Řítíme se do celonárodní bídy!

S kýmkoli se setkám z přátel, známých, kolegů nebo rodiny, všichni po prvních několika společenských frázích sklouznou k tématům, že se jim zdá, že nákup v Lidlu je oproti minulému roku minimálně o polovinu dražší, že chtěli před zimou na chalupě udělat stříšku na dřevník, ale cena za plech a dřevo se ztrojnásobila a jeden můj známý si chtěl koupit auto a řekli mu, že bude tak za rok. Mé zkušenosti z uvedených diskusí jsou ale v protikladu s tématy, které naopak mnozí politici považují pro nás za klíčové. Z jejich volebních programů se dozvíme, že chtějí usilovat o digitální revoluci, zvýšit důraz na klima, zasadit se o zelenou dohodu nebo nás navrátit k hodnotám roku 1989. A protože jsem ještě zažil, jak moji rodiče stáli dva dny frontu na auto před Mototechnou a za Škodovku dali zhruba 25-ti násobek jejich platu (skládala se tehdy celá rodina), tak neblaze tuším, že právě sklízíme ovoce našich předchozích „hlasů“ politikům, kteří nás dovedli zpět k centrálnímu plánování, rozhazování z cizího, přerozdělování do vlastních kapes a moralizování, které se týká všech ostatních, kromě jich samých.

„Nevezte se na vlnách, ale sledujte co je pod hladinou“ říká v jednom z rozhovorů známá americká investorka Cathie Wood, které mimochodem přezdívají Waren Buffet mileniánů. Ve světle těchto slov se obávám, že pokud se všechno kolem nás zdražuje, ekonomika neroste a lidem se snižuje jejich životní úroveň, že nejsme daleko od stagflace. Zvláštní situace vysoké inflace ve zcela stagnující ekonomice. Období stagflace si prožila USA v sedmdesátých letech a nebylo to rozhodně nic pěkného. Stoupenci regulace trhu a vysokých státních výdajů dovedli hospodářství Ameriky do katastrofy, ze které ji nakonec vyvedla až ekonomická strategie důvěry ve volný trh s minimálními zásahy a nástup republikánského prezidenta Ronalda Reagana.

Přeregulovaný trh jednoduše nedovoluje růst. Tak prosté to je. Naše ekonomika se díky současným politikům blíží reálnému socialismu, který jsme si před pár desítkami let zažili. Trh není považován za interakci mezi tím, kdo prodává, a tím kdo nakupuje, ale je považován za nástroj – v rukou vyvolených – k produkci ekonomických statků. Ty jsou pak vyvolenými přerozděleny do oblastí, které oni sami určí… mnohdy tedy spíše do kapes vlastních a s nimi spjatých vlivných skupin. A jaký je výsledek? Ten vidíme sami. Drahota a chudnutí obyčejných lidí.

Já vidím jako jedinou cestu z tohoto bludného kruhu zásahy státu do fungování trhu omezovat, nikoli rozšiřovat. Prosadit útlý a úsporný stát, zabránit zvyšování daní a zavést rovnou 15% daň spravedlivou pro všechny. Protože peníze patří lidem a ne státu! Parafrázuji citát Margaret Thatcher „Mým cílem je změnit Českou republiku ze závislé společnosti na samostatnou. Ze země, kde se říká “dej mi to”, na zemi, v níž platí “udělej si to sám”. Kde platí “vstanu a jdu” místo “zůstanu sedět a počkám si“. Protože to považuji za jedinou rozumnou strategii pro nastolení bohatství náš všech.