Proč jsou komunání volby tak trochu dost podvod

Protože jak praví můj trochu provokativní titulek, komunální volby jsou opravdu tak trochu “podvod”. Hlavně na voliče. A že máme vůbec ještě nějaké kandidující, za to děkujme jejich opravdovému, někdy až “sebevražednému”, zájmu pro svou obec či město pracovat do roztrhání těla. V menších obcích a městech, kterých je většina, to totiž opravdu není o nějakém supervýhodném křesle. Naopak – je být stále tak trochu “jednou nohou v kriminále” nebo, v lepším případě, na urážejícím letáku. O zákonu o střetu zájmů, který nutí dávat zástupce obcí a měst na veřejné zdroje (!!!) veškerý svůj majetek, nemluvě. Zajímalo by mne, kolik stovek lidí to odradilo od kandidatury vůbec. Sama jich znám několik.

Začněme však “podvodem” na voliče.

Ti si stále myslí, že volí konkrétní lidi, a křížkují celí nadšení napříč všemi těmi okénky, tedy napříč stranami. Nemohou pak – oprávněně a logicky – pochopit, že Franta, který měl 820 hlasů, v zastupitelstvu není, zatímco Honza, který měl jen 660, v zastupitelstvu je. Jen proto, že byl nahoře na kandidátce úspěšnější volební strany, a ta Frantova nepřekročila 5%. Patláme tak dohromady zdánlivě (!!!) přímou volbu konkrétních lidí a poměrný systém, který známe z voleb sněmovních. Tam má poměrný systém svůj smysl. V komunálních volbách ani náhodou.

Už proto, že nutí strany, hnutí i místní uskupení, aby plnila kandidátky tzv. jen do počtu – často lidmi, kteří ve skutečnosti ani kandidovat nechtějí, ale kamarádsky či rodinně pomohou těm v čele, protože nemít plnou kandidátku znamená rovnou lépe nekandidovat. Bez plné kandidátky je totiž šance pramalá. A tak máme tisíce kandidátů, kteří to nemyslí až tak vážně, jen prostě do počtu doplní daný počet svým přátelům či spolustraníkům, protože ti je “ukecali”.

Přímá volba zastupitelů by přitom znamenala řadu pozitivních věcí – nutila by stavět do voleb opravdu místní osobnosti, a nutně by nemusela znamenat, že je třeba postavit tolik kandidátů, kolik je v zastupitelstvu křesel. Mohl by to být pro volební strany jen maximální počet. A co víc, přímá volba by umožnila kandidovat i jednotlivcům, kterým pobyt na kandidátce nějaké strany není příjemný. Samozřejmě s určitým limitem – například podporou určitého počtu občanů dané obce či města.

Volební strany by nominovaly své kandidáty do max počtu členů zastupitelstva, své kandidatury by mohli odevzdat i jednotlivci a skupiny na základě podpisů určitého procenta voličů, kandidáti by se seřadili podle abecedy, a voliči – křížkujte. V případě, že by hlasů bylo na posledním místě stejně (náhody se dějí), až pak by mohla rozhodnout úspěšnost nominující volební strany – tedy až v druhém běhu (v tom by byla jejich malá výhoda, ovšem zase ve zcela výjimečném případě).

A tito zastupitelé by pak volili starostu atd., tak, jak známe dnes. Zastupitelstva by tak byla tvořena těmi, kteří mají skutečně nejvyšší důvěru lidí, tedy nejvíce “křížků”. 

Poměrný systém, který by někdo jistě označil za více “demokratický”právě proto, že dostane do zastupitelstva více volebních subjektů, je naopak antidemokratický, a to ze stejného důvodu – o složení zastupitelstva de facto nerozhodnou voliči, ale jakýsi “přepočet”. A rozdrobenost, kdy za některé volební strany je jeden člověk, nepřispívá také k ničemu – obce a města jsou odsouzeny k neustálým dohadováním o koalicích, které se “obchodují”, a rozhodující jsou často hlasy lidí s nejmenší důvěrou voličů. A to, že jednotlivec dokáže zastupitelstvo až paralyzovat, to si pište. A pozice přeběhlíků – darmo mluvit.

