19.12.2023
Kategorie: Společnost

Řekli jsme lidem pravdu o Ukrajině?

Sdílejte článek:

DAVID MARTÍNEK

Myslím, že žijeme v době, kdy se bez nějakého většího uzardění vracíme do doby Husákovských normalizačních poměrů. Kdy „signály“ vlády, tedy „představitelů demokracie“ postupně dospěly do stadia, kdy různí přičinliví lokajové prostřednictvím konkrétních kroků postupně a na základě vládních „signálů“ nenápadně utahují šrouby společnosti a veřejného diskurzu. Kdy se provoz veřejné debaty vláda snaží vymezit v konkrétních mantinelech pod pohrůžkou vysokých trestů.

Toto jednání omezuje otevřenou výměnu názorů. Například v neuralgické otázce vojenského střetu na Ukrajině. Kdy moc omezila otevřenou a potřebnou debatu o skutečné podstatě tohoto konfliktu. O historii konfliktu a o zásadním geopolitickém kontextu tohoto střetu.

Vnímám to jako základní problém.

O konfliktu na Ukrajině se smí hovořit jen určitým způsobem.

Klíčové pro toto nasměrování jsou „signály“, vysílané vládou, především premiérem a ministrem Rakušanem. Které měly a mají ve společnosti konkrétní dopad. Když to vezmu popořádku:

Signály nabudily ty nejodpornější síly. V podobě přičinlivých cenzorských aktivit. V podobě vypínání alternativních serverů, které byly schopny přinést jiný, než požadovaný výklad událostí. Vláda nezasáhla do aktivit společnosti NIC, která o svém vlastním rozhodnutí před časem vypnula alternativní servery.

Zároveň pod pohrůžkou vysokých trestů zamezila věcné veřejné debatě.

Následovaly pokusy o dohled nad názory státních úředníků (KRIT). Což je typický antidemokratický akt, který měl za cíl normovat a nasměrovat jednání lidí v institucích a úřadech a omezit je v případných kritických projevech.

Vláda odmítla nejen kritiku opozice a alternativy, ale ukázala, že je schopná odmítat i faktická a věcná statistická data a údaje nezávislých institucí, domácích i evropských, Eurostatu, ERU a dalších.

„Signály“ nakonec dospěly i do podoby potlačení akademických svobod, které končí vyhazováním profesorů, kteří veřejně kritizovali neschopnou vládu.

Zprava i zleva, mluvíme-li například o doc. Ševčíkovi, nebo například o profesoru Drulákovi.

Jestliže ta věc začala před časem, nyní dospívá do hořkých konců.

Tady by si měla společnost uvědomit, že se děje něco zlého. A to především voliči, kteří dali různým stranám dnešní Pětikoalice své hlasy ve volbách 2021.

𝗣𝗼𝘁𝗿̌𝗲𝗯𝘂𝗷𝗲𝗺𝗲 𝗻𝗼𝘃𝗼𝘂 𝗴𝗲𝗻𝗲𝗿𝗮𝗰𝗶 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗰𝗸𝘆́𝗰𝗵 𝘃𝗲̌𝘇𝗻̌𝘂̊?

Signály, vyslané vládou směrem ke státním zástupcům, soudcům, činnosti policie mají dnes konkrétní podobu v žalobách státních zástupců. A dnes mají podobu, odhaduji, více než 173 obviněných, stojících před soudem za různé verbální výroky.

Přiznám se, že když čtu jak znění obžalob, tak zdůvodnění samotných rozsudků, kroutím hlavou. Jednoznačně uznávám, že soudy v této zemi fungují nezávisle, svobodně a transparentně. Ale z řady výroků, jak státních zástupců, tak i soudců jsem jednoduše nešťastný. Protože je evidentní, že zabržděná celospolečenská debata v otázce Ukrajiny, či v otázce kritiky postupu vlády, v podstatě vede k jednotícímu názoru na podstatu konfliktu na Ukrajině. Odtud už může vést k optice, jak posuzovat jak samotný konflikt i samotné výroky lidí.

