Po hysterii covidové hysterie protiruská

Pomalu nám odchází covidová hysterie. Sice se stále publikují rekordy v počtech nakažených napříč EU i u nás, náš ministr zdravotnictví Vlastimil Válek již dokonce připustil konec všech covidových restrikcí k 1. dubnu. Protože se ten den slaví apríl, doufám jenom, že nám pan ministr neřekne, že to apríl je a budeme bojovat s covidem dále.

Rakousko oznámilo zrušení zákazu pohybu pro neočkované proto, že „už to nemá smysl“. Smysl to nemělo nikdy, pouze to dramaticky rozdělilo společnost a zacelit tyto šrámy dá nejen v Rakousku hodně práce. Vzhledem k tomu, že v řadě evropských států plánují zrušit restrikce do několika dní či týdnů, je český postoj vlastně zbabělý. Budeme ještě dva měsíce české obyvatelstvo buzerovat nesmyslnými opatřeními (vidět děti v rouškách na obrazovce ČT v Událostech je skutečně „zážitek“).

Po covidové hysterii, která už na většinu západní populace zcela jistě nezabírá, tak americká propaganda informuje o zaručených termínech invaze Ruska na Ukrajinu. Neustále se opakuje, že má Rusko u hranic s Ukrajinou sto tisíc vojáků (Ukrajina jich tam má stejně) , na počátku ledna se tvrdilo, že invaze bude do konce tohoto měsíce, nyní se termín posouvá na „polovinu února“. Západní státy posílají dary Ukrajině, my pošleme dělostřelecké granáty. Česko daruje Ukrajině 4006 dělostřeleckých granátů za asi 37 milionů korun, rozhodla jednomyslně vláda. Ukrajině to má pomoci při obraně kvůli hrozbě ruské agrese. Ministryně obrany Jana Černochová z ODS to označila za gesto solidarity.Chceme odradit Rusko od jakékoli agrese,“ řekl premiér Petr Fiala. Německo, jak bylo včera oznámeno na ČT24, pošle darem 5000 vojenských příleb. To je zpráva jakoby z jiného světa – že ano. Ke cti Německa však musí být řečeno, že je to jediný velký stát NATO, který odmítá posílat na Ukrajinu zbraně.

Uskutečnila se po delší době schůzka v tak zvaném normandském formátu (Německo, Francie, Rusko, Ukrajina). Před touto schůzkou musela ukrajinská vláda stáhnout zákon o Krymu a odtržených území na Donbasu, protože to byla podmínka Ruska k tomu, aby se vrátilo k jednání normandské čtyřky.

Generál Petr Pavel, který mezi roky 2015–2018 působil ve funkci předsedy vojenského výboru NATO a stal se tak prvním zástupcem zemí bývalé Varšavské smlouvy, který nastoupil do nejvyšší vojenské funkce Severoatlantické aliance, to ale vidí jinak.

Otevřený vojenský střet považuji spíše za nepravděpodobný. Musíme si uvědomit, že ukrajinská armáda je v současnosti jednou z největších armád v Evropě, mnohem lépe vyzbrojená, vycvičená i motivovaná, než tomu bylo v roce 2014, v době ruské anexe Krymu. Navíc řada zemí deklarovala, kromě politické, také významnou materiální podporu Ukrajině, která zahrnuje i moderní zbraně nebo munici. Rusko by se svojí vojenskou silou a zdroji nepochybně dokázalo Ukrajinu vojensky obsadit, ale byl by to tvrdý oříšek a utrpělo by při tom velké ztráty na životech, materiální i reputační.

Pokud se Rusko nakonec opravdu rozhodne pro silové řešení, považuji za pravděpodobnější určitou formu hybridní kampaně. To znamená kombinaci vojenských a nevojenských opatření, kybernetické útoky, dezinformační a psychologické operace, podněcování vnitřních nepokojů a teroristických útoků prostřednictvím Rusku nakloněných extremistických skupin, použitím neoznačených vojáků nebo bezpilotních prostředků.

Od takových aktivit se může Rusko dlouhodobě distancovat a připisovat je buď Ukrajině samotné, nebo západním zpravodajským službám, jako tomu bylo v případě Krymu. Přestože napětí na obou stranách stále roste a mnozí analytici považují konflikt za nevyhnutelný, prostor pro deeskalaci a následné jednání stále vyčerpán nebyl a je nutné se o ně snažit, protože konflikt by významně poškodil všechny strany.

Mnou podtržené věty z rozhovoru Pavla pro iDnes.cz považuji za hlas rozumu. Propaganda sice jede na plné obrátky a vytváří zdání nevyhnutelnosti ruské invaze, realita je zcela jiná. Jsem už docela pamětníkem a současnou válečnou hysterii živenou Joem Bidenem (ze zištných vnitropolitických důvodů, o kterých se ještě zmíním) jsem zažíval v obráceném gardu coby dítě školou povinné a rozum beroucí.

Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily Spojené státy americké blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka (taktické jaderné pumy B61 tam zůstávají dodnes).

Je důležité připomenout, že umístění raket na Kubě bylo reakcí na umístění amerických raket v Turecku. Pamatuji si, že na podzim roku 1962 přišel můj otec domů s tím, že přišel rozkaz natřít všechny nákladní automobily na zelenou vojenskou barvu. Válka se tehdy také zdála na spadnutí. Naštěstí se SSSR a USA dokázaly dohodnout na stažení raket z Kuby a Turecka a konflikt byl zažehnán.

To, co dnes slýcháváme v médiích je jen obdobou mediální masáže z doby Karibské krize. Přitom názor Pavla o nepravděpodobnosti otevřeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou považuji za realistický popis situace. Sto tisíc ruských vojáků na hranicích s Ukrajinou je množství, které by za současné síly ukrajinské armády žádnou velkou akci proti Ukrajině nebylo schopné realizovat.

Joe Biden sází na stupňování napětí s Ruskem z vnitropolitických důvodů. Jeho popularita se propadla a domnívá se, že protiruská rétorika mu zvýší domácí popularitu. Podpora jeho politiky klesla, ekonomická situace v USA se nevyvíjí dobře, a proto se vytváří mezinárodní napětí a vyhrožuje se Rusku a jeho představitelům „nedozírnými“ následky.

Toto je již faktický návrat do období studené války. Situace se však změnila. Tehdy byl na straně komunistických států dominantní Sovětský svaz, dnes Rusko ekonomicky významně zaostává za komunistickou Čínou a USA tak vedou boj na dvou frontách. Místo invaze na Ukrajinu tak může v příštích několika letech přijít obsazení Tchaj-wanu, což je z pohledu vojenské síly Číny mnohem pravděpodobnější než invaze Ruska na Ukrajinu. To, co dnes prožíváme, je bohužel návratem k politice studené války, která podle wikipedie skončila rozpadem SSSR a Varšavské smlouvy na počátku devadesátých let minulého století. A je zpátky se všemi hrozbami, které ke studené válce patří.