Privatizace jako zločin?

Při minulých pokusech bylo projednávání návrhu zákona vždy ukončeno (po necelém roce jeho marného ležení ve Sněmovně) vzhledem k ukončení sněmovního období. Nyní ovšem do konce řádného funkčního období zbývají Sněmovně plné dva roky – a podpora kriminalizace privatizačních procesů napříč Sněmovnou je bezprecedentní. Poslanci schválili usnesení ve znění:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky za prvé konstatuje, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily. A za druhé Poslanecká sněmovna Parlamentu žádá vládu České republiky zpracovat a navrhnout účinnou změnu trestně právních předpisů tak, aby bylo možné takové zločiny způsobené při privatizaci dále stíhat a potrestat, aby nedošlo k jejich promlčení včetně posouzení, zda nedošlo v určitém období k situaci, kdy promlčecí doba ani nemohla běžet.“

Pro usnesení hlasovala, kromě předkládajících komunistů, drtivá většina přítomných poslanců hnutí ANO, SPD, ČSSD a Pirátů. Ostatní poslanci nejčastěji použili módní taktiku „nepřihlášení se“. Ono „nepřihlášení se“ je náramně chytrý instrument: pokud poslanec ve Sněmovně sedí a je přihlášen, zvyšuje svojí přítomností kvorum nutné pro přijetí návrhu. Když se zdrží hlasování, návrhu tím poněkud stíží cestu k přijetí. Pokud ovšem poslanec ve Sněmovně sedí, ale nepřihlásí se k hlasování, pak navzdory své přítomnosti kvorum nutné pro přijetí návrhu snižuje, a tím k přijetí návrhu s plným vědomím napomáhá.

V případě kriminalizujícího protiprivatizačního usnesení bylo pro komunistický návrh usnesení 108 poslanců, proti 12 poslanců a zdrželi se tři poslanci. Dalších 32 poslanců se k hlasování nepřihlásilo a 45 bylo omluveno. Z hlediska schvalovacích sněmovních počtů tak bylo přítomno 123 poslanců, ačkoli se na půdě Sněmovny či dokonce přímo v sále vyskytovalo 155 poslanců. Kvůli nepřihlášeným tak stačilo k přijetí usnesení 62 hlasů (nadpoloviční většina ze 123); kdyby se nepřihlášení poslanci přinejmenším zdrželi hlasování, bylo by třeba 78 hlasů (nadpoloviční většina ze 155). Staré pravidlo silničního provozu říká „kdo stojí, nebourá“. Hlasovací pravidlo zní „kdo mlčí, souhlasí.“

Kdo tedy svým „nepřihlášením se“ s komunisty spolupracoval? Kromě KDU-ČSL, TOP 09 a Starostů a nezávislých se hlasováním promlčela i velmi zajímavá skupinka poslanců ODS tvořená například Petrem Fialou, Miroslavou Němcovou, Markem Bendou nebo Zbyňkem Stanjurou. Mlčení nepřihlášených znělo o to hlasitěji, že během necelé hodiny se již – při veledůležitém hlasování
o bruselské novele zákona o krmivech – řada mlčících probrala ze zasnění, dokázala se přihlásit a své voliče aktivním hlasováním voliče reprezentovat. Velmi nesourodou pětici tvořili nezařazení poslanci, z nichž jeden svým mlčením komunistický protiprivatizační návrh nepřímo podpořil, jeden se zdržel a tři (bývalí poslanci SPD) hlasovali pro návrh usnesení zcela otevřeně. Pouze dvanáct poslanců ODS dokázalo statečně hlasovat proti návrhu.

Hovoří se sice pejorativně o komunistickém usnesení, o komunistickém vypořádávání se s devadesátými léty, sama KSČM však v celé frašce nehraje roli hlavního padoucha. Komunisté konzistentně ve svých volebních programech svým voličům pravidelně slibují návrat k privatizaci a její přehodnocení. Paradoxně tak jednají čestněji než poslanci liberálně-demokratických stran, neboť přinejmenším plní své volební sliby. Dokonce i teatrální volání po založení „Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů privatizace“ je celkem srozumitelné, čteme-li je jako poněkud dětinskou mstu za někdejší „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“, který vznikl rozhodnutím ministerstva vnitra v roce 1995 sloučením několika jiných institucí. Více než tradiční rétorika slábnoucí komunistické strany by nás proto mělo zajímat jednání současných ideových vnoučat komunistů let padesátých. Gottwaldovská vnoučata dnes nenalezneme v řadách pragmatické KSČM, nýbrž především mezi Piráty. Byli to právě Piráti, kdo rozšířili diskutované období z let 1992–1998 na širší interval 1992–2005. O to nepochopitelnější je ono poslušné hlasování ČSSD, která právě po roce 1998 privatizovala český bankovní sektor.

Původní zákon o velké privatizaci schválilo Federální shromáždění 26. února 1991 většinou 282 hlasů (včetně hlasů např. Jana Rumla, Daniela Kroupy, nebo Michaela Kocába), přičemž pouze 18 členů bylo proti a jen 13 se hlasování zdrželo. Díky odvaze tehdejšího Federálního shromáždění se tak v českých zemích (a na Slovensku) podařil přechod od socialistického vlastnictví výrobních prostředků k celkem normálně fungujícímu tržnímu systému. Jestliže dnes máme životní úroveň, měřeno hrubým domácím produktem na osobu, pětkrát vyšší než v roce 1989, je to i jejich zásluhou.

Dnes zesměšňovaná, skandalizovaná a kriminalizovaná devadesátá léta nebyla v českých zemích epochou oligarchů. Nebyla ani Klondikem, ani Divokým západem. Naopak, byla epochou hospodářského zázraku nesrovnatelně většího než dnes s dojetím vzývaná zlatá léta První republiky. Ti, kdo usnesení svým hlasem či svým mlčením podpořili, tak spojují staromarxisty, kteří v padesátých letech našim lidem podniky, půdu a byty znárodňovali, s jejich neomarxistickými vnuky, kteří ji chtějí takzvaně „demokratizovat“. To oni, nikoli privatizátoři let 1991–2005, se v přímém přenosu a za hlasitého mlčení náměstí, na kterých dnes sami demonstrují, dopouštějí nových a nebezpečných „excesů, chyb i zločinů“. Pokud k tomu budeme mlčet i my, budeme muset následky jejich hlasování
i jejich mlčení znovu bolestně řešit a odstraňovat.