Ale my už se těm komunistům opravdu klanět nemusíme!

Co na to naše vláda? Jako hrdý příslušník našeho národa bych očekával, že Číňanům slušnou formou řekne, ať si trhnou nohou, že zájem o naší kulturu je jinde dost velký. Bohužel náš ministr kultury Antonín Staněk reagoval poněkud jinak: „Bude to složitější diplomatické jednání, protože je potřeba čínské straně vysvětlit, že nejde o orchestr pražský, ale že jde o instituci, která je zřizována ministerstvem kultury.“ To je přesně v duchu pokračování ponížené petice čtyř našich nejvyšších ústavních činitelů, když se tehdejší ministr kultury Hermann setkal s Dalajámou (jaká drzost!) a oni pokorně prosili Čínu o odpuštění. Na toto mám být hrdý?

Pražští filharmonici, kterých se to týká, mají jasno: „Musíme důrazně odmítnout podmínky čínské strany, kdy znovu povolení k vystoupení je podmiňováno kritickým okomentováním výroků a postojů vedení Hlavního města Prahy směrem k ČLR,” sdělil předseda správní rady PKF Martin Klimpl. Já dodávám že má více rozumu a cti než jeho nadřízený, ministr kultury Staněk.

Korunu tomu nasadil sám náš nejvyšší představitel, prezident Miloš Zeman. Za pozornost stojí jeden z jeho mnoha výroků během jeho návštěvy Číny: “Uvnitř Evropy je takový vzteklý červený kousek, to je země, která je proti Huawei.” Ano, takto se vyjadřuje před čínskými soudruhy náš pan prezident o své vlastní zemi. Pro zdůraznění ještě jednou: vzteklý červený kousek.

Ale zpět k tomu čínskému zákazu. Kdybychom byli škodolibí, tak bychom jako odplatu mohli u nás třeba zakázat činnost všech restaurací, které mají v názvu slovo „čínská“. My to ale neuděláme. A proč?

Právě protože jsme součástí svobodného světa a žádný politik tu nemůže centrálně přikazovat podnikatelským subjektům, co mají z důvodu politických dělat a co ne. Dokážete si představit, že by třeba prezident Trump v Americe řekl, že se nikde nebude konat žádná výstava, která má něco společného třeba s českou Národní galerií? Skoro nikdo by ho neuposlechl a mnoho výstavních síní by si z něj ještě dělalo legraci a určitě by našly způsob, jak ho třeba nějakou karikaturistickou soutěží zesměšnit.

To centrální nařizování, přikazování a zakazování jsme si užili až dost. Čína nám nevědomky jenom připomíná, co u nás bylo a co už máme za sebou. Zaplať pán bůh za to.

To je právě ten rozdíl mezi tím, v čem žijeme, co je tzv. svobodný svět a tím, co představuje Čína. Pak nelze chápat, co na té zemi někteří vidí a ještě méně, co na ní mohou vidět naši vrcholní politici. A už vůbec ne, jak se před ní pokorně klaní. Ani ekonomické důvody neobstojí. Stačí si prohlédnout bilanci vzájemného obchodu a investic.

A úplným vrcholem je samozřejmě opět náš moudrý pan prezident. Na dotaz co říká ke 30 let starým událostem v Pekingu na náměstí Brány nebeského klidu (Čína tam násilně potlačila protesty a podle některých zdrojů bylo až několik tisíc mrtvých) uvedl: „Čína je veliká země a kdyby došlo k chaosu a k dezintegraci Číny, tak by to mohlo znamenat výraznou destabilitu. Zastávám názor, že demokratizace má probíhat krok po kroku po etapách.“ Takto mluví náš prezident o mrtvých protestujících. Možná by mu měl někdo položit otázku, jestli byl tedy první krok s několika tisícovkami mrtvých, zda se domnívá, že v druhém kroku by jich mělo být několik stovek, a v kterém kroku se domnívá, že by už snad nemuseli být žádní. A hlavně kolik kroků té demokratizace podle něj Čína za těch 30 let udělala.

Ono se ukazuje soudě podle vývoje vzájemných vztahů a obchodu za poslední tři roky, že čím větší servilita a podlézání z naší strany, tím větší pohrdání a nadřazenost ze strany čínské.

Ne, takhle si nepředstavuji vystupování reprezentantů hrdého evropského národa, který má s komunisty své zkušenosti. Tady není být na co hrdý. Tady se lze leda tak stydět.