Romové: Kam kráčíš, Norsko?

Ve stále více městech se za minulých několik let sousedství, parky a zeleň proměnily v romské tábory plné odpadů a lidské stolice. Policie se cítí vůči invazi bezradná: znepokojení a obtěžovaní občané se obracejí na policii s naléhavou žádostí, co s tím mohou udělat. Dosud mohla policie zasáhnout jen tehdy, spáchají-li zločinnost či vystupují vůči lidem agresivně.

V mnoha případech po stížnostech, tvrdém nátlaku a protestech místních opustili Romové tábory, jenž zřídili poté, co jim to majitelé pozemků, kteří se nad nimi slitovali, na přechodnou dobu dovolili. Jeden majitel za druhým to vzdal. A tak většina jich opět skončila na ulici tak, jak jim dovoluje a umožňuje Schengen. Úmluva ale neříká nic o tom, kde se mohou usadit. Protože ať je to kdekoliv, pokaždé je to pozemek někoho.

To, že přicestovalí Romové jsou nadměrně zastoupení ve statistice kriminality, říká své, míní Norové. V televizní stanice TV2 policejní ředitel v Oslu Roger Andresen vyprávěl o tom, že namátková kontrola ukázala, že 68 z 69 Romů, jejichž totožnost ověřila policie, mělo záznamy v trestním rejstříku. Občané Rumunska, včetně Romů této země, jsou na špici statistik osob vyhoštěných kvůli zločinecké činnosti.

Norsko poskytuje značné příspěvky Rumunsku i Bulharsku, stejně jako České republice a dalším zemím podle Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Část těchto prostředků putuje na zlepšování poměrů Romů, ovšem podvody a korupce velmi z těchto prostředků ubíraly. Další peníze jdou na místa ve věznicích pro vyhoštěné Rumuny.

Někdo sem tahá 1000leté dějiny romského národa jako odůvodnění, proč by se mělo vůči nim vystupovat vstřícněji. Jiní se zase ptají, nakolik je toto relevantní. Údajně je mnoho jiných národů, které si musely projít horšími mukami než Romové: židé, Číňané za japonské okupace, Tibeťané za čínské okupace, čistky za Stalina, Kambodža za Pol Pota,… Společným jmenovatelem je ale to, že se z té šlamastyky vždy dostali.

Podle norského časopisu Kapital byla v r. 1973 v Norsku zřízena vládní agentura zabývající se romskými otázkami. Zrušená byla v r. 1991. Měla Romům pomáhat se integrovat do společenství Norů. Skončilo to tím, že nikdo z těch, s nimiž agentura pracovala, není zaměstnán, nikdo nestuduje, pouze jedna Romka absolvovala střední školu a všichni jsou na podpoře a většina je negramotná. Stálo to tenkrát na dnešní hodnotu peněz cca. 1,5 miliard norských korun. V Oslu byly vystavěny domky, které ale z větší části musely být poté, co je jejich obyvatelé vybydleli, pro svůj desolátní stav zbourány.

Dnes žije podle webu www.hlsenteret.no v Norsku 500 Romů s norským pasem. Děti tvoří 1/3 této komunity, aniž by sotva chodily do školy. To ale podle všeho úřady netrápí. Velmi mnoha dívkám mladším 16 let se rodí děti – nereaguje se na to. Nucené sňatky třeba od 12 let, kde většina žen jsou „samoživitelky“, které nejsou u úřadů evidovány, se jim uštědří přídavkami navíc a jsou jim přidělování byty, byť otcové jim(i) již disponují. Byty, které dostaly přiděleny, aniž je sami potřebují, pronajímají jiným. Stát je šizen. Lékaři, k nimž Romové chodí, zažívají velký nátlak, aby je podvodně uznali neschopnými a aby vystavovali potvrzení o tom, že děti nejsou vhodní pro školu, jelikož jsou „nemocní“, byť tomu tak kolikrát nebývá.

Po letech se znovu rozjela opatření určená Romům. Ve vám i nám již tak známém stylu byl ze strany úřadů vypracován akční plán. Zájem ze strany Romů byl vlažný, s výjimkou jednoho opatření: Jak žádat o podporu…

Policejní ředitelství předložila návrhy, podle něhož si přeje zákaz žebrání, jelikož vidí jasnou souvislost mezi ním a kriminalitou za účelem zisku, jako kapesními krádežemi, krádežemi v obchodech a bytech/domech mezi Romy cestujícími po Norsku, ovšem také tzv. obchodem s bílým masem.

