28.3.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Pozor na práva, která vám chce přiznat stát

Sdílejte článek:

TIBOR POSPÍŠIL

Stát je entita, která na “svém” území provádí (legálně?) násilí na obyvatelích. Legenda hovoří o jakési společenské smlouvě, což je forma dědičného hříchu, se kterým se rodí každý obyvatel státu. Známe také těleso, občas nazývané Zákonodárný sbor, které vám ale nic nedaruje. Naopak, výsledkem jeho činnosti jsou omezení vaší svobody (včetně krádeže majetku), v newspeaku nazývané zákony. Základní heslo sboru je: Neznalost zákona neomlouvá . A to ani v případě, kdy za něj hlasovali členové sboru, aniž text omezení i jen četli, natož chápali souvislosti. Pokud si odmítnete “svobodně” zvolit svého zástupce ve sboru, oni vám už nějakého najdou. Takže jste za ta omezení vlastně v zastoupení hlasovali také, viďte.

[ad#clanek-respo]

Tento článek je zamyšlení nad situací, když vám stát nabízí přiznání nějakých práv, které vám sám musel vzít, protože legální omezení a legální krádež, to je výhradní doména státu. Důležitá poznámka: termín “stát” budu používat v širším významu. Budu jím označovat společnost, která velkou většinou uznává legitimitu násilí, páchaného na spoluobčanech pod výše naznačenou legendou.

Americký film Lincoln pojednává o posledních čtyřech měsících života prezidenta Lincolna, ve kterých řeší zrušení otroctví. Mě na filmu zaujal realistický popis motivací jednotlivých skupin. Jižní státy používaly otroky jako levnou pracovní sílu. Severní státy pro právě začínající průmyslovou revoluci levnou pracovní sílu nutně potřebovaly. Otroci z jihu dostali svobodu, aby mohli (museli? Měli reálné jiné možnosti?) jít pracovat do průmyslových továren na severu.

Ani náznakem nepochybuji, že zrušení otroctví bylo správnou věcí. Že osvobozeným otrokům přineslo užitek, zvětšilo míru jejich svobody. Já jen dávám do pozornosti, že motivací politiků (státu) pro zrušení otroctví nebyly jen ušlechtilé cíle, ale také (hlavně?) kalkulace, s cílem využít uvolněnou pracovní sílu .

V dávných dobách se velká většina žen realizovala v domácnosti, v rodině. Podporovaly své manžele, věnovaly se charitativní činnosti. Bez jakékoliv pochybnosti ženy v domácnosti prováděly (a stále vykonávají) práci s vysokou přidanou hodnotou. Jen bez přímého finančního ohodnocení. Byli to muži, kteří pro rodinu pracovali v “externím prostředí” a pracovali za peníze.

Časem se objevila ženská emancipační hnutí. Ženy chtěly být více nezávislé na svých mužích a chtěli se realizovat v činnostech, které jsou přímo finančně ohodnoceny. Nuže, levné pracovní síly nikdy není dost. Masivnější vstup žen na trh jednak zvýšil nabídku, ale i mnozí muži mohli přijmout nižší odměnu za práci, když teď v rodině pracovali dva.

A opět: odmítám jakékoliv obvinění, že bych chtěl upřít ženám (komukoliv) právo na realizaci i v placených činnostech. Jen chci upozornit na vedlejší důsledky různých společenských rozhodnutí. Bavíme se zde totiž o společnosti, která uznává stát a jím vykonávané omezení. A nejen omezení. V oblasti ženské emancipace je to například i o tom, že stát aktivně podporuje, či dokonce násilím tlačí zaměstnavatele k podpoře zaměstnávání žen.

Ženy vykonávají velmi hodnotnou práci i v domácnosti. Po jejich odchodu do zaměstnání musí rodina některé činnosti, dříve vykonávané ženou, nakupovat z externího prostředí. I za peníze, které vydělá žena. Obojí “zvyšuje HáDéPé” a proto i takto měřené blaho společnosti. V překladu z newspeaku: vznikly nové možnosti pro výběr daní do státního rozpočtu. DPH z nákupů externích služeb pro rodinu a daně, uvalené na příjmy z práce ženy.

