8.9.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Po 68 letech opět levicový puč?

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Únor 1948 byl bezpochyby pučem. Komunistická strana obešla zákony a poté, co obsadila silová ministerstva, zneužila demokratického mechanismu, obešla zákonné rámce, ozbrojila si své dělnické bojůvky a poté se zmocnila státu.

Začínám mít pocit, že historie se opakuje. Jen současný puč se podobá spíše puči fašistickému, ačkoliv instrumentárium je podobné.

 [ad#clanek-respo]

V prvé řadě si řekněme, několik základních faktů: Ústava (jakkoliv je ta dnešní špatná) definuje (Hl. 1, čl. 1, bod 1), že: „ČR je … demokratický právní stát …“. Na tuto deklaraci navazuje (Hl. 1, čl. 2, bod 1) „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ A v posledku zmiňme (Hl. 3, čl. 68, bod 1): „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.“

Přes veškerou problematičnost reprezentativního typu demokracie zmiňme, že parlament, kromě zákonodárné moci, má v prvé řadě moc kontrolní. Mám na mysli to, že jeho smyslem a účelem je chránit občany před zvůlí výkonné moci, tedy před svévolí exekutivy. K tomuto účelu a jen k němu jsou parlamenty určeny. Svým rozhodováním vymezují mantinely, v kterých se vláda smí pohybovat.

Bohužel, léta se zde pohybujeme spíše na ploše deficitní demokracie (ne nadarmo jí Karel Kryl říkal demokratura), kdy nejen že je možné, že člen vlády je (nejen z důvodu imunitního) zároveň poslancem parlamentu, tedy je připuštěna kolize funkce exekutivní a kontrolní, ale vlády se z důvodu jisté pohodlnosti vládnutí sestavují tak, aby měly zároveň parlamentní většinu. To, v součinnosti se špatným volebním zákonem a se stranickým mechanismem sestavování kandidátek (místa jsou v podstatě odměnou za loajalitu vůči stranickým sekretariátům) a při užití d’Hondtova přepočtového systému, účinně omezuje kontrolní moc parlamentu.

Ačkoliv Ústava říká, že poslanec hlasuje v duchu poslaneckého slibu: „…svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, zásada je přímo flagrantně porušována tím, že poslanci hlasují podle rozhodnutí poslaneckého klubu (či dle zadání stranického sekretariátu), o schvalovaných zákonech mají pramalý přehled a jsou tak vlastně jen mechanickým strojem ke stvrzování vládní a dnes často i Unijní (z)vůle.

Celému tomu systému, který je demokratický jen zcela formálně, dávají korunu zcela nereprezentativní volební výsledky, kdy volební hlasy nejmenší většiny zajišťují v podstatě diktaturu menšiny nad většinou. Zesílené ještě o to, že sami voliči té nejmenší většiny jsou zastupováni (či chráněni před vládou) též jen velmi symbolicky. Mechanismus této legitimizované tyranidy dává vlastně jakékoliv vládě do ruky bianco šek a otevírá tak (spolu s obrovským objemem daňově konfiskovaných peněz) cestu k nepřijatelné svévoli.

Možnost, že by vládě byla v průběhu výkonu mandátu vyslovena nedůvěra, je velmi nepatrná ze dvou důvodů: jednak je každý poslanec do značné míry rukojmím své vlastní strany, protože by v případě odbojnosti nemohl počítat s volitelným místem na příští kandidátce (pokud by nebyl přímo vyloučen) a o nějakém kolektivním odporu vůči vlastní straně nemůže být řeč už vůbec, jednak je poslanec v podstatě korumpován značně nadstandardním (a lze říci bezrizikovým, bezzásluhovým a neodpovědným) příjmem, jednak by zmařil stranickou investici do mocenského podnikání strany.

Nemalou roli hraje i to, že z principu tohoto volebního konceptu je vlastně opozice, která by snad mohla účinněji vládu držet v nějakých mantinelech a omezovat ji, vždy nutně v menšině, a nemá tedy sílu fakticky bránit jakémukoliv vládnímu excesu. Ačkoliv Ústava jasně říká (Hl. 1, čl. 6), že: „…Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“, je tento ústavní bod využíván soustavně k protežování různých „umělých“, kulturně-marxisticky koncipovaných menšin (gender, LGBT apod.), zatímco jiné, přirozené menšiny jsou doslova terorizovány, či jim je vyhlášen systematický třídní boj (jmenujme třeba tažení proti kuřákům, nebo aktuálně snaha o systémovou likvidaci střední třídy).

Pokud bychom namítli, že po volbách se může situace otočit, je námitka neplatná, protože všechny „systémové“ strany provozují posledních dvacet šest let zcela stejný, etatistický mechanismus. Všechny tyto strany provozovaly autoritářské vládnutí opřené o shora popsaný mechanismus. Pro získání osobní moci potřebovaly občany pouhých několik hodin po hloubkové a drahé propagandistické kampani se spoustou slibů, které ihned po sečtení hlasů byly odloženy jako špinavé prádlo k ledu. Demokracie se občanovi scvrkla do několikavteřinového aktu upuštění lístku do urny. Tím pro něj skončila a dále se může čtyři roky více, nebo méně bát, co proti němu vláda uchystá.

Občané pak nevolí v praxi ten subjekt, který povede společnost k obecné prosperitě, ale volí jen různé persony provozující plus minus stejnou politiku. Aniž by vůbec volební programy stran četli, volí tak nějak setrvačně a důvěřivě stejně, mají krátkou paměť. Po volbách se pak marně diví, že to očekávané se nekoná.