A to není správné.

Považuji to za následek nebezpečného aktivismu ministra Rakušana. Považuji to za metodu, jak omezit demokratickou a svobodnou výměnu názorů. Která pod hrozbou paragrafů 365 a 405 zároveň omezuje zjistit pravdu o podstatě konfliktu. A zároveň tak deformuje výklad samotného práva.

Jak říká citace, vydaného prokurátorem Střížem: „𝑆𝑣𝑜𝑏𝑜𝑑𝑎 𝑝𝑟𝑜𝑗𝑒𝑣𝑢 𝑗𝑒 𝑣 𝑢́𝑠𝑡𝑎𝑣𝑛𝑒̌𝑝𝑟𝑎́𝑣𝑛𝑖́ 𝑟𝑜𝑣𝑖𝑛𝑒̌ 𝑧𝑎𝑘𝑜𝑡𝑣𝑒𝑛𝑎 𝑣 𝑐̌𝑙𝑎́𝑛𝑘𝑢 17 𝐿𝑖𝑠𝑡𝑖𝑛𝑦 𝑧𝑎́𝑘𝑙𝑎𝑑𝑛𝑖́𝑐ℎ 𝑝𝑟𝑎́𝑣 𝑎 𝑠𝑣𝑜𝑏𝑜𝑑. 𝐾𝑎𝑧̌𝑑𝑦́ 𝑚𝑎́ 𝑝𝑟𝑎́𝑣𝑜 𝑣𝑦𝑗𝑎𝑑𝑟̌𝑜𝑣𝑎𝑡 𝑠𝑣𝑒́ 𝑛𝑎́𝑧𝑜𝑟𝑦 𝑧𝑝𝑢̊𝑠𝑜𝑏𝑒𝑚, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑦́ 𝑝𝑜𝑣𝑎𝑧̌𝑢𝑗𝑒 𝑧𝑎 𝑣ℎ𝑜𝑑𝑛𝑦́. 𝐴𝑙𝑒 𝑖 𝑠𝑣𝑜𝑏𝑜𝑑𝑎 𝑝𝑟𝑜𝑗𝑒𝑣𝑢 𝑚𝑎́ 𝑣 𝑑𝑒𝑚𝑜𝑘𝑟𝑎𝑡𝑖𝑐𝑘𝑒́𝑚 𝑝𝑟𝑎́𝑣𝑛𝑖́𝑚 𝑠𝑡𝑎́𝑡𝑒̌ 𝑠𝑣𝑒́ 𝑙𝑖𝑚𝑖𝑡𝑦.“

Ano? Odkdy v demokratické společnosti nastavujeme limity veřejné debaty? Nad rámec do té doby platných a spolehlivých zákonů? Jsme ve válečném stavu? Jaké limity můžeme zároveň nastavit i politikům, proto, aby svévolí nedocílili potlačení objektivních informací? Jak můžeme zamezit prosazení jejich vidění světa na úkor demokratické a svobodné výměny informací?

Jak můžeme zamezit tomu, aby politici svými „signály“ mohli deformovat myšlení společnosti a svést ji, institucionálním zásahem, z cesty objektivního posuzování reality?

Jaké limity můžeme očekávat od ministra vnitra, který ze střechy svěřeného ministerstva vyhrožoval politickému oponentu v otázce jeho soudního procesu?

Jaké limity máme nastavit témuž ministru vnitra, který na budově ministerstva vnitra vyvěsil plachtu, jejíž obsah by se dal bez problému interpretovat jako výzvu k zabití čelného představitele jiného státu?

Jak mám tuto věc posuzovat? Jaký „signál“ to dává do společnosti? K násilí na představitelích Ruska? Nebo k násilí na kom přesně? Jak tyto akty působí na myšlení lidí?

Politici jsou chránění imunitou pro své výroky. Občané nikoliv.

Čím se ale dnešní výklady a signály vlády a stejně tak mediální interpretace liší od trampolínově pružných výkladů reality někdejší komunistické moci, na základě, kterých komunistická moc nakonec zavírala lidi do vězení?