A pokud postaví jedna volební strana tolik osobností, že obec tzv. ovládne? Ať ji ovládne – ovšem také se vší odpovědností. Zákony pak musí pouze přinést mechanismy pro případ, že se někdo “utrhne ze řetězu”, aby se právním jednáním, která by byla proti zájmům občanů, mohlo zvenčí zabránit. Třeba až zásahem soudu. Tyto metody však již existují – na podkladě judikatury, tedy nic nového pod sluncem. Jen je třeba je zanést do nového zákona o obcích. A ta ovládnutí se již dnes stejně dějí – nadpoloviční počet zastupitelů ze všech je docela běžná věc. A je to za stávajicího volebního systému super velká většina.

Naplnit kandidátky tzv. do počtu je navíc stále větší problém. Ostatně za chvíli již nebude chtít nikdo ani do jejich čela. Proč?

Za prvé je za stávajícího systému nutné spojit své jméno s nějakou volební stranou. Pro nezávislé osobnosti obrovský vnitřní problém, protože je to spojuje s lidmi, s nimiž třeba by spojeni být spíše nechtěli.

Za druhé – kdyby přijali nějakou funkci v čele obce či města radou obce počínaje, musí zveřejnit na veřejně dostupné (!!!) servery informace nejen o svém majetku, ale i o majetku svého partnera – partnerky, mají-li společné jmění manželů. Takto velí zákon o střetu zájmů, který doufejme zruší brzy Ústavní soud. Právě z toho důvodu, že zasahuje do práv i nepovinných osob.

Za třetí – stačí často anonym, kterého se chytí Policie, a zastupitelé jsou několik let vláčeni po výsleších, soudech, aby se pak přišlo na to, že vlastně nic nespáchali. Mám aktuálně takových kauz několik, a bude to nakonec jedna velká ostuda – pro stát. To vím už teď. Unie obhájců, která dlouhodobě tento problém sleduje, by mohla mluvit. Naopak ty opravdové lumpy z radnic potrestat skoro neumíme.

Za čtvrté – to, že neumíme držet politickou kulturu, a urážky a pomluvy, vydávajíce je za svobodu slova, neumíme trestat, jak by zasloužily, je do nebe volající. Je přece rozdíl tvrdá kritika a hrubá urážka. I komunální politik má právo na ochranu své osobnosti, a pokud to neumíme zaručit, vážení lidé do podobných funkcí prostě nepůjdou. Nechtějí být lovnou zvěří kdejakého nýmanda, který napíše na papír, co mu fantazie napoví. Vůči politikovi přece může vše (myslí si) – a není a neměla by to být pravda ani náhodou.

Takže podtrženo shrnuto – ty, kteří kandidovali, uspěli a drží a budou držet naše obce a města, na které se hrne čím dál více byrokracie a omezení ve snaze udělat z nich opět národní výbory, namísto aby se posilovala jejich samostatnost (tu si často musí vybojovat až u soudů), bychom měli ozlatit.

Těm, kteří poctivě křížkovali, tedy voličům, bychom měli vysvětlit, že nevolili až tak konkrétní lidi, ale dali de facto hlas dané volební straně, a že jejich hlasy budou poměrně rozděleny i mezi ty méně úspěšné – myšleno kandidáty.

Jako člověk, kterému se samospráva stala “osudem”, mám snad právo vyslovit, že se bude muset za ty čtyři roky něco stát.

Za prve samospráva bude muset zabojovat tvrdě za svou nezávislost a samostatnost, za druhé by se měl změnit volební systém, aby byl skutečně demokratický a o lidech, a za třetí to chce nový zákon o obcích, který se už přežil, a je třeba, aby byl více návodný a konkrétní. Aby pak zastupitele nehonila Policie jen proto, že si jako právní amatéři (zastupitelé prominou) něco špatně vyložili.

Tedy samospráva by měla být tématem dalších čtyř let na poli zákonodárném.

A měla by si tyto změny “vydupat” zdola. Za pomoci zkušených poslanců a senátorů, kteří samosprávou prošli.

My profesionálové z oboru práva jí v tom můžeme stát “pouze” po boku – ale zato velmi zdatně a účinně. Je to jistě výzva pro všechny nově zvolené, ale hlavně pro zkušené letité matadory na radnicích. Jsem přesvědčena, že to půjde. Budeme-li chtít. Příští volby by už tak nemusely být “podvodem” na voliče, na radnicích by měl zvolené zastupitele čekat zbrusu nový zákon o obcích, a zákon o střetu zájmů by se měl dostat do rozumných kolejí, v jakých byl před nešťastnou novelou. Je to velké sousto. Ale samospráva to dá.

Musí dát. Aby zůstala silná a nezávislá.