Pře
24.2.2020
Kategorie: Společnost17 přečtení

Osudy obyčejných vojáků nás mají zajímat. Bez nich je nám špičková technika k ničemu

Sdílejte článek:

LUMÍR NĚMEC

O armádě se v mediích píše poměrně často. Nejčastěji se dozvídáme o miliardových akvizicích, o potřebách navýšit rozpočet MO na 2% HDP atd. Pouze málo mediálního prostoru nebo zájmu politiků je ovšem věnováno tomu, na čem armáda stojí. Zájmu o obyčejné vojáky. Zájmu, o ty tisíce mladých mužů a žen, kteří se rozhodli sloužit vlasti. A přitom jsou to právě oni, kdo tvoří základní kameny armády, a bez nichž by žádná armáda nebyla.

Koho z politických špiček nebo vládních úředníků zajímá to, že vojáček v Horní Dolní nemá vybavení? Nebo že chlap, který musel z armády odejít v nejlepších letech, se nedokázal začlenit do normálního života, rozpadla se mu rodina a on začal s pitím. Pro politické strany tyto témata nejsou příliš aktuální, protože se na nich nenahoní tolik bodů jako na kritizování miliardových nákupů nebo odmítání účasti AČR v zahraničních misích. Toto jsou pro politiky i média hlavní témata, na které by se mohli chytit voličské ryby nebo čtenáři. Koho dnes zajímají osudy obyčejných vojáků a jejich problémy?

„Musíme mít jasný program, který osloví deseti tisíce voličů a ne se zabývat pár jednotlivci“. To jsou názory některých politiků, se kterými jsem se pokoušel na dané téma bavit. Musím uznat, že existují i světlé výjimky (Jana Černochová), která má snahu něco udělat, ale co zmůže jedinec…?

Vím, o čem mluvím. Sám jsem se před 10 lety dostal do podobné situace. Po 18 letech služby v nejelitnějších útvarech Policie a AČR jsem se ocitnl v civilním životě. Práci jsem nemohl sehnat a nakonec jsem byl vděčný za práci „securiťáka“ v jedné vesnici u Prahy. Jednou z mých povinností bylo vyhledávat černé skládky. Ta frustrace, kterou jsem cítil během mých prvních služeb, byla děsivá. V předešlých letech jsem se podílel na zatýkání těch nejnebezpečnějších zločinců, nebo jsem velel elitní jednotce v Afghánistánu. Patřil jsem k elitě a teď? Hledal jsem a označoval vyhozené lednice. Nebylo mi lehko. Cítil jsem se degradovaný, byl jsem frustrovaný a nebyl jsem si jistý, že to zvládnu. Nakonec jsem si řekl, že když mě nedostali Talibanci, tak mě nedostanou ani tady. „Neposral“ jsem se z toho a odrazil se ode dna. Ne každému se to ale podaří.

A to je ten důvod, proč jsem rozhodl napsat sérii článků o problémech obyčejných vojáků. Nechci psát pouze o veteránech, ale i vojácích v činné službě. Mým cílem je na tyto problémy upozornit a doufat, že někdo odpovědný tato témata uchopí. Je potřeba si uvědomit, že armáda nestojí na supermoderních vrtulnících nebo BVP, ale na lidech, kteří tuto techniku ovládají a jsou ochotni riskovat své životy při boji proti terorismu, nebo při obraně vlasti. Při výkonu služby by měli žít s vědomím, že až jednou skončí, tak jim stát nabídne pomocnou ruku a pomůže jim se začlenit zpět do civilního života. Chtěl bych, aby si odpovědní úředníci uvědomili, že i když pořídí špičkovou techniku za miliardy, tak bez těch obyčejných vojáků nám to nebude k ničemu.

 

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
17 přečtení
(14 votes, average: 3,71 out of 5)

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.