Politici jsou jen naším odrazem

Například jeden řeporyjský starosta. Stahuje k sobě tolik odporu a nenávisti – a to si mnozí neuvědomují – taky pozornosti. Tady vidíme klíčové sdělení. Lidé si tak zvykli na to, že se jim servírují informace na stříbrném talíři až před ně samotné, že už sami vyžadují sdělení, která jsou předžvýkaná a zabalená do obalů jásavých barev. Naskakují na kdejaké blbosti, které jsou dostatečně kontroverzní. Všechno musí být zabaleno do emotivních obalů, jinak si neškrtnete a nezískáte pozornost voličů, zákazníků, občanů.

Lidé jsou líní přemýšlet a co jim nestrčíte pod nos, to sami hledat nebudou. Řeporyjský politik jen naprosto pragmaticky využívá toho, co se mu nabízí. Je produktem naší lenosti a povrchnosti. A to ve všech smyslech toho slova a na všech stranách kolbiště.

Funguje to i naopak – hodně dobrých politiků skončilo proto, že byli líní přemýšlet o tom, jak dostat svá sdělení k voličům. Bylo pod jejich úroveň přizpůsobovat svou rétoriku klipovité době.

Rovnice je ale jednoduchá – buď máte dostatečně kontroverzní sdělení nebo ho aspoň kontroverzně prezentujete. Najít v tomto rovnováhu, kdy důležitá sdělení pronášíte tak, abyste nepřekročili hranice dobrého vkusu je těžké. Ale jde to. Vidíme to třeba na jiném politikovi, který si dokázal najít cestu dost rozumnou, dost kontroverzní, ale slušnou a vkusnou. Je to Jaroslav Foldyna. On říká to, co si mnoho lidí myslí, srozumitelným jazykem, neplácá fráze, mluví k věci. Ukazuje, že je to pořád normální chlap, není to žádná měkkota ovívaná jen větry klimatizačních zařízení. Jeho kontroverze ale není záměrná jako u jiných. On připoutává pozornost svou normalitou a zdravým rozumem a tím, že na rozdíl od jiných nespekuluje. Proto měl takové problémy se někde upíchnout a zaplať pánbůh, že se nakonec domluvil s SPD.

Mohli bychom mít takových politiků více. Ale museli bychom se posnažit, naučit se číst na kandidátkách, nenaskakovat na marketingové akce, nevěřit prvoplánovým sdělením, které zneužívají naše emoce.

Protože to neumíme, svou myšlenkovou leností držíme v politice „slabé kusy“. Upřímných a silných lidí se bojíme a likvidujeme je už preventivně. Pokud jsou takoví silní v reálné politice, musí svou sílu skrývat a tím se oslabují.

Nakonec tu máme jen jednoho politika, který přemýšlí, nebojí se říkat i nepříjemné pravdy a je schopen uvažovat za roh a drží si konstantní úroveň v ubíhajícím čase. Je to Václav Klaus starší. Jeho postoje ohledně koronakrize to dokazují. Bohužel už ale není v aktivní politice. Jeho syn má dobré názory, ale jejich prosazování už poněkud pokulhává, měl by se z politické dráhy svého otce více poučit. Kdyby jsou kdyby, ale jsem přesvědčená o tom, že kdyby si junior se seniorem vyměnili své pozice, Trikolóra by aspirovala na vítězství ve volbách. Protože by Klaus senior přitáhl k sobě právě politiky jako Jaroslav Foldyna nebo třeba Jiří Čunek… Ale nic takového se neděje, a to je špatně. Těch silných solitérů, kteří se ve svých stranách trápí nebo dokonce z politiky odešli či do ní raději nevstoupili, je více.

Chce to víc rozumu, méně emocí. Od voličů i od jejich politiků. Musí skončit ty věčné vypjaté reakce na každý prd. Není možné lítat jako nudle v bandě od stěny ke stěny. Protože potom podle toho vypadá i naše politika, a to naší zemi neprospívá.

• Eva Hrindová