Pře
24.7.2026
Kategorie: Ekonomika1429 přečtení

Sankce. A co když jsme se spletli?

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Dnes byl schválen další balíček sankcí…. Tedy další důvod k samostatnosti Ruska.


Poslední tři týdny jsem nestrávil u televizních debat ani nad titulky evropských médií. Procestoval jsem Rusko od Moskvy přes Sibiř až po Kamčatku, tisíce kilometrů vlakem, letadlem i autem, mluvil jsem s obyčejnými lidmi, spal v hotelech, nakupoval v obchodech, seděl v restauracích a sledoval každodenní život. Nepíšu proto geopolitickou analýzu ani se nesnažím komukoliv dělat obhájce. Píšu jen o tom, co jsem viděl na vlastní oči. A právě proto mě zaujal článek o autonomním vlaku moskevského metra. Zatímco se v Evropě často mluví o Rusku jako o zemi, která se pod tíhou sankcí propadá do technologického zaostávání, v Moskvě už půl roku jezdí experimentální souprava založená na modelu Moskva 2024, kterou při zkušebním provozu řídí umělá inteligence. Za šest měsíců ujela více než čtyři tisíce kilometrů, sama řídí rozjezd i brzdění, kontroluje rychlost, otevírá dveře a podle zveřejněných informací nemusel strojvedoucí za celou dobu ani jednou převzít řízení.

To není politický slogan. To není volební billboard. To je technologický projekt, který skutečně existuje. A právě tady mi hlavou proběhla otázka, kterou bychom si možná měli položit všichni. Kde je ten technologický kolaps, o kterém se tolik let mluví? Kde je země, která se měla vrátit o desítky let zpět? Kde jsou prázdné regály, hladové davy a rozpad infrastruktury? Protože já jsem během cesty od Moskvy až po Tichý oceán nic takového neviděl. Naopak jsem viděl modernizovaná letiště, nové silnice, rozsáhlé stavby, digitální služby, vlastní platební systémy, nové vlakové soupravy, fungující logistiku a zemi, která očividně investuje obrovské prostředky do technologií, automatizace a vývoje.

Možná je načase přestat se dívat na svět optikou přání a začít ho hodnotit podle reality. Sankce měly Rusko ekonomicky zlomit, technologicky oslabit a přimět ho změnit směr. Jenže každá země, která zjistí, že se nemůže spoléhat na dodávky zvenčí, má v zásadě dvě možnosti. Buď rezignuje, nebo začne budovat vlastní řešení. Z mé cesty mám pocit, že Rusko si vybralo druhou cestu. To samozřejmě neznamená, že tam neexistují problémy. Existují, stejně jako existují v Evropě, ve Spojených státech nebo kdekoliv jinde. Jenže rozdíl mezi realitou a obrazem, který se o Rusku často vytváří, je podle mé zkušenosti obrovský.

Možná právě sankce způsobily něco, co jejich autoři vůbec nečekali. Místo větší závislosti vznikl tlak na vlastní výrobu, vlastní technologie, vlastní finanční systémy a vlastní vývoj. Historie přitom podobné situace zná. Když zemi zavřete dveře k dovozu, velmi často ji zároveň donutíte otevřít dveře vlastním konstruktérům, vědcům, programátorům a průmyslu. Není to otázka sympatií k Rusku. Je to obyčejná ekonomická logika. Nedostupnost zahraničního řešení často vytváří prostor pro řešení domácí.

Právě proto považuji autonomní vlak moskevského metra za mnohem významnější zprávu, než se může na první pohled zdát. Nejde totiž jen o jednu soupravu. Jde o symbol směru, kterým se země vydává. Umělá inteligence, automatizace, digitalizace dopravy a vývoj vlastních technologií budou rozhodovat o příštích desetiletích. Kdo bude v těchto oblastech úspěšný, bude mít obrovskou konkurenční výhodu. A bylo by velmi krátkozraké odmítat tuto skutečnost jen proto, že přichází z Ruska.

Evropa mezitím stále častěji působí dojmem, že energii věnuje především regulacím, zákazům, administrativě a vzájemným politickým sporům. To není odsudek Evropské unie ani obdiv k Rusku. Je to povzdech člověka, který by si přál, aby se stejná energie věnovala také vědě, technologiím, dopravě, průmyslu a inovacím. Protože právě tam se rozhoduje o budoucnosti. Ne na tiskových konferencích, ale ve výzkumných centrech, laboratořích, továrnách a zkušebních provozech.

Nemusíme Rusko milovat. Nemusíme souhlasit s jeho politikou. Nemusíme sdílet jeho pohled na svět. To všechno jsou legitimní postoje. Ale pokud chceme být sami úspěšní, nesmíme si nalhávat, že technologický pokrok neexistuje jen proto, že vzniká za našimi hranicemi. Ignorovat realitu nikdy nebyla známka síly. Naopak. Byla to vždy cesta k vlastnímu zaostávání.

Možná jednou historici vyhodnotí sankce jako úspěch. Možná také dojdou k opačnému závěru. To dnes nikdo s jistotou říci nemůže. Jednu věc ale mohu říci naprosto jistě jako člověk, který se právě vrátil z cesty přes celé Rusko.

Obraz země, který jsem viděl vlastníma očima, se výrazně liší od obrazu, který je v Evropě často předkládán. A pokud mezi realitou a naším přesvědčením vznikne příliš velká propast, není chybou změnit svůj názor. Chybou je odmítat realitu jen proto, že se nám nehodí do příběhu, kterému jsme uvěřili.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
1429 přečtení
(20 votes, average: 5,00 out of 5)
20 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.