Abych byl objektivní. Nad některými výroky lidí, kteří se staví proti vládě a například hovoří o Ukrajině a Rusku lze často jen zakroutit hlavou. S řadou z nich naprosto nesouhlasím. Zvláště s těmi, které směřují k jakýmsi nekonkrétním výhrůžkám politikům. Tohle nepotřebujeme a je to jen zbytečné.

Metaforicky vyjádřený odpor naprosto postačí.

Tahle vláda i tak spěje k naprosté politické prohře a tenze ve společnosti, plynoucí z jejího diletantství, lze komentovat s nadhledem a nejlépe s humorem. I když udržet si potřebný nadhled je fakt obtížné. Ale..

Platí, že pokud se vláda pokusila formou institucionálních zásahů odradit lidi v úřadech, na školách, v institucích či médiích od svobodné a otevřené výměny názorů, jde o zneužití demokracie.

Je potřeba říct nahlas, že tyto praktiky použila nominálně demokratická vláda.

Tedy ti, které lidé volili, jako protiváhu proti údajně antidemokratické opozici.

Tedy ti, od nichž se očekávalo, že i v této kritické době udrží demokratické standardy.

Opak se stal pravdou.

Účinkování ministra vnitra Rakušana se naprosto minulo s posláním úřadu a svěřenou funkcí. Jeho aktivismus vyvolal ve společnosti silné tenze. Vytvořily „požadovaný“ a převládající názor.

Proti němuž nelze prakticky vést přiměřenou obranu.

„Signály“ dospěly do stavu, kdy jsou institucionálně ostrakizovány kritické, nebo i jen věcné hlasy.

Dnes vidíme i drobný posun. Jednak samotná situace na Ukrajině ukazuje, že sázka na jakési vítězství Západu proti Rusku prostřednictvím Ukrajiny v tomto nešťastném konfliktu, v této naprosto zbytečné válce, byla nesmyslnou a hazardní strategií. Která je, bohužel, v podstatě pokračováním stereotypů studené války a geopolitickým konfliktem, na niž nejvíce doplatí samotná Ukrajina. Bohužel. Bohužel, pro tuto těžce zkoušenou zemi.

Nyní se změnilo chování médií. Jako mávnutím proutku. Média dnes už kritizují vládu.

Což je samozřejmě správné. V médiích má platit zásada padni komu padni, nestrannost a naprostá objektivita. Kriticky k vládě i opozici. Stejným metrem.

Nicméně platí, že předchozím postojem médií, vytrvalou podporou vládních stran, potíráním opozice, především Andreje Babiše, Tomia Okamury a dalších opozičních lídrů a proudů pomohla média nakonec vytvořit silnou pozici ve vládě, která moc jednoduše zneužila.

Společnost je demokratická. Po staletí vypěstovaná silná nedůvěra k vládním ptydepe, ostražitost k manipulaci veřejným diskurzem a odpor k zákazům nakonec znamenala, že proti moci, vládě i proti vlivu médií, která jsou vnímána jako provládní, stojí dnes většina veřejnosti.

𝗝𝗮𝗸𝗼 𝘇𝗮 𝘀𝘃𝗲̌𝘁𝗹𝘆́𝗰𝗵 𝘇𝗶́𝘁𝗿̌𝗸𝘂̊

Před Vánocemi, nebo v kritických okamžicích kolem voleb a státních svátků veřejná televize pokaždé vysílá oblíbené filmy jako Pelíšky, Občanský průkaz, Pupendo, Kolja, Šakalí léta a další. Filmy, které se snažily vyrovnat s dobou předchozí komunistické vlády. Jsou to dobré filmy a potřebné. Ukazují generaci soudruhů a jejich lokajských pomocníčků, kteří v podstatě obdobným způsobem působili na společnost. Především pro mladší ročníky, kteří nezažili socialismus je to dobrá rukověť k předchozímu režimu.

Dnes jsme ale v analogicky podobné situaci. Tato doba je opět učebnicová.

