
37 let na cestě od socialismu k socialismu
KATEŘINA LHOTSKÁ
Po roce 1989 změnila naše země radikálně kurz. Opustila cestu „budování socialismu“ a začala vytvářet svobodnou a demokratickou společnost založenou na tržní ekonomice. Aby po 37 letech dospěla opět k socialismu…
Socialismus ovládl ekonomiku
Nejmarkantněji je to vidět v ekonomické oblasti. Po roce 1989 jsme usilovali o to, aby bylo naše hospodářství založeno na principech volného trhu, na kterém by mezi sebou soutěžily jednotlivé firmy o zákazníky nabídkou co nejlepšího zboží nebo služeb a reagujících na jejich potřeby a možnosti. A stát se jim nebude do ničeho montovat, ale pouze určí pravidla hry a bude bdít nad jejich dodržováním. S tím cílem byla nastartována komplexní reforma celého našeho hospodářství. Bylo sice zřejmé, že ideálu tržní ekonomiky nejspíš nedosáhneme, ale veškeré realizované změny dávaly naději, že bychom se mu mohli alespoň přiblížit. Jenomže pak se to celé zvrtlo, přičemž zásadním bodem zvratu byl náš vstup do EU. A co tedy máme dnes? Přeregulované ekonomické prostředí, ve kterém se výrobní programy a sortimenty služeb firem často neřídí potřebami zákazníků, ale tím, na co je možné získat dotace. A ceněnými pracovníky se nestávají experti na daný obor, ale šíbři, kteří vědí, na které dveře zaklepat a koho podmazat, aby se mohla daná firma k příslušnému dotačnímu cecíku přisát.
Stejně jako za minulého režimu, tak i dnes zkrátka opět ovládla ekonomiku ideologie. Jen změnila svoji barvu z rudé na zelenou. Důsledky jsou ovšem podobné a je to především ztráta konkurenceschopnosti. Dříve to bylo proto, že firmy měly „své jisté“ a nikdo je tedy nenutil k inovacím a efektivitě. Dnes je ranou pro konkurenceschopnost především zvyšování nákladů umělým zdražováním energií ve jménu „boje proti klimatické změně“. Tedy proti něčemu, proti čemu se reálně bojovat nedá. Přesto ale už zase chceme poroučet větru a dešti, respektive Slunci. Výsledkem jsou drahé energie. Celé to došlo až tak daleko, že musejí být dokonce firmám dotovány, jako se to děje třeba v Německu. U nás jde o podporu nepřímou ve formě hrazení poplatku za obnovitelné zdroje. Je to zkrátka takové typické socialistické. Nejdřív se fungující trh zničí „klimatickou“ regulací, a když se v důsledku toho vymknou ceny energií kontrole, začnou se dotovat. Není to však na hlavu padlé subvencovat něco, co je drahé kvůli nějaké zpackané regulaci? Nedává větší smysl tu regulaci jednoduše zrušit? To by snad došlo i radním v Kocourkově. Nikoliv však vrchnosti v Bruselu…
Už zase ta hlášení…
Ale to není jediný „výdobytek socialismu“, který firmám oproti jejich neunijní konkurenci zvedá nesmyslně náklady. Třeba takové reportování o ESG. To bylo sice nedávno poněkud změkčeno tím, že se týká jenom těch největších firem. Ale úplně zrušeno nebylo, takže je tu stále možnost, že je tato úleva jenom dočasná. I ESG má však analogii v obdobné záležitosti před rokem 1989. Tenkrát se musela vrchnost informovat třeba o přijetí a následném plnění socialistických závazků, počtu odpracovaných brigádnických hodin, o účasti pracujících na různých „dobrovolných“ akcích a podobně. Přičemž ti, co tato hlášení připravovali, je uměli napsat tak, aby to „nahoře“ prošlo. Dnes firmy reportují o tom, jak jsou „udržitelné“, kolik mají žen na různých manažerských pozicích nebo o diverzitě zaměstnanců a vztazích mezi nimi. Takže i dnes se musí poohlédnout po lidech, kteří umí „správně“ vyplnit příslušné „hlášení nahoru“, zaplatit je a utrácet i další peníze s tím související. O to méně jich pak mají na rozvoj inovací a jejich realizaci.
