Proč je opozice neschopná?

Co chvíli se na sociálních sítích i v mainstreamových komentářích objeví názor, že je opozice slabá a neschopná. Většinou s výčitkou, ale bez jakéhokoliv konkrétního řešení. Tu někdo doporučí, aby se našel nový lídr, jindy se zase doporučuje vyjít do ulic, klasické markeťácké „lépe komunikovat“, vyhodit neschopné, najít „vizi“ a kdo ví co ještě. Tyto stížnosti a návrhy jsou úsměvně ironické, protože jsou na hony vzdálené skutečnému důvodu, proč je parlamentní opozice bez lídra, respektive proč je i přes veškeré zapírání jejím lídrem Petr Pavel. A ten vyvěrá ze samé podstaty systému, který tyto strany prosazují.

Jedná se o systém, ve kterém je moc soustředěna mimo demokratické struktury, tedy mimo volené funkce. Konkrétně je soustředěna v médiích, akademické sféře a občanské společnosti. A to poněkud pokryteckým způsobem, kdy tyto tři celky trvají na tom, že budou politiky dle vlastních slov kontrolovat, ale zároveň nebudou ani v nejmenším nést odpovědnost za to, co svou kontrolou způsobí.

V takovém systému má politik úlohu klasického middle-managementu. Má veškerou zodpovědnost za to, že se něco pokazí, musí řešit problémy „zákazníků“ a zároveň poslouchat často nesmyslná a nesplnitelná přání vedení. Co hůře, toto vedení předstírá, že vedením není. Zda udělal něco špatně politik zásadně zjišťuje až následně, podle reakce. A celou tu dobu je v pozici sprostého podezřelého.

Pak už je nasnadě položit otázku: Jaký typ člověka bude mít o takovou funkci zájem? Kdo si dobrovolně bude nechávat nadávat za všechny problémy, i za ty, za které nemůže? Kdo bude dobrovolně tancovat mezi přáními Bruselu, médií, občanů, odborníků a aktivistů? Kdo to bude dělat, aniž by si stěžoval a chtěl to změnit? Jaký to bude člověk? Bude to někdo sebevědomý a cílevědomý nebo naopak poslušná podržtaška?

Je to skutečně k smíchu. Odpůrci současné vlády požadují někoho, kdo je bude vést, reprezentovat a mluvit za ně, ale zároveň jim bude věrně, až otrocky sloužit, poslouchat je na slovo. Co víc, nevidí mezi těmito dvěma požadavky žádný rozpor. Nevidí, jaký je „vedoucí sluha“ oxymoron. A pak se diví, že současná parlamentní opozice je taková, jaká je.

Není divu, že je vede Pavel

Není pak ani divu, že opozici vede Petr Pavel. Petru Kolářovi je nutno zatleskat. Dokázal vytvořit iluzi politika, který vede, ačkoliv je veden. Je ovšem také nutné podotknout, že pozice prezidenta je pro to mnohem vhodnější. Prezident nevládne, nemá zodpovědnost. Svým způsobem je jeho pozice podobná triumvirátu médií, akademické sféry a občanské společnosti. Neurčuje směr, jenom klade překážky, když se mu směřování nelíbí.

Jenže jeho oblíbenost zároveň ztěžuje situaci pro parlamentní opozici. Každý „lídr“ bude porovnáván s prezidentem. Do dalších prezidentských voleb navíc Petr Pavel nevyslyší žádné hlasy, které by ho mohly prosit, aby se trošinku mediálně uskrovnil. A pak je tu fakt, že prezident má prostě lepší možnosti, jak současné vládě házet klacky pod nohy. I kdyby se nějaký perspektivní lídr vylíhl, prezidenta v pozornosti fanoušků i médií nepřekoná.

To vše vede k jedinému závěru – tento stav bude trvat. Parlamentní opozice může zůstat rozdělená v několika stranách, může se sjednotit a vytvořit „demokratickou frontu“, ale lídra ze svých řad mít nebude. Nemá, kde by ho vzala. Její jediná naděje je, že přijde někdo zvenčí. A ta není kdovíjak velká.