Proč nechci být senátorkou…

Dostala jsem hned dvě nabídky kandidovat letos ve svém volebním obvodu do Senátu. Obou nabídek si považuji, a vážím si i těch, kdo mi je adresovali – protože byly formulovány tak, že bylo vidět, že oba nabízející znají mou práci, a že to tedy není nabídka jen proto, že jsem občas víc vidět a slyšet. Přesto jsem po velmi důkladné úvaze řekla NE. Ne jim – sobě. Protože co si budeme povídat – politika mi není cizí, prostředí Senátu také ne, tedy umím si své působení tam hore docela dobře představit, a bylo to proto velmi lákavé. O tom žádná. A dokonce – možná s trochou nedůvodné pýchy – jsem přesvědčena, že bych tam nezapadla a byla slyšet.

Ale tím to taky končí. To, že někdy pociťuji touhu být IN, a také k tomu všemu v naší zemi něco říkat, ustoupilo zcela jasné a z mého pohledu rozumné úvaze. Kdybych kandidovala, a kdybych byla třeba i zvolena, ztratila bych skoro všechno, co jsem budovala třicet let. A není toho málo, čemu jsem mnohé obětovala, a co je mi dražší, než jakákoli funkce.

Především je to nezávislost.

Kdysi dávno jsem opustila politickou stranu, která tehdy byla na vrcholu, protože jsme si přestali právě proto rozumět. Já chtěla být v názorech sama sebou, a v okamžiku, kdy už jsem je nesměla říkat ani na půdě oné strany, bylo jasné, že se musíme rozejít. Protože příslušnost ke každé politické straně znamená přijmout jako celek její program, všechny její lidi, ať na ně máte jakýkoli názor, a všechno, co ti lidé říkají a dělají berete takříkajíc na svá bedra. A to už prostě ve svém věku a při své profesi riskovat nechci. Chci odpovídat jen za svoje slova, za svoje činy, za svoje názory – a chci je říkat bez ohledu na to, které partaji se líbí nebo ne. Stejně tak chci mít možnost z programů napříč spektrem pochválit to, co považuju za dobré, ať to říká kdokoli, a zkritizovat, co se mi nelíbí, až to taky říká kdokoli. Zkrátka nezávislost je pro mne takovou hodnotou, že kvůli ní odolám touze vstupovat do senátorských prostor jako do svých docela snadno. To raději schopným politikům pomohu zvenčí.

A pak – moje profese. Mí starostové a starostky, mé obce, města a kraje.

Je mi mezi nimi dobře. Považuji lidi ze samsoprávy za ty, kteří nejvíce dělají pro tuto zemi, a od tohoto názoru mne neodvede ani fakt, že i mezi nimi se sem tak najdou lumpové a kaskadéři. Jako ve všech profesích. Ale v samosprávě jich je minimum, a ne nadarmo má proto trvale nejvyšší důvěru občanů blížící se až 80%. A protože starostové, primátoři a hejtmani jsou napříč spektrem, nechci dát přednost jednomu politickému subjektu, protože by to vůči těm ostatním z těch jiných stran nebylo fér. Potřebuji, aby mi stále věřili, že měřím všem stejným metrem, a že pro každého nechám u soudů i jinde duši. Bez ohledu na značku, kterou za svým jménem nosí. Protože ta značka je mi, jde-li o právní kauzu, úplně ukradená. Což dnes všichni ví, a já chci, aby to tak zůstalo.

Styl naší politiky

Politika nebyla nikdy procházkou růžovým sadem. Ale to, co je dnes běžné, mne děsí. Mám na mysli vulgarity a urážky, kdy kde kdo může kohokoliv hrubě označit jen proto, že vstoupil do politiky. A představa, že mne jako ženu, advokátku, mámu by mohl beztrestně nazvat kdokoli jakkoli, jen proto, že jsem si dovolila být senátorka, nebo dokonce jen proto, že na ni kandiduji, je pro mne nepřijatelné. I jako tvrdý kritik jsem si zakládala a zakládám vždy na tom, že nikdy nepoužiji nadávku, vulgární výraz, urážku. Protože to nelze s kritikou zaměňovat. Svého času jsem jako komunální politička vyhlásila, že dám tisíc korun každému, kdo najde jedno vulgární slovo, které jsem kdy řekla. Neutratila jsem ani korunu, protože nic podobného nebylo možné najít. Dnes? Ano, lze tam najít džentlmeny, a jsou tam dámy, ale jak se probůh mají bránit těm druhým? Představa, že mne kde kdo může hrubě urazít bez ohledu na mou práci, na můj věk a na to, že jsem žena, jen proto, že kandiduji do Senátu, mne od jakékoli kandidatury odrazuje, a to vydržím docela dost. Ale už to vydržet prostě nechci. Chci se pohybovat v prostředí, kde je běžné slušné oslovení, poděkování, vzájemný respekt a úcta. I v případě odlišných názorů. Což znamená, že nemohu v žádném případě dnes do vrchních pater politiky.

Moje rodina

Mé dcery, mí rodiče, mí životní partneři a přátelé už kvůli mne museli zakusit leccos. Jen proto, že jsem byla v politice. Byla jsem jasným terčem v dobách boje proti velmi mocným ve svém regionu, svého času mne dokonce hlídala policie, protože nám hrozili podpálením domu. O svou pověst jsem se musela dokonce soudit, protože když neustáli argumenty, zkusili pomluvy. Spory jsem vyhrála, ale to nic nemění na tom, že to mí blízcí odnášeli řadu let se mnou. Stačilo. Možná také proto tak chápu starosty a starostky, když něco podobného musí zažívat. Protože kdo nezažil, nepochopí. I proto jsem s nimi na jedné vlně… Nejen přes paragrafy, ale přes stránku lidskou.

A pak – potřebuji za sebou jako životní potřebu výsledek

Což v kolektivním orgánu je zázrak, když se podaří. Naopak advokacie mi umožňuje těch výsledků dosahovat, a mám to v rukou jen já sama. Nikdo mi do toho nemluví, nikdo se nesnaží dělat obchody, protože ví, že na mne to neplatí, zkrátka jsem tam v “boji” čelo proti čelu. Protistrana, státní zástupce… To mi vyhovuje. I když je to sakra těžká první linie. Ale prostě jsem sólistka, a to pak holt židle v orchestru už nestačí.

Tedy podtrženo a shrnuto – neprahnu v dnešní době po této sféře vlivu, jakkoli je to lákavé. Naopak si myslím, že tato doba potřebuje nezávislé lidi s názorem, kteří budou politiky hlídat zvenčí, a svou autoritou napomáhat veřejnému mínění všude, kde se ocitnou. To se tak trochu snažím. Když mám čas. A to je můj poslední argument, proč ne – čas. Je mi ho líto ztrácet v bojích, které nemohu vyhrát. Ráda ho naopak věnuji tam, kde vyhrát lze. Například nově založené Unii sebevědomé samosprávy, která se chce zasazovat o řadu věcí, které samosprávě pomohou. Tam to bude moje parketa ve veřejném prostoru.

A pokud jde o politiku, tak jen trpělivě čekám, až se objeví osobnost, která si zaslouží podporu nás téměř všech, kteří si hýčkáme svou nezávislost, politickou svobodu, odbornost a odvahu jako poklad největší. A pokud se takové jméno objeví, postavíme se po jeho boku a pomůžeme mu do roztrhání těla. Takže – vyhlížím. A věřím, že to přijde. Tohle přece nemůže trvat věčně.