Od prvního momentu co jsem si nasadil roušku, jsem věděl, že není něco v pořádku

Jako, že dělám něco, s čím nejsem ale vůbec v souladu. Jak kdyby někdo dokázal mě dostat až do tohoto bodu, kdy budu mít strach, že je pro mě okolí nebezpečím a já pro něj.

V té velké masáži ohledně toho, jak je zodpovědný jen ten, co má nasazeno, geluje si ruce a chodí v rukavicích se člověk ztrácí ve vlastním uvědomění toho, co je správné a červíček pochybností hlodá a hlodá.

Když jsem viděl v době, kdy to ještě nebylo povinné souseda v plynové masce a rukavicích, jak se zásobuje potravinami v bytě, ve kterém se na několik týdnů zabarikáduje, tak jsem si uvědomil, jak velký je ten strach a co to způsobuje v lidech.

Začínáme se štítit jeden druhého, nevidíme tvář a tedy ani emoce lidí kolem, přírodu čucháme jen přes kus hadru a hlavně vnímáme potenciální hrozbu v každém jednom člověku, se kterým přijdeme do styku. To přeci nemůže být správné. Jsme lidi, jsme jedno. Potřebujeme lásku jeden druhého cítit od lidí kolem sebe, ne jen od těch nejbližších.

Někdo nás minulý týden udal, že jsme byli s dětmi a se psem u rybníka na návsi více než půl hodiny bez roušek. Přijela místní policistka a vyzvalá nás k nasazení. Šli jsme domu. Byli jsme u rybníka, dost daleko od všech kolem a chtěli jen být venku s pejskem na trávě a užívat trochu sluníčka v mrazivém dni.

A jedna věc je, že se vydá vládní nařízení, ale druhá, že někdo vezme telefon a nahlásí, že se nařízení odmítáme přizpůsobit, když jsme venku u rybníka.

Beru to v obchodech a jiných veřejných místech a i na ulici asi, kde je hodně lidí a míjí se zblízka. To náhubek nasadím a respektuju. Ale nejsme přeci stroje.

Všichni jsme věděli, že trávit s rodinou čas doma a potom při nástupu do auta (ve stejné sestavě) mít roušky, je prostě blbost. Nehorázná.

Ale všimli jste si, kolik lidí jezdilo v autě s nasazenými rouškami? Kde je v této rovnici vlastní uvažování a kde je podřízení se tomu, co pánové nahoře vymyslí.

Jedna věc je, že se to nařídí, a další věc je se nad tím přece zamyslet a jednat podle vlastního uvážení.

Je to hezký test toho, jak jsme ochotni sami uvažovat a jak moc poslechneme, když se nám něco nařídí, byť je to sebevětší blbost.

Vím, že každý děláme to nejlepší co můžeme. K dané situaci přispíváme dle svého nejlepšího vědomí.

Neušili jsme žádné roušky (jen ty dvě pro sebe), nevytiskli žádné štíty a čest všem, co to udělali. Je hezké vidět semknutý národ tímto způsobem.

Věřím, že jsme ale jako rodina přispěli nejvíce tím, že nenasáváme, nešíříme a necítíme strach, který je tak silným motorem a který nás jako národ a vlastně i celý svět paralyzoval.

Těším se, až zase uvidím vaše úsměvy beztrestně na ulici. Snad to bude brzy a užijeme si krásný a slunečný jaro, celý rok i život.

Vím, že za tento vlastní postoj dostanu od mnohých po čumáku, ale nedalo mi se nepodělit o vlastní pohled na věc.