Polibek smrti

I já měl pubertální léta. Bylo mi patnáct, spokl jsem veškerou moudrost světa, všemu jsem rozumněl, od všeho jsem měl klíče, klackovatěl jsem a nejhorší na tom všem bylo, že to přišlo ze dne na den. Jeden týden jsem byl hodný maminčin mazánek a o pár dní později jsem měl domova plné zuby a divil jsem se, jak tak hloupí rodiče mohli zplodit tak geniálního syna.

Velmi těžce to nesla moje maminka. Jsem prvorozený, přede mnou nic podobného nezažila a těžko se s tím vyrovnávala. Táta byl spíš nad věcí, moc se ho to nedotýkalo, protože byl v mládí stejný. Maminka si ale užila svoje. Synáček začal odmlouvat, začal si stavět hlavu  a zkrátka přišla doba, kdy z Janka vyrostl Jano, kterého neohneš mamo.

Postupně jsme si s maminkou vypracovali takovou tu stoprocentní averzi. Nezáleželo na tom, co druhý říká, ale automaticky to bylo třeba zpochybnit, napadnout a nevěřit tomu. Vůbec nezáleželo na smyslu a nakonec už ani nezáleželo na náladě. Prostě máma něco řekla, bylo zapotřebí to udělat přesně obráceně. Musel jsem se oženit a odstěhovat, aby se tato zvyklost postupně vytratila. Ale i dodnes, dojde-li na vypjatou debatu, musíme si oba dávat pozor, protože velmi rychle sklouzneme k vzájemnému obviňování.

Proč to všechno píšu…

Nemáte pocit, že přesně toto máme s většinou mainstreamových médií? Je už vlastně tak nějak jedno, co nám ĆT říká, ale člověk už automaticky čeká nějakou habaďůru. Pokud ČT podpoří nějakého politika, celkem automaticky mu pro nás dává polibek smrti. Pokud nějaké Bakalonoviny chválí Vystrčila, je nejvyšší čas hledat na něm mouchy.

Nebyli to nakonec vlastně novináři, kteří podobně dali polibek smrti i komunistům před rokem 89? Oni ti Jakešové a Biľakové měli v lecčemž pravdu, ale přežvýkávalo nám to Rudé právo či Československá televize, takže tomu automaticky nikdo nevěřil. Politik měl nějaký názor a novinář ho spolehlivě převyprávěl tak, že jsme si po poslechu automaticky mysleli pravý opak.

Možná celý plyšák vůbec nepřišel kvůli komunistům, ale jednoduše kvůli redaktorům, kteří stejně jak dneska sežrali všechnu moudrost světa, věděli všechno nejlíp a hrdě se hlásili k tomu, že se Sovětským svazem půjdeme na věčné časy a nikdy jinak. Oni byli vždycky první v adoraci svého režimu, ale dělali mu medvědí službu.

Není to dneska stejné? Vlastně se tu nemáme až tak špatně a vsadím se, že mockrát nám i z obrazovky zazní pravda. Ale referují nám o ní individua, která už tolikrát bez uzardění lhala a přesvědčovala nás o jediné pravdě bez alternativy, že už jim teď nevěříme vůbec nic.

Víte, já osobně jsem se zařekl, že nebudu nikdy volit nikoho, kdo se mnou nemá nic společného. Prostě nebudu volit bohaté doktory nebo podnikatele, ne proto, že by byli špatní, ale prostě proto, že spolu nic nesdílíme. Oni nežijí život jako já. Oni si kupují domy jako investice a auta pro radost. Investice, která je pro mě rizikem na celý život je pro ně jen příjemný adrenalin. Moje špatné rozhodnutí mě může uvrhnout do bídy, ale jim podobně chybné rozhodnutí nijak neuškodí. Ne, nezávidím jim, ale až budou sedět v zastupitelstvu nebo v poslanecké sněmovně, nikdy nebudou brát na zřetel moje problémy, protože si je nedovedou ani představit.

Bavil jsem se ve Vidlákově s nejmenovaným bohatcem – má koupený velký areál, kam by se vešlo deset domů nebo nějaké bytovky. Není to úplně v centru, ale je to v oblasti, která by podobný rozvoj vysloveně potřebovala. Ale on ten areál koupil proto, aby mu pod okny jeho vily nepořvávaly děcka při hře. Prostě je to už starší člověk a vřískající děcka ho vytáčejí. Peníze má a tak si pozemky koupil a nic s nimi nebude dělat, protože hlavně chce mít klid. Není to zlý člověk, to ani náhodou. Ale co má se mnou společného? Jak by mohl chápat, čím žiju já?

Přesto jsem v posledních volnách šel a hodil jsem to Babišovi – oligarchovi, který se mnou nemá už vůbec nic společného a nikdy mít ani nebude. Ale štvalo mě, jak novináři referují o řepce a zemědělství. Štvalo mě to jejich okázalé lhaní a přesvědčování mě o něčem v čem bych je strčil do kapsy dvakrát. A protože mi takhle lhali o řepce, zemědělství i o Bohumíru Radovi, už jsem jim nikdy nedokázal naplno uvěřit Čapák nebo střety zájmu. Lhali mi jednou, lžou mi pořád. A lžou… i když možná někdy mluví pravdu.

Největší kampaň pro Babiše dělají ti, kteří z každého jeho prdu dělají kauzu. To samé platí i o Zemanovi. Už jen proto, že ti ulhaní pisálkové na něj házejí špínu, už jen to mu dodává na sympatiích. Za posledních třicet let se změnilo vlastně všechno. Kromě jednoho jediného. Novináři a redaktoři zůstali úplně stejní. A skoro bych se vsadil, že to tak bylo i před padesáti i před sto lety. možná by to stálo za zmapování… české a československé dějiny z hlediska novinářských polibků smrti za každé doby i každého režimu.  Český novinář, který odolává zubu času, odolává pokroku odolává učení, odolává pochopení. Je pořád stejně pubertální jako já v patnácti. Vždycky ví všechno nejlíp a má pocit, že tvoří veřejné mínění.

Náš současný režim spolehlivě shazují ti, kteří se samopozvali k jeho ochraně. Stejně tak poslali zu grunde socík ti, kteří byli určeni za jeho hlásnou troubu. Hlídací psi každé doby, kteří ale nehlídají, jen štěkají tak otravně, že se v očích značné části veřejnosti stanou spolehlivým indikátorem opaku.

Podívejte se na kauzu Kuciak… Česká televize a DeníkN popoháněly Kočnerovu vinu tak moc, že mi vůbec nedalo práci pochopit stávající rozsudek. Ne, nevím kdo je vinen. Ale polibek smrti už byl udělen.

V dnešní době už je lepší být s Českou televizí na štíru, což nejspíš Babiš dobře pochopil a nepřišel k Moravcovi do studia a milý Václav mu nestál ani za odpověď. Hlavně milý Bože, ať mě nezačne Česká televize milovat, hlavně ať jim to Pompeo nebo Merkelová nenařídí…

Skoro by se to dalo brát jako indikátor preferencí kolem pěti procent. Je Česká televize na vaší straně? Tak se budete hodně modlit, abyste vůbec do sněmovny prošli.