Indoktrinace dětí je zpět
Novodobý socík se však pochopitelně neprojevuje jenom v ekonomice, ale i v dalších oblastech. Dnes stejně jako tenkrát sledujeme snahy rozvracet tradiční fungování společnosti a zpochybňovat její základní pilíře, jako je třeba manželství a rodina. Opět se někdo snaží dostat děti z výchovného vlivu rodičů a indoktrinovat je nějakou ideologií. Zatímco dříve jsme byli všichni v Pionýru, kde se nám snažili vymýt mozky kecy o „revolučních tradicích“, „přátelství se Sovětským Svazem“ a „dějinné úloze komunistické strany“, dnešním školákům cpou různí aktivisté do hlavy bláboly o tom, že kluci nejsou kluci a holky nejsou holky nebo o klimatické apokalypse.
My jsme měli velké štěstí, že nás naši rodiče nenechali zblbnout a vysvětlovali nám, že ne všemu, co nám ve škole říkají, máme věřit. A kladli nám na srdce, o čem tam smíme mluvit a co si máme nechat pro sebe. Vzpomněla jsem si na to před časem, když mi jedna moje známá vyprávěla, jak jí její vnučka přesvědčovala o tom, že „miminka nenosí v bříšku pouze maminky, ale že je tam mohou mít i pánové“. A že prý jim to říkali ve škole. Zpět je zkrátka doba, kdy rodiče musí uvádět dětem na pravou míru nesmysly, které tam do nich někdo cpe. Snad jim dokážou všechny ty progresivistické žvásty vyhnat z hlavy stejně, jako nám ti naši vyhnali ty, které se nám tam snažili nasadit komouši.
Svobody ubývá…
Po roce 1989 jsme si užívali několik let poměrně široké svobody slova, kdy nebyl žádný názor předem vyloučen a lidé spolu sice vášnivě nesouhlasili, ale nikoho pro jeho odlišný pohled na svět neumlčovali. A dnes? Veřejná diskuze je plná moralizujících pozérů, kteří si přivlastňují právo určovat „jediný správný názor“. Přičemž ty, kteří s ním nesouhlasí, nálepkují za dezinformátory, lháře, ruské trolly, xenofoby, fašisty, dezoláty nebo svině a snaží se je z veřejné debaty vypudit. Velmi často také dávají na odiv svůj odmítavý postoj vůči režimům panujícím v Rusku nebo v Číně. Ovšem tím, jak se tito „majitelé jediné pravdy“ snaží udusit veřejnou debatu, což je jeden z největších výdobytků a jedna z nejsilnějších zbraní svobodné společnosti, těmto režimům naopak nahrávají. A ty jim za jejich úsilí mohou děkovat. Dosáhli totiž toho, že i u nás se už lidé zase bojí mluvit. Svoboda slova je samozřejmě sice stále garantována Ústavou a příslušnými zákony, ale rozmáhající se autocenzura je dokladem toho, jak moc je naše společnost nemocná.
To však není jediná totalitní manýra, která k nám s novodobým socialismem od západu přichází. Pravda, nejsou tak viditelné, jako když nám vládnul bolševik. A tak vedle cenzury schovávající se za „boj proti dezinformacím a nenávisti“ je obdobně nenápadně ohrožena třeba svoboda pohybu. Ta má na kahánku v důsledku snah o omezení naší mobility ve jménu „boje proti klimatické změně“ a jím odůvodňované nutnosti „zelené transformace“. Jedním z jejích nevyslovených cílů je totiž úsilím dosáhnout stavu, kdy budou automobily tak drahé, že přestanou být pro běžného člověka dostupné. A podobně dopadnou i některé další zboží či potraviny, které dostanou cejch „neudržitelnosti“. Začalo to zkrátka příkazy, čím doma svítit a topit, pokračovalo tím, co nemáme říkat, pak přišlo podsouvání, co jíst a čím jezdit a skončí to nejspíš až tím, že nám bude někdo diktovat, co si máme myslet. Prostě se ukazuje, že pravdu měli všichni ti učitelé, kteří do nás před rokem 1989 v hodinách Občanské nauky hustili, že tak jako socialismus zvítězil u nás, ovládne jednou i země za naší západní hranicí.
Jenomže netušili, že my se ho mezitím zbavíme a on se pak přelije zase zpět k nám…

Zrušit veškeré dotace. Zrušit eu.
Poslouchám na regionálním rádiu seriál Příběhy slavných značek. Je to velmi zajímavé a poučné. Žádná omezení, jen dobrý nápad, šikovnost a pak samozřejmě i nějaký kapitál a spousty práce a úsilí.
Žádné dotace, které pokřivují trh, žádné omezující a přikazující befely Bůh ví odkud.
Kdysi jsme se učili: socialismus – každému podle jeho práce, komunismus – každému podle jeho potřeb.
Tak my máme kapitalismus a v bruseli s von Lejno mají komunismus. eu musí být zrušena, je to novodobý žalář národů.