Potřebujeme EU kvůli obchodu?

Nebudu vás napínat a nutit číst celý článek, pokud chcete jen můj závěr, stačí přečíst jen tento odstavec. Obchodní dohody vyjednávané na úrovni Evropské unie vypadají hezky, ale volnosti mezinárodního obchodu příliš nepřinášejí. Liberalizace mezinárodního obchodu vynucovaná členstvím ve Světové obchodní organizaci je postačující. I historické statistiky to potvrzují. V současnosti do zemí Evropské unie Česká republika exportuje 86 % celkové hodnoty exportů. Ale v roce 2000 (čtyři roky před vstupem do EU) to do stejných zemí bylo 88 %. Prostě se v tom ohledu nic moc nezměnilo.

Obchodní dohody

Od doby, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva (tj. od roku 2010) už členské státy EU nemohou po svém vyjednávat velkou část mezinárodních smluv. Tuto úlohu převzal úřad Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V současné době probíhají jednání o celé řadě takových dohod (např. s Japonskem, Austrálií a Novým Zélandem). Asi nejvýznamnější takovou již uzavřenou dohodou je CETA (dohoda mezi EU a Kanadou o volném obchodu a autorských právech). Tyto dohody jsou s ohledem na liberalizaci obchodu obvykle pozitivní, protože oproti obchodu se zbožím často zmiňují také služby nebo třeba vzájemné uznávání kvalifikace.

Často ale obsahují i nepříjemné závazky. Například zmíněná CETA v článku 2.11 uvádí, že pokud jedna ze stran uvalí na nějakou třetí zemi importní nebo exportní embargo (zákaz dovozu nebo vývozu), může automaticky zakázat reimport či reexport takového zboží do příslušné země skrz partnerskou zemi. To je nepříjemné proto, že to z praktického hlediska má dopad na smluvní volnost partnerské země vůči jiným zemím. Příklad: Evropská unie omezila obchodování s územím Krymu (a je jedno, zda jej příslušný obchodník považuje za součást Ukrajiny nebo Ruské federace), proto Kanada musí svůj obchod s dotčenou oblastí kontrolovat také. Jinak by se mohlo stát, že by nějaký obchodník dovezl zboží, které by následně bylo reexportováno do některé členské země EU.

Role Světové obchodní organizace (WTO)

Slušnou část z toho, co zajišťují tyto dvoustranné dohody, už zajišťují závazky členských států v rámci Světové obchodní organizace (WTO).

Asi nejdůležitější je pravidlo nediskriminace. Toto pravidlo, zjednodušeně řečeno, říká, že (1) stát se musí ke všem členům WTO chovat stejně jako se chová ke státu, ke kterému se chová nejpřívětivěji (pravidlo MFN – most favourable nation), a že (2) importované zboží by nemělo být posuzováno méně výhodně, než domácí zboží (pravidlo „national treatment“). Netarifními bariérami se zabývá dohoda TBT (Agreement on Technical Barriers to Trade), která má sice své problémy (rozlišení „technických norem“ a „standardů“), ale platí pro všechny členy WTO.

Dalším pravidlem WTO je pravidlo reciprocity. To, opět zjednodušeně, říká, že stát může uvalit na jiný stát překážky obchodu, aby vyrovnal nerovnost ve vzájemných vztazích z chování druhého státu. Pokud například jeden stát (produkující převážně třeba ocel) uvaluje na všechny jiné státy importní clo ve výši 5 % z ceny dovážených automobilů a druhý stát (který shodou okolností vyrábí auta) neuvaluje cla na ocel, ocitl by se druhý stát v obchodní nevýhodě, protože jeho převažující artikl by byl zatížen clem, zatímco převažující artikl v druhém směru by tarifu nepodléhal. To by mohlo snadno vést na nerovnováhu obchodu a související politické a měnové důsledky. Na takovou situaci právě pravidla WTO myslí a umožňují postiženému státu uvalit reciproční (odvetné) bariéry (obvykle cla či kvóty). Právě o taková cla se „hraje“ v současných obchodních válkách. Zvýšení cel je tedy nutné dobře zdůvodnit a doložit. Nelze však ani zapomínat na to, že státy jsou, přes uzavřené dohody, suverénní. Pokud nebudou chtít konkrétní problém (porušení pravidel) řešit, tak to prostě neudělají.

Klacky pod nohy (netarifní bariéry)

Pokud se vrátím k dohodě CETA (EU – Kanada), musím se zastavit u čtvrté kapitoly. Ta se týká netarifních obchodních bariér. Tu upravuje výše zmíněná dohoda TBT platná pro členské státy WTO. Oproti TBT, která deklaruje, že bariéry (tentokrát technické) by měly být co nejmenší, dohoda CETA uvádí závazek EU a Kanady, že se budou snažit své regulace uvést do souladu. Ne odstraňovat je, ale sjednocovat je. (článek 4.4).

Rozhodně netvrdím, že takové obchodní dohody jsou k ničemu. Mají i své světlé stránky, třeba rozšíření nediskriminačního přístupu také na služby, vzájemné uznávání kvalifikace a podobně. Mám však za to, že dostupnost trhů a odstraňování cel je jen pozlátkem pro veřejnou prezentaci těchto dohod.  Pokud tedy EU uzavře dohodu s Japonskem nebo s Kanadou, neměla by většími bariérami zatížit ani obchod s Českou republikou po vystoupení z EU nebo se Spojeným královstvím – pokud odejde z EU „bez dohody“, pokud nenajde dobré odůvodnění, proč může podle pravidel WTO uplatnit odvetná opatření. Uvalením bariér by se navíc členské státy Evropské unie připravily o vlastní obchodní příležitosti.

Export z České republiky nestojí a nepadá s Evropskou unií

Před květnem 2004 Česká republika nebyla součástí Evropské celní unie. Byla sice v celní unii, ale se Slovenskem. Ta skončila vstupem obou zemí do Evropské unie. Dal jsem si tu práci a rozhodl jsem se ověřit, jak se vyvíjel podíl exportu České republiky vzhledem k zemím Evropské unie. Vyexportoval jsem si ze stránek Českého statistického úřadu údaje o objemu exportů za jednotlivé roky – od roku 2000 do roku 2017. Tato data jsem zpracoval tak, že jsem po jednotlivých letech nasčítal objem exportů pro původní EU15 (členské země EU před rozšířením 2004), pro nové země EU25 (po rozšíření v roce 2004), pro nové země EU27 (po rozšíření o Bulharsko a Rumunsko), pro nové země EU28 (po rozšíření o Chorvatsko, tedy jen Chorvatsko) a pro ostatní státy. Abych abstrahoval od měnových vlivů, inflace a nominální hodnoty růstu výroby a exportu, spočítal jsem pro jednotlivé skupiny podíly na exportu v jednotlivých letech.

Z toho jsem zjistil, že do zemí, které jsou v současné době členy Evropské unie, vyvážíme celkem cca 86 % veškeré produkce (data z roku 2017). Je to hodně, že? V roce 2000 (čtyři roky před vstupem České republiky do EU) jsme ale do těch stejných států exportovali něco málo přes 88 % naší produkce. Strašení obchodními důsledky proto považuji za pouhé strašení. Obchodu se současnými členskými zeměmi EU se před vstupem České republiky do EU dařilo podobně (trošku lépe), než v současnosti.