Obstojí ti, kteří s recesí počítají a nečekají, že se o ně postará stát

Poslední údaje o českém hrubém domácím produktu naznačují, že „líp už bylo“. Dochází pouze ke zpomalení hospodářského růstu, nebo nás čeká nějaký sešup podobný tomu z roku 2009?

Sám hospodářský výkon vypadá pořád ještě slušně, nicméně jeho růst už opravdu slábne. Začínají se objevovat první zmínky o propouštění v některých průmyslových firmách. Rok 2019 samozřejmě může kopírovat rok 2009, ale stejně tak se česká ekonomika může propadu vyhnout. Tedy pokud nebudeme opakovat naše staré chyby. Máme výhodu, že nejsme členem eurozóny, nebudeme proto muset platit za chyby jižních států a nebudeme trpět zdaleka tolik jako země postižené eurem. Polsko také dokázalo projít krizovou dekádou bez recese.

Které chyby máte na mysli?

Omezování veřejných kapitálových výdajů, chcete-li, veřejné investice, ale zároveň zadlužování skrze nárůst vládní spotřeby, zvyšování daní nebo zvyšování rozpočtového deficitu v době hospodářského růstu.

Nezvyšovat rozpočtový schodek v době konjunktury — to už jsme poněkud propásli, nebo ne?

Ano, to už jsme propásli.

Mají se lidé začít bát o práci? Protože z posledních průzkumů vyplývá, že zaměstnanců obávajících o své místo přibylo.

Bát se, to je asi příliš silné slovo. Spíše bychom neměli usnout na vavřínech, měli bychom se stále dívat, kde je jaká příležitost, dělat si rezervy, šetřit, nezadlužovat se. O práci může přijít kdykoli každý z nás, dokonce i v době ekonomického růstu.

Říkáte tedy, že příští rok ještě „o ústa“ nepůjde?

Jak komu. Obstojí ti, kteří s možným příchodem recese počítají a nečekají, že se o ně od A do Z postará stát.

Vy dlouhodobě tvrdíte, že minulá krize dosud neodezněla, že zažíváme jen jakési oživení a ta skutečná krize teprve přijde. Ale copak jsme už hospodářským výkonem nepřekonali úroveň z roku 2008?

Ale za jakou cenu? Zbytečně jsme se zadlužili. Sice jsme rostli, avšak částečně jen díky plýtvání veřejnými financemi na dofinancování nesmyslných unijních projektů. Rozbujela se nám tady „měkká ekonomika“ — vyrašily firmy působící například v oblasti dotačního poradenství. Ani v době největšího růstu jsme nic nedělali s mandatorními výdaji, které tvoří asi osmdesát procent celého státního rozpočtu. Pokud přijde krize, nebudeme mít dostatečný manévrovací prostor pro její řešení ze strany hospodářské politiky. Z tohoto hlediska jsme jednali dost nezodpovědně. Mnohý čtenář rozhorleně prohlásí: „Jaképak my“, neboť on za to přece nemůže, vždyť je to chyba „těch nahoře“. Jenže — jak říkal Alois Rašín — deficit státního rozpočtu není jen chybou ministra financí, ale také voličů, kteří ho politikům povolí.

Zhruba před měsícem z vedení České národní banky odešli poslední dva mohykáni, které do bankovní rady jmenoval ještě prezident Václav Klaus. Odvedli podle vás za těch dvanáct let dobrou práci?

Nevím, zda mi přísluší hodnotit jejich práci, nicméně Mojmíra Hampla i Vladimíra Tomšíka si vážím, ačkoli mám tu a tam zcela odlišné ekonomické názory. Oba jsou bezpochyby kvalitní ekonomové, Mojmír Hampl má lví podíl na záchraně české koruny před pádem do eurozóny, neúnavně znovu a znovu vysvětloval, proč pro nás euro opravdu nemá být metou. Nevím ovšem, jak hlasovali ve věci devizových intervencí, byť není obtížné si to domyslet. Trochu mě mrzí, že profesor Tomšík odchází mimo obor, jeho poslední kniha o monetární ekonomii, kterou napsal s Martinem Mandlem, je velmi kvalitní. Lidé jako on by měli působit v naší akademické sféře.

Co očekáváte od Aleše Michla a Tomáše Holuba, nových tváří v čele ČNB?

