SARS-Covidové šílení (1)

„Nouzový stav je v České republice krizový stav, který se vyhlašuje při vzniku živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost.“ [Wikipedie]

Proč vláda centrálně šlape na krk celé republice a neponechá řízení jednotlivých proti-koronavirových opatření na lokálních orgánech? Vždyť je přece absurdní, jestliže zesílí šíření viru řekněme v Brně, aby se šláplo na krk obyvatelům a podnikatelům v Aši, Plzni nebo Českých Budějovicích? I samotná EU má plnou hubu takzvané subsidiarity, tedy přenesení kompetencí na co nejnižší možné správní orgány, jen to sama v praxi nedělá, a i my tady pěkně po komunisticku všechno řídíme z centra naší hypertrofované vládní moci. Kdyby mohly jednotlivé obce, nebo okresy otestovat různá opatření, mohli bychom porovnat výsledek s jiným místem a hned bychom věděli, co funguje a co nikoliv.

A to se ani neptám, kde jsou k dispozici zdrojové kódy pro tu jejich (Kulveitovu) excelovou tabulku PES, abychom si mohli spočítat, na základě jakých kritérií vůbec funguje (ze všeho nejvíc se zdá, že hlavním kritériem je počet pozitivně testovaných, tedy, čím více se testuje, tím vyšší PES). To přece musí být veřejně dostupné!!!

Dobře to píše Institut Václava Klause:

„IVK zásadně nesouhlasí nejen s vládou vyhlášeným dalším souborem zákazů omezujících lidské životy. Nesouhlasí i se způsobem jejich vyhlašování a oznamování. Je s námi jednáno jako s nedospělými jedinci. Vláda se už neobtěžuje zdůvodňovat svá rozhodnutí jakýmikoli daty. Když začínají chybět dostatečně hrozivá data, vláda začíná mluvit o jakýchsi nových, tu britských, tu jihoafrických, tu brazilských mutacích koronaviru.

Každý soudný člověk vidí, že na šíření viru SARS-CoV-2 , který evidentně volně prostupuje společností, nemohou mít tyto nové zákazy žádný vliv, stejně jako ho neměly ani vládní zákazy předchozí. Těmto zákazům padla za oběť existence a obživa statisíců lidí, veřejné finance a vzdělávání mladé generace. Neúčinnost těchto opatření potvrzuje vývoj epidemie u nás ve srovnání se zeměmi, které se k podobným zákazům a omezením života společnosti neuchýlily.

Vláda zcela prohospodařila důvěru občanů odmítáním diskuse a postihováním kritiků, záměrným šířením strachu, manipulací s daty, nesmyslnými, ale vědecky se tvářícími systémy, na jejichž základě zlikvidovala společenský život, i když jejich výsledky sama nedodržovala (SEMAFOR, PES). Nyní pouze alibisticky imituje politiku některých sousedních zemí a bruselských úřadů.

Vláda nesmí zesilovat v rozbíjení tolik potřebných rodinných vazeb, nesmí zakazovat setkávání dětí s rodiči a prarodiči, nesmí ponechávat mnohé členy rodin v izolaci a v pocitu úzkosti po likvidaci přirozených mezilidských vztahů. Vláda bere jako samozřejmost, že většina dětí a mladých lidí nebyla již téměř rok ve škole. Vláda vytváří falešný dojem rychlé „spásy“ v očkování vakcínami, jejichž účinnost dosud nebyla dostatečně prokázána.

IVK žádá, aby vláda skončila se svou politikou plošných restrikcí, aby přeorientovala svou rozpočtovou politiku, a aby dnes nesmyslně vyplýtvávané prostředky použila na skutečné posílení zdravotnictví, na péči o nemocné a na hledání léku na Covid-19. Většinu společnosti, která bezprostředně ohrožena není, ať vláda nechá žít a pracovat, a neničí budoucnost naší země.“ [IVK]

V minulých dnech jsem přetiskl dva články od Vidláka, který spíše patří do tábora těch, kteří si Covid poněkud přespříliš připouštějí k tělu. Včera vydal článek, který jsem raději už ani nepřetiskl, protože byl tak nabitý emocemi, že byl až přes čáru. Ocituji z něj jenom kousek:

„Tak už jsem také v kategorii lidí, co jim na covid umřel někdo blízký. A k dnešnímu článku se tato informace přesně hodí. Včera večer jsem se dozvěděl, že na koronavirus zemřel můj soused. Důchodce, sedmdesátník. Měl takové ty běžné potíže vyššího věku. Bral už na ledacos prášky a měl cukrovku. Ještě v létě opravoval zídku mezi našimi zahradami. Rozebral toho asi deset metrů, očistil cihly, vykopal osmdesát centimetrů hluboký základ, nadělal si v kalfasu beton, naházel kameny, zalil je a na tom znovu vystavěl metr vysokou cihlovou zeď. Staral se o dvousethlavý vinohrad, o rok dřív si postavil nový altánek, běžně lezl po stromech, aby je prořezal. To jen jako reakce na vyjádření v diskusích, že covid napadá hlavně lidi se špatnou fyzickou kondicí… Jasně, měl svůj věk i své neduhy, ale mohl tu ještě dlouho být…“