Moc se chová pokaždé stejně.

Politici, ke kterým média nejsou naprosto striktně objektivní a kritická, jednoduše vždy zneužijí svěřenou moc. Totéž platí pro instituce, které nejsou ochotny anebo schopny uhájit svůj nezávislý status.

„Politici“ rádi vyšlou do společnosti „signály“, kterých se už poté rádi uchopí přičinliví lokajové na místní úrovni. Kteří pak v postupných krocích v podstatě zničí demokratický charakter prostředí.

Rozdíl oproti minulosti je pouze v tom, že někdejší partajní soudruzi, nomenklaturní tesiloví zbrojnoši, se mohli opírat o vojenskou dominanci a sovětskou armádu, okupující stát. Dnešní Fialovi a Rakušanovi soudruzi, již v lépe padnoucích oblecích, hovořící pravidelně a zaníceně o svobodě a demokracii jednají na vlastní pěst.

O tuhle formu „demokracie“ ale nestojí ani samotný Západ.

Tvrdé a nekompromisní zápasy, například v americkém Kongresu o další financování ukrajinského konfliktu ukazují jasně, že geopolitická koncepce zatlačování Ruska, která dospěla do podoby otevřeného a nebezpečného vojenského konfliktu, selhala. Za nesmyslnou válku byly utraceny stamiliardy dolarů. Máme statisíce mrtvých na obou stranách konfliktu.

Neexistovalo rozumnější politické řešení na Ukrajině? Federalizace, nebo autonomie?

Před vznikem samotného konfliktu?

Na Západě existují tvrdě kritizující média a veřejní představitelé, typicky Tucker Carlson, John Joseph Mearsheimer nebo Jeffrey Sachs. Tito ve své době museli snést silnou kritiku, aby se dnes karta obrátila. Napadlo tam někoho ale stavět tyto lidi před soud za názor?

O tuhle věc nestojí ani naši lidé. 17% podpora této vlády a 14% podpora Petra Fialy vypovídá za vše. Sarkasticky řečeno, na 15% by to nejspíše vytáhl i Pol Pot a na 17% Mao Ce-Tung.

𝗢𝗺𝗲𝘇𝗲𝗻𝗶́ 𝗮𝗸𝗮𝗱𝗲𝗺𝗶𝗰𝗸𝘆́𝗰𝗵 𝘀𝘃𝗼𝗯𝗼𝗱

𝗞𝗮𝘂𝘇𝗮 𝗱𝗲̌𝗸𝗮𝗻𝗮 𝗦̌𝗲𝘃𝗰̌𝗶́𝗸𝗮

Odvolání děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické doc. Ing. Miroslava Ševčíka, CSc. rektorem doc. Ing. Petr Dvořákem, Ph.D. je dalším, ikonickým příběhem dnešní doby.

Stejně tomu je i s profesorem Drulákem.

Snad mi oba odpustí, že se věnuji jejich případu v jejich nelehké situaci. Ve snaze vysvětlit, že jde o věc, která zasluhuje plnou pozornost.

Na jedné straně máme výrazného a erudovaného pravicového ekonoma. Na straně druhé respektovaného znalce mezinárodní politiky, diplomata a mluvčího, schopného pojmenovávat politické procesy v komplexním a brilantním náhledu na věc.

Oba muži, v rámci demokratických svobod a své kompetence, jsou schopní věcně pojmenovávat problémy ekonomiky i společnosti. Otevřeně, jak se na demokraticky smýšlejícího člověka sluší a patří.

