Prezidentské volby před námi

Za překvapivě malého zájmu veřejnosti se uzavírá kampaň před první kolem prezidentských voleb. Hlavní příčinou slabé atraktivity kandidátské soutěže je fakt, že se jí Miloš Zeman fakticky neúčastní. Jistě, má billboardy a projel zemi křížem krážem, ale do střetu s ostatními posílá jen státního úředníka Ovčáčka. Tato taktika mu pomáhá i škodí zároveň, rozhodně ale snižuje zájem lidí o volby samotné. Ostatní kandidáti se shodnou na mnoha věcech a jejich debaty jsou většinou korektně „pro všechny“, což atraktivní podívanou příliš nepřináší.

Co od prezidenta čekat?

Před volbou by si každý občan měl položit otázku, co vlastně od prezidenta očekává. Současný držitel funkce si tuto roli vykládá velmi osobitě; nicméně části našich spoluobčanů to vyhovuje a lze očekávat, že jej podpoří znovu. Proto se osobnosti Miloše Zemana budeme věnovat až před druhým kolem.

Nadpoloviční část voličů však svého kandidáta teprve vybírá. Zde je otázka, jaký typ prezidenta mít, klíčová pro výběr z více navzájem si poměrně blízkých kandidátů. Stojí za připomenutí, že prezidentské kompetence nejsou tak velké a většinu z nich musí hlava státu vykonávat ve shodně s vládou. Prezident nemůže jakoukoliv vládu omezit či odstranit, může jí pouze házet klacky pod nohy. Určitých výsledků může ve funkci dosáhnout pouze tehdy, chová-li se destruktivně. Jinak se musí omezit na opatrné „vyvažování“. Každý volič by měl tedy zvážit, zda si přeje prezidenta-aktivistu, či prezidenta, který bude pouze naplňovat ducha ústavy.

Druhým často zmiňovaným faktorem jsou prezidentovy názory, jejich „čitelnost“ a síla jeho „osobnosti“. Jistě je potřebné vědět, co si ten který kandidát myslí, a je dobré mít naději, že si vlastní názory udrží i po volbách. Na druhou stranu, prezidenta si nevolíme proto, aby naší zemi či celý svět přesvědčoval o vlastních pravdách. Jeho roli definuje ústava, kde se nic nepíše o tom, že by prezident měl z Hradu udělat zesilovací zařízení pro sebe či své ideové soukmenovce. To naštěstí není aktuální hrozbou: současný prezident a jeho tým berou Hrad „pouze“ jako základnu pro osobní lobbying, zdroj pohoštění, místo oslav a tak trochu i jako luxusní LDN. Níže zmínění kandidáti pak (doufejme) netrpí variacemi na Klausovskou mánii pro boj vůči moderní vědě.

Kdo jsou Zemanovi vyzyvatelé?

Prvním vyzyvatelem Miloše Zemana se stal textař Michal Horáček. V době hlubokého marasmu, kdy se zdálo, že je Zeman zcela neohrozitelný, se projevil jako první světlo na konci tunelu. Když ale přibyli další kandidáti a Horáček se aktivně vyjadřoval k mnoha otázkám, začaly jeho preference padat. V porovnání s ostatními kandidáty je méně kvalifikovaný a emotivnější, mnoho voličů odradil formou i obsahem. Jeho podpora je nyní nižší a šance na druhé kolo nejsou vysoké.

Kandidát Marek Hilšer je pozitivním úkazem těchto voleb. Aktivista, který byl ještě před několika lety zcela neznámou figurou, se díky prezidentským volbám profiluje jako kandidát se schopností určitou část veřejnosti oslovit. V jeho případě však existuje celá řada argumentů, kvůli nimž je nevolitelný. Prezidentská funkce je nejvyšší politickou rolí ve státě. Těžko se hledá důvod, proč ji svěřit někomu, kdo nikdy ve státní či veřejné sféře nepůsobil, neprokázal potřebné schopnosti a nečelil tlakům, které s sebou Hrad přinese. Tento objektivní nedostatek zkušeností jej z vážných úvah diskvalifikuje. Každopádně by české politice prospělo, kdyby se z ní po lednových volbách nevytratil a pokusil se získat mandát voličů například do Senátu.