Jenže třeba zde příliš dlouho být nemohl; to prostě nikdy nevíme. Pravdu mají MUDr. Pollert nebo MUDr. Beran (a další) když připomínají, že dnešní staří lidé díky pokročilému zdravotnictví vlastně přežívají sami sebe, že je v podstatě „vinou“ současného zdravotnictví, že tito „statisticky“ mrtví lidé dosud žijí (anebo také jen živoří!). A to snadno svádí k jakémusi snu o nesmrtelnosti. A také k pocitu falešné osobní, nebo cizí viny za to, že zemřou. Příkladně dnes: zemřel Ladislav Štaidl, 75 let. Překonal rakovinu a teď podlehl koronaviru. A už čteme nejeden bodanec a výčitku: „kdybyste (vy, ostatní!) dodržovali vládní restrikce, mohl ještě dlouho žít…“. Kdyby zemřel před dvěma lety, nikoho by takto uvažovat ani nenapadlo.

Když si vzpomenu jen na své blízké: taťka také jeden den ještě lezl po stromech, druhý den se svalil mezi záhonky, protože mu ochrnula dolní polovička těla, tři měsíce živořil v Hospicu a zemřel. Možná jen proto, že obvodní lékařka nechtěla slyšet jeho stížnosti na bolesti v zádech a tudíž nepřišla na to, že má rakovinu plic v pokročilém stádiu a předepisovala mu Ketazon. Nebo maminku o pár let později. Také ještě jeden den sama řídila auto a během 14 dnů přestala jíst a umřela. Pravda, mnoho let se léčila s rakovinou, jak chirurgicky, tak chemoterapií.

Prostě se musíme smířit s tím, že nejsme nesmrtelní a že nás smrt někdy zasáhne v blízkém okolí, jindy je nám vzdálena a zasáhne nám cizího člověka. (Ostatně sám patřím do rizikové skupiny jak věkově, tak v ohledu zdravotním; je mi nad 60 let a trpím CHPON. Přesto nepodléhám nějakému panickému strachu a na vládní kroky nazírám více, než kriticky.)

Když se vrátím k tomu Vidlákovu emočnímu textu: A není problém právě v tom? Kdyby tentýž soused zemřel v tutéž dobu jako teď, ale žádného Covidu by nebylo, tak všichni pokrčí rameny, zkonstatují, že už mu nebylo dvacet a nakonec měl tu cukrovku, … mladý může, starý musí, a myslím, že by se nikdo zas až tak extrémně nedojímal. Jenže bohužel máme Covid a máme staré lidi, kteří díky pokročilému zdravotnictví přežívají vlastně sami sebe. A když teď Covid přikápne tu poslední kapku do toho zdravotního stavu a dotyčný zemře, nemůžeme se zbavit dojmu, že zde mohl být ještě dlouho a něco záludného mu tu možnost vzalo. Jenže to je tak hrozně falešné. Mohl a taky nemusel. Kdyby nebyla bouřka, blesk by do něj neuhodil. Jen se obávám, že až příliš lidí nabylo dojmu, že jsme všichni nesmrtelní. Ale hodit na někoho vinu je vždycky tak snadné…

A ještě jeden syndrom z toho čouhá jak péro z gauče: v podstatě všichni ti „rouškaři“ a obhájci vládních restrikcí, kterým nevadí zdevastovaná ekonomika a zlikvidované soukromé firmy, budované dlouhé roky, jsou učebnicovým příkladem brutálního kolektivismu a důvěry ve všemocný stát s důrazem na bezmocnost a nicotnost jednotlivce. Dokonce se dá říci, jakkoliv je to morbidní, že tito jedinci si v totalitě, strachu a umírání libují a líbí se jim se v tom rochnit (čím více mrtvých, tím lépe, protože jim to potvrzuje jejich postoj — vidíte, měli jsme pravdu!). Doslova to včera komentoval jeden z nich slovy: „Máte všichni syndrom popírání, se proberte proboha. Jenom kolem mě to kosí lidi jako kombajn, a vy melete sračky jak zaseknutí, tvl nechápu…“ Fakt kosí? To si ukážeme zítra na číslech!

Přišla doba lámání chleba. Dostavil se, nikdo neví jak (možná někdo ví), nový virus (tak už to bývá, co svět světem stojí, vždycky něco přijde a nkdo neví, kdy — a zda — to odejde). Lidstvo se rozdělilo na dvě skupiny: Na ohrožené a ty ostatní. A také na „chřipečkáře“ a „poseroušky“, kteří se vzájemně hluboce nenávidí. A co teď s tím? Opravdu máme všichni právo na nesmrtelnost? Proč zase další téma rozeštvávající už tak rozeštvanou společnost? A nepřipadají logicky myslícím lidem opatření vlád jako činy zoufalců, hnaných z kouta do kouta, a jen poslušně zvyšujících restrikce? Anebo je za tím něco ještě jiného?

(Statistiky zítra)

•  PeTaX