Proč v Česku nesmíme kritizovat Západ?

V současném českém veřejném prostoru se nevyplácí nějakým způsobem zpochybňovat, že „patříme na Západ“. Kritika Západu je často překládána jako snaha o zpochybnění toho, že na Západ patříme. Některé politické strany, velmi výrazně ODS, si dokonce coby volební heslo vybírají slogany hlásající, že zemi udrží na Západě, kam patří. Ze slovního spojení „patříme na Západ“ se stalo tvrzení, které řada politiků opakuje bez jakékoliv hlubší debaty. Debatu na toto téma dokonce tabuizuje a odmítá coby rouhání.

Jsme Západ a tečka. Kdo tvrdí něco jiného, třeba jen, že jsme středoevropská země, je považován za Putinova spojence, který „táhne Česko na Východ“. Ať jako Rusko, ať jako Čína, Východ je vnímán s odporem a celou řadou nejrůznějších předsudků. Shodou okolností jsou to podobné předsudky, které má i skoro 40 let po pádu Berlínské zdi řada Západoevropanů o nás. O tom, kam patříme nebo patřit chceme, se nesmí vést debata, protože už jenom ta by zpochybnila naší západnost. Když v Česku mluvíme o Západu, neumíme to bez kategorie Východu.

Na druhou stranu se tvrzení, že „patříme na Západ“, se stalo mantrou, musí se pořád opakovat, připomínat, vystavovat, dávat na volební plakáty a tvářit se, že jde o „program“, prozrazuje však obrovskou nejistotu. Některým snad zklidňuje mysl, fakticky však odráží jen to, že Západ nás za Západ nepovažuje a v koutku duše to tušíme.

Jsou tu ale i systémové faktory: Česko je závislá tržní ekonomika, která je spíše na semiperiferii dnešního globálního kapitalismu. Závislost se týká právě Západu, klasicky především trhů v EU a nejkonkrétněji Německa. V politicko-ekonomických podmínkách závislosti se jenom těžko buduje image a tím spíš hospodářská a politická struktura západní země. Z politického hlediska je význam a vliv Česka také velmi periferní, okrajový. Platí to ve světovém kontextu, ale nakonec i v rámci Evropské unie. Jde hlavně o důsledek závislosti.

Od 90. let se český establishment dá charakterizovat jako kompradorská elita. Kompradorství se neprojevuje jenom v oblasti ekonomické nebo technologické závislosti, kterou elita obsluhuje. V oblasti politické představivosti, strategického myšlení nebo kritické analýzy jsou intelektuální části elity také v podstatě kompradoři, kteří ospravedlňují další pokračování závislosti. Jsou tu tedy docela jasné a předvídatelné důvody, proč v českém mainstreamu mnozí bezobsažně vytrubují, že „patříme na Západ“, a tyto důvody jsou hlavně mocenské.

Existují samozřejmě různé kritiky Západu. Některé jsou více a některé méně relevantní. Některé jsou jenom projevem mocenského soutěžení a jen těžko mohou představovat emancipující a demokratickou alternativu. Nelze ale přehlédnout skutečnost, že ty nejvýraznější a nejdůležitější kritiky Západu vznikaly a vznikají na samotném Západě. A jsou nepochybně projevem a součástí toho nejlepšího ze západní intelektuální tradice, tj. schopnosti vést dialog a umožnit kritizovat moc a mocné. Nejtvrdší kritika Západu pochází ze Západu a dokonce se dá říct, že přesně to (mimo jiné) dělá Západ Západem.

Proč to v Česku nejde, proč je to tak velký problém?

Hlavní příčinou je zřejmě to, že jsme si Západ postavili na božský piedestal, jak si všiml bulharský filosof Alexander Kissijev, když psal o sebekolonizujícím paradigmatu evropských periferií – Západ se stal v tomto regionu novým sekularizovaným bohem. Zbožštění a zbožňování Západu se zároveň stalo  ustavující součástí moderní národní identity. Kritizovat boha představuje pro mnohé obrovský problém. Sebekolonizující myšlení navíc postrádá rezistenci (odpor) vůči procesu západní symbolické a myšlenkové kolonizace a stojí na traumatu, na pocitu méněcennosti, že periferní evropské národy chybějí v příběhu západní modernizace, bez pochopení toho, že právě jejich absence je nedílnou součástí vzestupu a moci Západu.  Naše „patření na Západ“ je tak hlavně kompenzačním mechanismem.

Signifikantní je i další absence. V českém prostředí se z veřejného prostoru skoro úplně vytratil pojem moci, mocenských asymetrií a vlivů. Moc je všudypřítomná a mocenské nerovnosti jsou zdrojem řady problémů, ale zároveň jako téma pokud možno absentují ve veřejných debatách, nejsou předmětem kritiky a nejsou otázkou politického boje. Místo toho „patříme na Západ“ a jsme „slušní“.  Kýčovitá estetika (spolu s morálním kýčem) nahrazuje kritické myšlení i politiku a jde o velmi funkční součást kompradorského myšlení.

Z celého současného ujišťování se, že „patříme na Západ“, tak vyplývá paradoxně právě to, že autentickou součástí Západu prostě nejsme. Jsme na něm jen závislí. Neschopnost opustit sebekolonizující paradigma je ve světě, který se dramaticky proměňuje a „západní“ už nebude, obrovský problém pro naší budoucnost.