Dalším zajímavým kandidátem je Pavel Fischer. Kromě Zemana a Topolánka jde o nejzkušenějšího z kandidátů; ví, co funkce obnáší a je plně schopen ji vykonávat. Dokázal se v krátkém čase přiměřeně vyprofilovat a i když jeho názory jsou v lecčems kontroverzní, optikou marasmu české politiky nejde o nic, co by jej diskvalifikovalo.

Fischerovým hlavním problémem je načasování kampaně: nastoupil příliš pozdě. Ve „svém“ světě diplomacie sice šlo o respektovanou postavu, pro širší veřejnost byl ale zcela neznámý. Tento deficit se mu nepodařilo odstranit a pravděpodobně se mu v prvním kole stane osudným.

Největším překvapením kampaně byl vstup Mirka Topolánka. Bývalého předsedu ODS a premiéra není třeba dlouze představovat. Aniž by to bylo míněno jako dehonestace ostatních kandidátů, je Topolánek mezi nimi zdaleka nejsilnější a nejvýraznější politickou figurou: charisma, politický um i nepopiratelné zkušenosti ho posouvají na první místo.

I jemu však kandidatura na poslední chvíli škodí. Ne proto, že by ho lidé neznali; má však silně poškozenou pověst z minulosti. Kdyby začal oslovovat veřejnost dříve, mohl by tuto nevýhodu u mnoha lidí oslabit. Topolánek má potenciál odčerpat hlasy i ze Zemanova tábora, zároveň ale vysílá pozitivní signály opačným směrem. Taktika, s níž kdysi získal pro ODS 36 % hlasů, by mohla fungovat i nyní – má však příliš málo času. Námitky na problematickou minulost či příliš silné vazby na byznys navíc mají určité reálné jádro a hodnotově orientovaní voliči s tím jistě budou mít problém.

V čele Zemanových vyzyvatelů stojí Jiří Drahoš – a to jak v počtu podpisů občanů, tak v dosavadních preferencích. Nemá sice přímé zkušenosti z politiky nebo diplomacie, vedl ale významnou vědeckou instituci s mezinárodním přesahem. Nabízí se klasické rčení: akademické spory jsou nejtvrdší formou politiky, neboť odměna z nich je tak nízká. Šéf AV ČR je politickou figurou per se a nedostatek zkušeností mu tedy vyčítat nelze. Drahoš obecně naplňuje představu neutrálního, nadstranického a „důstojného“ prezidenta; i proto jeho směrem míří hlavní antikampaň Hradu i ostatních kandidátů.

Díky promyšleným útokům, velmi slabé obraně i Drahošově snaze neodradit nikoho se podařilo vytvořit mu image bázlivého a nevýrazného kandidáta. Jde jen o obraz, ne o čistou realitu; i tak Drahošovy preference spíše klesají. Jeho postup do druhého kola proto nelze považovat za jistý.

Taktická volba

Potíž naší volby je v tom, že zvláště v prvním kole mnozí lidé volí „srdcem“ a nepřemýšlejí o důsledcích. Pokud se podobní kandidáti ucházejí o stejný elektorát, může i zdánlivý favorit snadno propadnout. Je-li hlavním cílem mnoha voličů porážka Miloše Zemana, měli by svého kandidáta pro první kolo porovnávat právě se stávajícím prezidentem a zvážit, jaké má šance Zemana porazit. Rozdíly mezi většinou výše uvedených osob jsou malé, zejména v klíčových otázkách fungování demokratických institucí a zahraničně politické orientace země.

Na závěr se dopusťme určitého odhadu výsledků. Jakkoliv si to příznivci současné hlavy státu přejí, je jen malá pravděpodobnost, že by Miloš Zeman uspěl hned napoprvé; do druhého kola ale postoupí s velkou jistotou. Jeho vyzyvatelem se stane někdo z trojice Drahoš, Topolánek či Fischer; podle průzkumů není ani druhé zcela rozhodnuté. Navíc (a už to někdo ve veřejném prostoru uvedl), politickou sféru by mohli neúspěšní kandidáti objektivně obohatit, pokud by se rozhodli v politice zůstat. Pro to vše lze optimisticky konstatovat, že mohlo být i o dost hůř.