Díky Tomáši Holubovi patrně posílí vliv měnové sekce ČNB, což nemusí být nutně výhoda. V rozhodování bankovní rady by mohl mít větší váhu příliš technicistní pohled na věc. Navíc byl příznivcem intervencí, jeho článek „Deflace byla hrozbou“ pro mě byl z hlediska ekonomické teorie i praxe nestravitelný před pěti lety a nesouhlasím s ním ani dnes. Na druhou stranu je bezpochyby dobrý, vzdělaný ekonom, zná chod ČNB zevnitř. Aleš Michl není prototypem akademického ekonoma, má zkušenosti z finančních trhů, sympatická je jeho kritika veřejného dluhu. Bude zřejmě schopen nahradit velkého komunikátora Mojmíra Hampla, neboť dokáže jednoduše vysvětlovat ekonomické problémy veřejnosti. Zajímavé je, že s výjimkou guvernéra Rusnoka a doyena české monetární politiky profesora Dědka jsou dnes všichni členové bankovní rady čtyřicátníci narození v sedmdesátých letech. Navzdory všem výhradám ráda připouštím, že naše bankovní rada je kvalitní.

Ve své nejnovější knize „Kdo chce naše peníze“ s podtitulem „Ekonomie bez politické korektnosti“ ale Českou národní banku kritizujete za přijetí kursového závazku v listopadu 2013 a intervence proti koruně. Proč vám tento krok tak vadil?

V době, kdy už se ekonomika odrážela ode dna, jsme našim průmyslníkům darovali zbytečný měnový polštář, na němž mohli v klidu pospávat až do roku 2017. Místo toho, abychom v těch časech zvyšovali produktivitu, a tím i bohatství naší země, hřešili jsme na to, že díky levné koruně budeme pohodlně vyvážet. Jestliže si dnes stěžujeme na nižší mzdy ve srovnání s Německem, je to částečně i důsledek intervencí. Osobně mi však na intervencích nejvíce vadí chybná argumentace ČNB, která tehdy strašila deflační spirálou. O to více si vážím Evy Zamrazilové, jež od počátku upozorňovala, že deflace pro naši ekonomiku zásadní problém není. Oceňuji však, že se ČNB během intervencí naučila mluvit s veřejností, informovat, vysvětlovat. To byl bezpochyby dobrý krok.

Není ale ta kritika trochu nespravedlivá? Když už máme centrální banku, jejímž úkolem je používat měnovou politiku, proč bychom ji pak za její použití měli kritizovat?

Odpovím přirovnáním: považujeme za správné, aby měl člověk doma nůž, kterým naporcuje maso na svíčkovou. Nebudeme ale asi souhlasit s tím, aby stejným nožem někomu uřízl ucho. ČNB rozhodně má mít autonomní měnovou politiku, jistě ji má používat a většinu času to dělává dobře. Stejně jako minimálně dva či tři tehdejší členové bankovní rady jsem však přesvědčena, že 7. listopadu 2013 intervence zavedeny být neměly.

Pojďme trochu bilancovat. V právě končícím roce jsme si připomněli sto let od vzniku Československa. Kolem první republiky panuje řada mýtů. Týkají se některé z nich i tehdejší ekonomické situace? Prý jsme byli v první desítce nejvyspělejších zemí světa.

Pokud vím, existuje jediná prvorepubliková, navíc zahraniční statistika, podle níž by možná české země, tedy nikoli celé Československo, mohly patřit do první desítky států Evropy, nikoli světa. Nicméně tato statistika nezahrnovala všechny země té doby. Podle všech ostatních nám známých údajů jsme patřili mezi nejúspěšnější státy regionu, ovšem na Západ jsme zdaleka neměli. První světová válka a rozpad Rakouska-Uherska navíc zpřetrhaly některé staré obchodní vazby, jejich obnovování bylo náročné.

Jak jsme na tom tehdy hospodářsky skutečně byli, řekněme do doby, než k nám zavítala velká hospodářská krize třicátých let?

České země tvořily před první světovou válkou asi dvě pětiny produkce celého Předlitavska, na našem území bylo šedesát až sedmdesát procent průmyslových kapacit Rakouska-Uherska. Naše ekonomická úroveň byla prakticky srovnatelná s rakouskou. Na druhou stranu skutečnou evropskou špičkou v té době byla stále Velká Británie, Švýcarsko, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko či Švédsko. Nás navíc táhlo dolů Slovensko a zejména Podkarpatská Rus. Současně jsme ale měli jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě — což nám zůstalo dodnes –, a to i díky „vídeňskému“ Rothschildovi. Zdědili jsme silný textilní, sklářský a hutní průmysl. Bezprostředně po vzniku republiky jsme však významně vyváželi především cukr, dřevo, uhlí a rašelinu či železo. Už v prosinci 1918 jsme začali zavádět to, čemu dnes říkáme sociální stát — osmihodinovou pracovní dobu, brzy poté i nemocenskou či sociální bydlení.