Docent Ševčík je ostrakizován za to, že se zúčastnil veřejného protestu, který vláda i média nepravdivě označila za protisystémový a proruský akt. A také za to, jak se vyjádřil děkan Dvořák, důvodem pro odvolání je, cituji: „𝐴𝑛𝑜, 𝑡𝑎𝑘 𝑏𝑦𝑙𝑜 𝑡𝑜 𝑣𝑦𝑠𝑡𝑜𝑢𝑝𝑒𝑛𝑖́ 𝑛𝑎 𝑑𝑒𝑚𝑜𝑛𝑠𝑡𝑟𝑎𝑐𝑖 𝑛𝑎 𝑉𝑎́𝑐𝑙𝑎𝑣𝑠𝑘𝑒́𝑚 𝑛𝑎́𝑚𝑒̌𝑠𝑡𝑖́ 𝑣 𝑙𝑜𝑛̌𝑠𝑘𝑒́𝑚 𝑟𝑜𝑐𝑒, 𝑘𝑑𝑦 𝑠𝑒 𝑣𝑦𝑗𝑎́𝑑𝑟̌𝑖𝑙 𝑣𝑒𝑙𝑚𝑖 𝑛𝑒𝑣ℎ𝑜𝑑𝑛𝑦́𝑚𝑖 𝑣𝑦́𝑟𝑜𝑘𝑦 𝑜 𝑝𝑎𝑛𝑢 𝑝𝑟𝑒𝑚𝑖𝑒́𝑟𝑜𝑣𝑖.“

Pokrčím rameny.

Moc si pečlivě hlídá veřejné projevy.

Známý a veřejně vystupující ekonom, děkan vysoké školy, který přijde na protivládní demonstraci a okomentuje činnost premiéra je výrazný společenský signál.

Když vláda manipulativně označí demonstraci opozice za protisystémovou a proruskou, má tato praktika má za cíl pošpinit opozici, ale také zabrzdit a vytěsnit regulérní debatu o příčinách války na Ukrajině.

Lidé velmi dobře ví, jaká je situace ve skutečnosti. Internet neumlčíte. Sami si hledají fakta. Faktem je, že otevřená debata ve společnosti, probíhající regulérní, demokratickou cestou, věcnou a otevřenou polemikou, by pojmenovala skutečný stav.

A znamenala by korekci špatného směru.

V měnícím se a vznikajícím multipolárním řádu jsou stereotypy bipolárního světa, vycházejících z principů studené války mezi Sovětskou říší a Západem ryzím anachronismem. Je to stará vesta a mizerná politika, která nutně vede pouze ke konfrontacím a vojenským konfliktům. A k mrtvým. Dnes už statisícům mrtvých ve zbytečné válce.

Pokud by veřejná debata o Ukrajině nebyla systematicky vytěsňována a společnost nebyla zastrašována soudy, útoky, denunciací, nebo vyhazovy z práce, v podstatě by jen ukázala na omyl. Jak Fialovy vlády ve fundamentálním nastavení mezinárodní politiky. Tak na omyly doznívajících geopolitických schémat z minulé doby. S hrozivými následky pro ekonomiku i společnost. Našeho státu, Evropy i světa.

Docent Ševčík šel pouze na demonstraci.

Nevyvolával tam protivládní hesla. Nevedl tam debatu o Ukrajině. Pomohl člověkovi, který dostal pendrekem.

Lokajům této vlády to stačí k zámince pro ostrakizaci. A vyhazov z práce.

Je to jiné, než co se dělo za komunistů?

Titul Naše Praha uvedl ve svém článku, že rektor Dvořák v letech 2004-2008 byl předsedou dozorčí rady kontroverzní firmy Key Investments (KI), která stála za vytunelováním veřejných rozpočtů mnoha pražských městských částí.