Co myslíte, koho osvobodila ženská emancipace? Podle mě hlavně muže. Do té doby byli společností tlačeni do toho, aby se o svou ženu postarali i v době, kdy jejich hormony táhly jinde. Ale dnes? Však se postará stát. Muž může nanejvýš příjemnou činností vyrábět další příjemkyně státní podpory, svobodné maminky.

Jedno z mých nejoblíbenějších práv je právo ženy na potrat, umělé ukončení těhotenství. Opět: neexistuje, že bych ho nějaké ženě chtěl odepřít. Takto prostě já neuvažuji už z principu.

Zaujalo mě jiné: tatáž žena, která má právo na potrat, nemá právo na svobodnou volbu důchodového zabezpečení. Chtě nechtě musí přispívat do toho státního. A důchod, to je běh na veeelmi dlouhou trať. Pokud se ta žena rozhodne, že bude mít hodně dětí a bude se o ně starat jako žena v domácnosti, hodně ze státního důchodového systému nedostane. Její činnost (péče a výchova dětí) stát jako hodnou důchodového zabezpečení neuznává. Zato výsledky té činnosti, tedy pracující a HáDéPé tvořící potomstvo už ano. Budou mít tu čest přispívat na vysoké důchody těch žen, které využily svého práva na potrat, emancipovaly se, nevázaly se …. Rozumějte: nemám vůbec nic proti jakékoli životní volbě kohokoliv. Do cizích lidí mě nic není, nemám v tomto směru vůbec žádné ambice. Pokud používám explicitnější výrazivo, je to výhradně s cílem názornější vysvětlit, ne někoho urazit.

Co se týče důchodového zabezpečení, některé státy vám dokonce dají možnost jistou část prostředků posílat do “soukromých” správcovských společností. Samozřejmě také povinně a také jen do takových, které mají státní licenci (čti: přispěly na volební kampaň zástupcům zákonodárného sboru, či uplatnily jiné podobné platby).

Nuž ale, pokud budu schopen vykonávat činnost, za kterou mi protistrana bude ochotna dát něco výměnou, neviděl bych ohledně stáří až tak velký problém. Budu prostě pracovat. Zpackaný důchodový systém způsobí, že budeme muset pracovat až do smrti. Zpackaný systém zdravotnictví však zajistí, že to nebude trvat tak dlouho.

Nebudu chodit kolem horké kaše: Podle mého názoru, důsledky demografického problému, zvyšování nároků na zdravotní péči (starší lidé jí potřebují více) vyřeší stát liberalizací práva na asistovanou sebevraždu – eutanazii. Neexistuje, abych odepřel komukoli právo ukončit svůj život. A to ani formou asistované sebevraždy. Neexistuje, abych uvažoval o tom, že bych v případě nějakého hlasování označil jiný postoj, než Ano, toto právo nikdy nemělo být spoluobčanům odebráno.

Žiji ale pod kuratelou “společenské smlouvy” už dost dlouho na to, takže znám i druhou stranu mince. Společenské nálady se dokáží změnit. Stát nikdy jen sucho nezruší nějaké omezení (zákaz spáchat asistovanou sebevraždu). Stát může mít i jiné motivace. Už jen to, že ve společnosti, uznávající pečovatelský stát, se něco takového stane “normálním”, bude mít i své vedlejší důsledky.

Vím, že to asi není možné, ale přece jen. Pokuste se vžít do situace, že budete adeptem na eutanazii. Bavíme se o pokusu se skutečně svobodně rozhodnout. Věříte, že v této situaci najdete dost síly se rozhodnout i toto právo nevyužít? Zůstat na přítěž rodině. Life-stylové časopisy budou psát o rozlučkový párty různých celebrit a jiných pomatenců, “unavených životem” ? Tak jak, troufáte si?

Nebo kapitulovat a dobrovolně – násilím se necháte utratit, protože tak je to ve společnosti právě zažité? Však i toho vašeho pejska jste nechali utratit a to přece také nebyla věc. Nebo přece jen byla?

[ad#pp-clanek-ctverec] 

ZDROJ: Tibor Pospíšil

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky