.

Existuje však i jiný, bezpečnější způsob, jak proměnit obyčejné kameny v cenné zboží. Prodejce může požádat krále nebo vládce o udělení výhradního práva na sběr a prodej obyčejných kamenů. Pokud je prodejci taková mimořádná licence udělena – licence, na jejímž základě je obyčejné kameny možné vlastnit pouze tehdy, pokud jsou nejprve opatřeny značkou prodejce – stane se hojně dostupný přírodní zdroj přes noc vzácným. To, co bylo kdysi zdarma, nyní stojí tolik, kolik se prodejce a královská kancelář vybírající daně rozhodnou za používání regulovaných kamenů účtovat. Možná, že občané se zvláštním postavením nebo uznanou věrností králi budou své kameny stále dostávat téměř zadarmo. Pro všechny ostatní však stále platí klasický mechanismus nabídky a poptávky. I když bude cena účtovaná za oficiálně schválené kameny udržována nízko, tak jejich hodnota na sekundárních trzích bude určena nedostatkem dostupných kamenů se značkou prodejce.

Jakou hodnotu budou mít licencované kameny, pokud bude možné legálně vlastnit pouze je? Když se král a prodejce spiknou a jen malý zlomek dostupných kamenů bude „legální“, tak je jejich uměle vyrobená „nedostupnost“ učiní extrémně cennými. Legálně vynucený nedostatek s sebou nese mnohem menší osobní rizika. Licencovaný monopol na komodity, po nichž je vysoká poptávka, je licencí k tisku peněz.

Z tohoto úhlu pohledu je snadné pochopit, proč tolik investorů miluje vládní zásahy do energetických trhů.

Vlády mají moc vykouzlit umělou hodnotu z ničeho tím, že vytvoří zákony, které znemožní jednotlivcům přístup na trh, aniž by za toto privilegium nejprve zaplatili. Jedním z takových schémat je vzít základní surovinu potřebnou pro veškerou průmyslovou výrobu a obchod – energii – a regulovat ji až do krajnosti. Když jsou vydatné zdroje uhlovodíkových paliv silně regulovány, vlastnictví vládou schválených aktiv na bázi uhlovodíků se stává mnohem cennějším. Když vlády omezují vrty a těžbu uhlovodíků v zemi, tak vytvářejí nedostatek. Když vlády stanoví přísné limity pro komerční využití ropy, uhlí a zemního plynu, zajišťuje široká průmyslová využitelnost těchto energií stále vyšší poptávku. Když jsou společnosti nuceny omezovat svou „uhlíkovou stopu“ a jsou nuceny nakupovat „emisní povolenky“ (obyčejné kameny) od licencovaných „zelených“ prodejců, tak vládou preferovaní obchodní partneři sklízejí nečekané zisky (a na své si přijde i státní pokladna).

Když si uměle zdraženou energii získávanou z uhlovodíků mohou dovolit zaplatit jen někteří bohatí jednotlivci a firmy, tak jim začínající podnikatelé a malé firmy už nejsou schopny konkurovat. Ti, kdo jsou na vrcholu pyramidy, se tam snáze udrží, když budou tytéž přírodní zdroje uhlovodíků, které jim posloužily ke zbohatnutí, nyní odepřeny těm, kdo by chtěli dělat totéž.

Boj proti „fosilním palivům“ je vynikající taktikou pro ochranu tržního podílu. Je to výnosný ideologický důvod pro zvýšení státních příjmů. A je stálým zdrojem příjmů pro ekologické „neziskovky“ a další zvláštní zájmové skupiny, které se ochotně přiživují u vládních koryt výměnou za podporu výnosné vládní „zelené“ hry.

Jsou elektromobily stejně výkonné jako auta se spalovacími motory? Mohou větrné a sluneční elektrárny skutečně poskytnout státům dostatečně spolehlivé dodávky elektřiny, aby se vyhnuly výpadkům elektrického proudu? Lze plasty, lehký topný olej a většinu syntetických materiálů, které se vyskytují v domácnosti, zázračně vyrábět bez ropy?

Může světová populace odvrátit hladomor, pokud budou zemědělci nuceni přepracovat metody zemědělské a živočišné výroby tak, aby dodržovali „zelené“ zákony omezující používání a uvolňování oxidu uhličitého, metanu, dusíku a fosfátů – látek nezbytných pro základní zemědělství a hnojiv pro vysoké výnosy plodin?

Nebo se tyto „zelené“ iniciativy nakonec budou nápadně podobat výše uvedenému příkladu bezohledného prodejce, který se naučil šidit své zákazníky tím, že s obyčejnými minerály zacházel jako se vzácnými a obyčejné horniny natíral zlatou barvou – tedy nyní spíše zářivě zelenou?

Není právě tohle to, čeho se vnucováním Environmentálních, Sociálních a Governance standardů (ESG) trhům dosahuje? Není snad ESG koordinovaným úsilím o pokřivení obchodních trhů s ostře politickými cíli, které se snaží odměnit společnosti a kapitálové investice za jejich slibovanou oddanost ideologickému přesvědčení spíše než za jejich pravděpodobnost generování budoucích zisků?

Když správní rady a investoři narušují volné trhy tím, že považují akcie a jiná aktiva za hodnotnější, než ve skutečnosti jsou, jen proto, že jsou natřeny zářivě „zelenou“ barvou, tak nadhodnocení ESG mění pomýlené, ale „politicky korektní“ fantazie ve zlato. Ideologie brání přirozenému směřování trhu k objektivní a transparentní „obchodní dohodě“. Dochází k nevyslovenému, ale nezpochybnitelnému podvodu.

Dokud se vlády – včetně vlád znepřátelených států, jako jsou Rusko a Spojené státy – nespikly, aby omezily využívání energie z uhlovodíků, a „nezezelenaly“, zdála se představa, že by někdo mohl vydělávat na větru a slunci, stejně absurdní jako prodávání kamenů volně dostupných všude kolem nás. Na druhou stranu, nápad prodávat balenou vodu vypadal kdysi také naprosto absurdně.

Vládami prosazovaný environmentalismus vytvořil vlastní třídu „zelených“ miliardářů. Kdykoliv a kdekoliv vlády nařídily občanům, aby kupovali určité zboží pod hrozbou právních sankcí, tak se výrobci tohoto zboží pohádkově napakovali.

Ti, kdo nejsou seznámeni s tímto mrzkým kapitalismem a žijí v blažené nevědomosti, se jistě poučili při sledování toho, jak globální nařízení o očkování zvýšilo zisky farmaceutického průmyslu, zatímco vládou udělené doložky o odškodnění zbavili výrobce vakcín finanční odpovědnosti za případné následné zdravotní potíže.

Když vlády dotují celá průmyslová odvětví, nutí občany, aby kupovali výrobky určitých firem, a chrání tyto firmy před právními důsledky škod způsobených jejich produkty, tak peníze plynou do kapes jejich akcionářů.

Když králové nařídí, aby byly vyřazeny všechny spalovací motory a všechna vozidla pro spotřebitele jezdila na lithiové baterie, pak mají výrobci elektromobilů, stejně jako náš výše zmiňovaný králem schválený prodejce kamenů, licenci na tisk peněz. Ti, kdo včas naskočili na „zelenou“ vlnu a investovali do technologií, které by měly nahradit tradiční stroje závislé na uhlovodících, získali obrovské bohatství. Zdá se, že hlavní hnací silou většiny zastánců „zelené“ revoluce nebyl zájem o životní prostředí, ale spíše prachobyčejná chamtivost.

Jistě, přechod na „zelenou“ byl pro některé výnosný, ale může tento penězovod trvat věčně? Tady ovšem máme ten kouzelný proutek – předpisy regulující uhlovodíky a systém emisních povolenek. Pokud by vládou preferovaní „zelení“ prodejci potřebovali ještě více zbohatnout, tak politici mohou jednoduše bezohledně zvýšit cenu energií všem ostatním. Čím méně uhlovodíků budou mít podniky a občané „povoleno“ spotřebovat, tím více peněz budou ochotni za „emisní povolenky“ zaplatit. Vlády prostřednictvím svých „zelených“ mandátů vytvářejí uměle se zhodnocující „zelená“ aktiva. A cena těchto „zelených“ aktiv se může vyšplhat až do nebes!

Nebo není snad konečným cílem totální konfiskace majetku a plodů vlastní práce? Pokud se obyčejní lidé nebudou moci vzdát spotřeby uhlovodíků tak snadno, jak požadují jejich vlády, budou se prostě muset obejít bez automobilů, moderních technologií, běžného pohodlí, klimatizace a dokonce i teplých domovů v zimě.

Zdá se, že pro splnění požadavků zeleného Nového světového řádu (a aby se zajistilo, že preferovaní „zelení“ prodejci a jejich přátelé ve vládách si budou moct stále nacpávat kapsy) není žádné finanční ždímání jednotlivých občanů příliš kruté. Růst „zelených“ zisků jde ruku v ruce s bezohledným omezováním svobody občanů.

Nepřipomíná vám to politickou filozofii, která prosazuje zrušení veškerého soukromého vlastnictví? Jak zní to staré rčení, které se poněkud apokryfně připisuje Vladimiru Iljiči Leninovi? „Kapitalisté nám sami prodají provaz, na kterém je my oběsíme.“ „Zelení“ kapitalisté dnes vydělávají na tom, že se potraviny a pohonné hmoty stávají nedostatkovým zbožím, svou ctnost signalizující zastánci „zelené“ politiky vítají jednostranně výhodné transakce a stále chudší občané Západu se nakonec mají stále hůř.

Bez ohledu na převládající politicky korektní západní „moudrost“ a současné ekologické „davové šílenství“ je jisté pouze to, že pokud bude uhlovodíkový základ globální ekonomiky vyměněn za bezcenné „zelené“ kameny, tak nepřežijí dlouho ani chudí občané, ani bohatí kapitalisté.