Vzkaz několika Romů, kterým novináři z norských médií položili pár otázek, byl jasný: chcete-li, abychom se nevraceli, tak nám nedávejte peníze. Podle policie je tendence taková, že Romů přibývá, zatímco lidé každému žebrákovi obecně méně dávají. Tím pádem mají zapotřebí ve větší míře krást a loupit, než žebrat. Velké množství Romů podle policie vede k situaci, jež nemůže pokračovat.

Na jedné norské universitě najdeme vědeckého pracovníka, jenž se pokoušel dostat se romským komunitám v Norsku více na kloub. Dotyčný se neodváží zveřejnit obsah zprávy ze strachu, že v očích vlivných a mocných bude navždy rasistou. Tak daleko jsme se dostali v politicky korektním Norsku. Nedůstojné poměry nemají být zviditelňovány, vždyť by to mohlo stigmatizovat celou skupinu. Ajajaj.

Někteří se vyslovili pro to, že máme-li Romy začlenit, máme přestat užívat slova jako respekt, spolupráce, dialog, láska ke bližním, sympatie, empatie, tolerance, lidskost, kultura atd. Musí to probíhat tvrdě a nekompromisně, neboť ti, s nimiž tu máme tu čest, rozumějí jen jednomu – jazyku peněz. Proto někteří účastníci debat navrhují rázné škrty v dávkách, pokud brání dětem ve školní docházce a nutí rodiče za dávky odvádět jednoduchou práci jako jsou sběrači odpadků, uklízeči a metaři ulic.

Jakožto občané Norska má většina své určité chápání toho, co je považováno jako správné a co v pořádku není. Titíž občané se řídí zákony a předpisy, které vyprávějí o tom, co se smí a co se nesmí. Pokud se někdo dopustí druhého, tak je za to někdy trestán. Toto přijímáme víceméně neochotně a podstupujeme trestu, jenž je nám vyměřen. Proto mnohé pobořuje to, že se zdá, že si Romové myslí, že mají právo dopustit se něčeho, za co bychom normálně byli trestáni, aniž tito lidé za to jsou trestáni.

Nedodržování zákonů a zásady slušnosti by nás pobouřilo, ať by nás k tomu vedly skupiny jakéhokoliv města či místa v naší zemi či v cizině. Dále lidi pobuřuje to, když někdo, kdo nijak nemá žádnou vazbu na náš sociální systém, má z tohoto systému dostávat prostředky, jsme-li si současně vědomi toho, že tu již od dřívějška existují lidé s takovou vazbou, kterým se pomoci nedostává, byť mají reální potřeby takové pomoci V Norsku máme lidi, kteří pracovali celý svůj život a mají se špatně. Najde se někdo, kdo jim udělá tak bombastické titulky? Pokud se Romům bude všeho dostávat jako na podnose, přijede jich třeba ještě více.

Proč se necháváme provokovat? Většina Norů pracuje a těmi, kteří pracovat nechtějí, byli vždy terčem opovrhování. Nutkání ke svobodě žebrat a krást jde s tím těžko dohromady. Provokuje nás i to, jak se politici a úřady se situací odmítají vypořádat a nezvládají ji. Návrhy zákazu žebrání v norském parlamentu ani v městských zastupitelstvech neprošly.

Je otázkou, zda máme být sociálním úřadem občanům cizích zemí. Někteří se domnívají, že Norsko, skrze EU, by mělo pomáhat žebrákům tam, odkud pocházejí, aby se vyhýbalo žebrání v Norsku, což některé neziskové organizace již dělají. Dosud se jim usnadňovalo to, aby si ze žebrání mohli udělat živobytí.

Jiní zase poukazují na to, že je jednodušší být solidární na dálku a věnovat miliardy na projekty, jimiž se běžní Norové ani neobtěžují zajímat (ač je to celé financované z jejich daní a poplatků) než být solidární v situaci) za niž se bída a neutěšenost najednou přisune někam velmi blízko k nám.

• Yngvar Brenna