Říkáte, že Slovensko nás táhlo dolů. Tím jste otevřela staré rány a ten věčný spor, kdo na koho doplácel. Budiž. Jak na tom tedy náš východní soused v době vzniku první republiky hospodářsky byl?

Slovensko zdědilo zcela odlišné právní a kulturní instituce než my. My jsme se de facto od třináctého století vzájemně ovlivňovali s Rakouskem. Jakkoli byly naše vztahy s Vídní komplikované, měli jsme v rámci Předlitavska docela velký vliv. Vynikající český národohospodář Josef Kaizl byl ve Vídni ministrem financí, tedy nejvýše postaveným Čechem v historii Rakouska-Uherska. Albín Bráf byl ministrem orby, Alois Pražák ministrem spravedlnosti a tak dále. Do konce války jsme tak měli ve Vídni nejméně deset ministrů. Naopak Slovensko bylo pod silným vlivem Maďarska, mělo tedy jiný právní řád, zcela rozdílné instituce a chyběly mu „elity“. Spolu s Podkarpatskou Rusí dosahovalo v předvečer první světové války asi jen dvoutřetinové ekonomické úrovně českých zemí, bylo na tom dokonce hůře než tehdy výrazně zaostalé Bulharsko. Jestliže struktura české ekonomiky byla už téměř moderní, s významným průmyslem i službami, na Slovensku pracovalo ještě ve třicátých letech skoro šest lidí z deseti v zemědělství. Přesto Slovensko začalo české země dohánět. K výrazné konvergenci však docházelo až po druhé světové válce.

Jak moc prvorepublikovým hospodářstvím zacloumala zmíněná krize?

Krize u nás nastoupila později než na Západě. Zatímco padala newyorská burza, naši centrální bankéři si pochvalovali, jak se jim pěkně podařilo navázat československou korunu na zlato — jedenáct let po vzniku republiky. O to horší však byl následný průběh krize. Burzovní index klesl mezi březnem 1929 a květnem 1932 o polovinu, počet nezaměstnaných se během prvních tří let deprese zvýšil z pětatřiceti tisíc na více než devět set tisíc, tedy téměř třicetinásobně. Koneckonců už v roce 1934 zpívala Ljuba Hermanová ve filmu Pán na roztrhání: „Už jsem si na to zvykla, že kríze všude vnikla, že nikdo s ní už rady neví si.“ Ostatně v roce 1933 dokonce doktor Wild, člen bankovní rady, pochmurně říkal, že by se o měnových problémech nemělo raději vůbec veřejně psát ani mluvit.

Naše hospodářství se vyznačuje poměrně vysokým podílem průmyslu na tvorbě hrubého domácího produktu. Dá se to považovat za prvorepublikové dědictví?

Možná nejen prvorepublikové, nýbrž už rakousko-uherské. Například ve Slezsku pracovalo v průmyslu přes padesát procent obyvatel, oproti tomu na Slovensku pouze necelá pětina a na Podkarpatské Rusi jen desetina. A jak už jsem říkala, skoro sedmdesát procent průmyslových kapacit Rakouska-Uherska bylo v českých zemích.

Neukáže se jednou, že toto dědictví je tak trochu prokleté? Narážím na to, jak se stále dokola straší tím, že pracovní sílu v průmyslu dříve či později nahradí roboti.

Orientace na průmysl je pro nás bezpochyby skvělá. Je dobře, že nemáme ekonomiku postavenou na hliněných nohách ekonomické fikce, na zbytných službách nebo finančnictví. Horší je, že kvůli umělé státní podpoře, zejména investičním pobídkám, je dnes náš průmysl jednostranně orientovaný, a to na výrobu automobilů a navazující odvětví. Pokud by Německo začalo stahovat výrobu zpátky, o čemž se mezi německými průmyslníky začíná opatrně hovořit, nebo budou-li klasické automobily nahrazovány zcela novými technologiemi, bude to pro naši ekonomiku znamenat výrazný otřes. I v průmyslové struktuře je proto nerozumné uměle podporovat jedinou složku, i tady má smysl nechat rozhodovat trh.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Hana Lipovská, Ekonomie selského rozumu