Když ocituji NP: „𝑉 𝑙𝑒𝑡𝑒𝑐ℎ 𝐷𝑣𝑜𝑟̌𝑎́𝑘𝑜𝑣𝑎 𝑝𝑎𝑛𝑜𝑣𝑎́𝑛𝑖́ 𝑣 𝐾𝑒𝑦 𝐼𝑛𝑣𝑒𝑠𝑡𝑚𝑒𝑛𝑡𝑠 𝑑𝑜𝑐ℎ𝑎́𝑧𝑒𝑙𝑜 𝑘 𝑛𝑒𝑗𝑣𝑒̌𝑡𝑠̌𝑖́𝑚 𝑚𝑎𝑛𝑖𝑝𝑢𝑙𝑎𝑐𝑖́𝑚. … 𝐹𝑖𝑛𝑎𝑛𝑐̌𝑛𝑖́ 𝑠𝑘𝑢𝑝𝑖𝑛𝑎, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑜𝑢 𝑟𝑒𝑎́𝑙𝑛𝑒̌ 𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛𝑖𝑙 𝑃𝑒𝑡𝑟 𝑆𝑖𝑠𝑎́𝑘, 𝑣 𝑡𝑒́ 𝑑𝑜𝑏𝑒̌ 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛𝑐𝑜𝑣𝑎𝑙𝑎 𝑜𝑠𝑜𝑏𝑛𝑖́ 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑖𝑡𝑦 𝑆𝑡𝑎𝑛𝑖𝑠𝑙𝑎𝑣𝑎 𝐺𝑟𝑜𝑠𝑠𝑒 (𝐶̌𝑆𝑆𝐷), 𝑝𝑟𝑜𝑣𝑎́𝑑𝑒̌𝑙𝑎 𝑚𝑎𝑐ℎ𝑖𝑛𝑎𝑐𝑒 𝑣𝑒 𝑓𝑜𝑡𝑏𝑎𝑙𝑜𝑣𝑒́ 𝑆𝑙𝑎𝑣𝑖𝑖 𝑎 𝑝𝑟̌𝑖𝑝𝑟𝑎𝑣𝑜𝑣𝑎𝑙𝑎 𝑡𝑢𝑛𝑒𝑙𝑜𝑣𝑎́𝑛𝑖́ 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛𝑐𝑖́ 𝑚𝑒̌𝑠𝑡𝑠𝑘𝑦́𝑐ℎ 𝑐̌𝑎́𝑠𝑡𝑖́.“

Dvojí metr pro hodnocení je pro tuto dobu typický.

𝗝𝗮𝗸 𝘀𝗲 𝗰𝗵𝗼𝘃𝗮𝗹𝗶 𝗸𝗼𝗺𝘂𝗻𝗶𝘀𝘁𝗲́ 𝗽𝗼 𝗶𝗻𝘃𝗮𝘇𝗶 𝟭𝟵𝟲𝟴?

Podstatné na věci je ale něco jiného.

Komunistická moc během normalizace postupovala systematicky. Zavedla po roce 1969, po sovětské invazi do Československa, prověrky. Ponižující proceduru souhlasu se vstupem sovětských vojsk. Vydala obskurní „Poučení z krizového vývoje“. A pak systematicky, pracoviště od pracoviště pokračovala v prověrkách, veřejných vyhazovech, denunciaci názorových oponentů. Vytváření strachu a obav o místo, práci, životní perspektivu.

Takto se nomenklaturním komunistům podařilo zlomit společnost v nesouhlasu se sovětskou okupací, se všemi těmi Kabrhelovými, Indry, Fojtíky a Bilaky.

Kde nejdůležitější roli hráli soudruzi na místních úrovních, velmi tvrdě zmizíkující progresivisty z období Pražského jara a zároveň potenciální kritiky, odvážné lidi, kteří se nehodlali jen tak jednoduše sklonit před mocí.

Pokud dopustíme, že tato dnešní moc a její lokajové se chová obdobně jako předchozí moc, jednoho dne budou stát v redakcích za zadkem novinářů cenzoři, na školách budeme děti učit upravené a době poplatné verzi historie, v institucích bude fungovat dohled nad veřejnými projevy, v politice budeme mluvit v náznacích, metaforách a čelit vyhýbavým odpovědím politiků a v televizi budeme donekonečna oslavovat pouze naše slavné vítězství nad komunismem.

Klanět se odkazu mrtvého studenta Šmída. Což jak víme, ani mrtvý, ani student, natož Šmíd.

Ale o demokracii pak už nemluvme.

Pojďme s tím přestat.

Budu první, kdo napíše na zeď. Nechte učit Ševčíka.

Jako kdysi někdo, v generaci před námi, napsal na zeď: Nechte zpívat Mišíka.

 

FB

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
18 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)