Nastane totiž čtyřletá perioda nekontrolovatelné svévole politika s jediným rizikem: „nemusel bych být příště zvolen“ (což je velmi slabá odpovědnost), a s jedním cílem: „je třeba získat dostatek cizích prostředků“, (nejen sobě, ale i straně, aby příští sliby bylo možno veřejnosti dostatečně propagandisticky vštípit a prodloužit/upevnit si tak svou moc). Jen tak je možné, že dočasní vládci, místo aby sloužili co nejširší vrstvě lidí, vykonávají nad nimi místo toho svévolnou tyranidu.

Důsledkem tohoto „příliš snadného“ vládnutí je naprostá odtrženost tzv. elit (a lhostejno, zda ministerských, či poslaneckých) od reality a veřejného, občanského života, zpupnost moci, přemíra regulací a zákonů, omezování osobních svobod a glajchšaltisace společnosti do úzkého koridoru předepsaných norem.

Zvlášť nebezpečných rozměrů dosáhl tento fenomén v posledním období. Mohli jsme jej pozorovat nejen u vicepremiéra Babiše, který mávnutím ruky odbyl poslanecké interpelace a jel si místo nich vyřizovat jakési záležitosti strany na nějaký happening, protože „nemá čas na nějakou žvanírnu“. (Koho překvapuje, že podobný vztah k parlamentu zaujímal i soudruh Lenin?) Mohli jsme jej pozorovat stejně tak u vysloveně násilím protlačeného zákona o EET, či KH. Můžeme sledovat různé zásadní kroky vlády, ke kterým ve volbách vůbec neobdržela mandát, nebyly volebním tématem. Jedním z posledních důkazů arogance moci jsou nedávné kroky premiéra Sobotky, který postupuje zcela svévolně proti rozhodnutí parlamentu, který je vládě jednoznačně nadřazen.

Zde ocituji přímo poslance Černocha:

„…když odjížděl premiér Sobotka zhruba před půl rokem podepsat smlouvu s Tureckem, kde ze strany Turecka byl požadavek na bezvízový styk a přístupové rozhovory do EU, navrhl jsem usnesení výboru evropských záležitostí, že premiér má bezvízový styk odmítnout. Toto usnesení výbor pro evropské záležitosti odhlasoval. O několik dnů později odmítnutí bezvízového styku s Tureckem odhlasovala i sněmovna. Premiér Sobotka a ministr Stropnický pak ale přes média arogantně vzkázali, že je usnesení nezajímá a smlouvu s Tureckem podepíší.“

Obdobně pohrdá premiér většinovým veřejným míněním (zejména v oblasti imigrace), ale podobně i ministři Dienstbier a Mládek, ministryně Valachová a Marksová a řada dalších činí takové kroky, které si snad ani komunistická vláda s absolutní mocí nedovolila. A ačkoliv obecná referenda byla uvedena ve volebním programu, jejich navržená a přijatá podoba (s podmínkami a výjimkami) z nich učinila zcela nepoužitelný instrument. Posiluje cenzura, represe i nedotknutelnost mocných.

Vládní strany se nepokrytě snaží zlikvidovat soukromé podnikání tak, že je sice (zatím) výslovně nezakáží, ale nastavují podmínky tak, aby je v maximální možné míře znechutili a učinili nežádoucím. Tvrdou regulací a státním dozorem nastolují v podstatě vazalskou podobu soukromých firem a nadřazenost státních byrokratických struktur tak, jak to provozoval fašistický režim. O to více porozumění však mají ke korporacím, jak domácím, tak zahraničním.

Evropskou unii opanovali již před řadou let kulturní marxisté a ti tuzemští se chovají, jako by zde už měli mít dobytou moc na věky. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že neomarxistická levice už prakticky opanovala všechna důležitá místa ve státní správě. Ovládá vládu, ovládá obě komory parlamentu, ovládá kraje a leckde i místní samosprávy, o paní ombudsmanové škoda hovořit a Ústavní soud je všechno jiné, jen ne nezávislý.

To je krystalická ukázka nefunkčnosti této interpretace demokracie. Kromě nezbytné úpravy ústavního rámce, který významně posílí skutečnou vůli lidu, je třeba mezi tyto instrumenty zahrnout v první řadě změnou volebního modelu, zavedení nezávislého auditu hospodaření politických stran, zavedení prvků přímé demokracie (zejména suspenditního referenda), důsledné oddělení pilířů moci, posílení efektivní kontroly vlády prostřednictvím parlamentu a omezení moci vlády (ztížením vládnutí). Kromě toho samozřejmě velmi tvrdé omezení prostředků, jimiž vláda disponuje.

Musíme se ale ptát, jakým způsobem je ještě dnes možné docílit nezbytných změn ve způsobu vládnutí a kontrole moci. Je vcelku nepochybné tvrzení, že „kapříci si sami rybník nevypustí“, či jinými slovy totéž: „kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili“. Zákon byl jen před několika měsíci upraven tak, aby byla pozice „neetablovaných“ stran ještě těžší, než byla doposud.

Anebo už nemáme opravdu žádnou možnost, jak se (nejen) vládnímu zneužívání moci postavit?

Článek jsem napsal už před rokem, ale myslím, že vzhledem k nadcházejícím volbám je velmi aktuální i dnes.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Petr Závladský

ZAVLADSKY

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (30 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky