Proč zase tolik nenávisti k Americe?

Taky se pozorný divák musel pousmát nad tím, jak média číhala na jeho sebemenší kiks, jímž byla historická anomálie způsobena prý (vysvětlil Trump) deštěm zamlženou čtečkou, bez níž si zaimprovizoval, že americká povstalecká armáda při vyhánění Angličanů v 18. století obsazovala „přístavy a letiště“. A jak si na něm média pochutnávala v titulcích, jakoby skoro neřekl nic jiného. Ale kam se to hrabe na našeho vlastního Timmermanse, taktak že ne zvoleného „prezidentem“ EU, který se před volbami nechal holandskou televizí natočit, jak na otázku „patří islám do Evropy?“ odpovídá vítězoslavně „už dva tisíce let“.

Trumpův dlouhý a rozvážně přednášený projev, prolínaný (jak se na americký showbiz sluší) vojenskou kapelou a leteckými přehlídkami, vracel Americe sebevědomí. Bez kritiky jejího dnešního stavu politické rozpolcenosti a morálního bloudění a bez sebemenší známky útoku na politické protivníky nabídl historický výčet amerického hrdinství. Od národního osvobození a boje proti otroctví, přes vědecké a technické úspěchy, po záchranu západní Evropy od nacismu, Asie od japonské krutovlády, Koreje před komunismem, východní Evropy ze sovětského područí.

„Budoucnost patří odvážným, silným, hrdým a svobodným. My jsme jeden lid v honbě za jedním snem a jedním velkolepým cílem“. Takové povzbuzení Američané už dlouho od žádného prezidenta neslyšeli. Byla to výzva k vzkříšení sebedůvěry a odvahy k překonávání překážek, aby Amerika mohla opět být morální oporou a obráncem svobody jiným národům. „Pak nebude nic, co by Amerika nemohla dokázat,“ zakončil.

Pamětníkům komunismu se v Trumpově projevu opět mohla matně z paměti vybavovat Amerika tehdejších představ, lovených na krátkých vlnách Hlasu Ameriky. Amerika prosperity, štědrosti a technického pokroku. Amerika muzikálů, dixielandu, swingu a bopu. Amerika románů Hemingwaye, Steinbecka, Faulknera a Vonneguta. Amerika divadelních dramat Arthura Millera a komedií Neila Simona. Amerika hrdinských filmů, v nichž dobro vítězívalo nad zlem. Amerika bezuzdné filmové srandy bratří Marxů a Billy Wilderova „Někdo to rád horké“. Amerika velkých prezidentů jako Eisenhower, Kennedy a Reagan. Amerika nadějí a neomezených možností, v níž „limitem jsou nebesa“, jak praví americké úsloví.

Jenže tato Amerika už není. Dnes je to Amerika rozvrácená politickou korektností, sebemrskačstvím levicového liberalismu a ztrátou morálního kompasu pravicového konzervatismu. Amerika, která svou sebenenávistí přitahuje nenávist druhých. Ale která právě v této své fatální krizi potřebuje vděk, sympatie, soucit a pomoc těch, jež ještě ne tak dávno zachraňovala před zánikem.

Od západních Evropanů, jejichž obranu půl století nesla na svých ramenou, trpělivě přijímá urážky a podrazy už pár desetiletí. Ale překvapivou novinkou, kterou doufejme, že ještě možná nevnímá, je nedávná náhlá exploze anti-amerikanismu u Čechů. Je ho slyšet čím dál častěji na společenských setkáních a už pomalu i veřejných debatách a mediálních komentářích. Často od lidí brojících proti všem totalitám a oddaných – alespoň teoreticky – svobodě a demokracii. Nenávist ke všemu americkému – ne jen k jejímu dnešnímu morálnímu marasmu, ale Americe jako takové – je tak silná, že převažuje nad opatrností vůči Rusku, Číně nebo islámu. Kolik že má ta Amerika po světě základen? Kolika zemím že vyhrožuje? Do kterých všech konfliktů prodává zbraně? A kde všude svrhává diktátory a přenechává jejich země džihádistům? A jak je jen na prachy.