21.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

O svobodě a demokracii (3.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

V posledním dílu jsem nějakým, alespoň zkráceným, způsobem popsal, jak na demokracii pohlížel Platón, že ji pokládal za závadný typ státního zřízení, nadto s prvky autodestruktivními, sebezničujícími, protože se jednak bude snažit vyhovět všem a jednak budou mít tendenci se s pomocí demokratického mechanismu dostat k moci spíše ti horší, inklinující k diktatuře. Dnes se tedy podíváme, jak na demokracii pohlížel Aristoteles.

[ad#textova1]

Aristoteles (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) ze Stageiry byl filosofem vrcholného období řecké filosofie. Byl nejvýznamnějším Platónovým žákem a vychovatelem Alexandra Makedonského. Jeho otec byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. Po smrti Alexandra Velkého byl obviněn z rouhání se bohům a po odsouzení odešel do vyhnanství, kde téhož roku zemřel.

Aristotelova demokracie

Aristoteles rozšířil platónské způsoby organizace státního zřízení ještě podle kritéria počtu vládců a jejich respektu k zákonům, tedy jestli podle nich sami jednají či nikoliv.

Pokud vládci jednají primárně v zájmu svého osobního blaha, pak ji Aristoteles označuje za vládu podobnou otrokářskému systému, tedy panství pána (řecky despotés) nad svými otroky.

Už v tomto místě cítím nutkavou potřebu zeptat se, zda náš současný demokratický systém nevyniká právě touto deformitou, protože niterně cítím, že zájmy voličů a občanů jsou u většiny současných mocných daleko za okrajem jejich zájmu a pokud nechci tvrdit, že doslova kradou jen pro sebe, pak přinejmenším slouží především jiným cílům, politickým, se snahou co nejdéle uchovat buď sebe sama, anebo alespoň svůj politický aparát u moci. To samozřejmě nelze označit za službu občanům, ale za službu sobě samému, tedy již za hranicí Aristotelem jmenované despocie.

Pro přehlednost Aristotelovy klasifikace státní zřízení zhlédněme následující tabulku:

Forma → Právní Pokleslá
Vláda ve prospěch → Všech Svůj
jeden vládnoucí monarchie tyranie
nemnozí vládnoucí aristokracie oligarchie
mnozí vládnoucí politeiá demokracie

V tabulce vidíme lepší výkladovou strukturu, kterou Platon nebral v úvahu, tedy komu svěřená/získaná moc primárně slouží. Jedná-li se o jediného vládce a jeho moc slouží všem, pokládá ji Aristoteles za monarchii (mohli bychom také říci osvícenou) a pokud slouží pouze vlastnímu panovníkovi, pak se jedná bezesporu o tyranidu.

Obdobně můžeme konstatovat, že pokud moc vykonává užší skupina mocných, pak slouží-li všem, jedná se o aristokracii (přičemž není řečeno, zda aristokracii ducha, či aristokracii dědičnou, spíše pak úpadkovou) a obdobně: pokud slouží moc pouze této užší skupině, pak můžeme hovořit o oligarchii(proto také Platón tyto dva termíny ne úplně přesně rozlišoval).

A poslední struktura vládní moci, kdy reálně vládne široká skupina (a opět si uvědomme, že v Aristotelově době společnost nebyla tvořena jen svobodnými lidmi, ale i otroky a cizinci, kteří nepožívali občanských práv). A opět rozlišuje, zda tato široká skupina vládne opravdu v zájmu celé polis (obce), tedy politeiá [1], anebo naopak, snaží se získávat výhody a práva pouze pro své skupinové zájmy a pak jí Aristoteles označuje za demokracii. Jiným způsobem řečeno, nikdy neslouží všem rovnoměrně, ale protežuje ad-hoc vytvořené většiny (i nereprezentativní), které jejím prostřednictvím získávají parciální výhody nad zbytkem politeiá/obce.

Zde je třeba krátkého vysvětlení, protože v řečtině se termín „politeiá“ chápal jako označení Ústavy, možná tedy jinak řečeno, jako vládu rovného práva ve prospěch obecného blaha, protože Ústava v ideálním případě hovoří o všech bez rozdílu. Demokracii pak definuje Aristoteles jako nadvládu širší podmnožiny zejména ve prospěch chudých, proto již nejde o rovné právo, ale o účelově zřízené nátlakové/zájmové skupiny (a můžeme klidně říct politické strany).

Aristoteles tedy velmi správně klasifikuje demokracii jako nadvládu chudých, přičemž nepředpokládá, že by obdobné zájmové skupiny vytvářeli bohatí (ačkoliv z historicky pozdější doby víme, že i bohatí se naučili zákonů obce zneužívat pro své vlastní zájmy, tedy k vytváření jiné zvrhlé formy, oligarchie). Aristoteles tedy dochází k podobnému závěru jako Platón, že demagogové eskalují napětí mezi chudými a bohatými, pomocí demokracie namíří hněv chudých proti bohatým, a ti, jak jsem psal v minulém dílu, se nutně musí začít bránit a demokracie se tím zhroutí.

V okamžiku kdy se v demokracii zmocní vlády chudí, už tedy nelze hovořit o prosazování obecného blaha, které je symptomem zdravého zřízení, ale pouze o prosazování dílčího zájmu. My můžeme, opět v souladu s minulým dílem, konstatovat, že po 100 letech aplikované moderní demokracie se po prvotním pravidelnějším střídání (pohybu kyvadla) zájmových skupin se převážně dostaly k moci levicové sociálně demokratické strany a jejich působením se po určitém v čase zvrátilo celé podvědomí tak, že levicové protekční koncepty jsou pokládány za zcela přirozené zřízení. Tak je (kyvadlo) trvale vychýleno k protežování jedné skupiny nad druhou a nelze už potom hovořit o zájmu obecném, ale trvale jednostranném.

Situace by snad byla akceptovatelná, kdyby platilo Aristotelovo pravidlo, že každý jedinec je střídavě ovládán a střídavě vládne, což, jak výše uvedeno, po delším působení demokracie neplatí tak zcela, ačkoliv periodické volby se odehrávají a i strany se ± mění (jen s víceméně stejnou politikou). Každý má nadále formální možnost podílení se na obsazování řídících postů, ale v praxi je většině do cesty nastaveno mnoho účinných bariér, zejména je-li demokratické zřízení aplikováno na širší území, než jen na polis.

Zejména je pak ještě porušováno druhé pravidlo, které klade Aristoteles, a to jest, že lidé mají takovou míry svobody, že každý žije, jak chce, což už v naší realitě neplatí, protože zákon stále více určuje jakými způsoby má jedinec žít a svoji „svobodu“ konzumovat. Svoboda je pak pouze formalizovaná, a jestliže bylo dříve tvrzeno, že demokracie primárně usiluje o svobodu, pak tím popírá sama sebe a v důsledku znamená, že čím je více demokracie, tím méně je svobody jednotlivce. Odvozeně, demokracie se samovolně transformuje na diktaturu.

V důsledku výše zmíněného pak zjišťujeme, že v demokracii dochází k rozporu v chápání spravedlnosti, protože ačkoliv je zjevné, že v mnoha ohledech jsou si jednotlivci přirozeně nerovní (ať do síly, zásluh, výkonu, vědomostí, schopností, vzdělanosti a dalších parametrů), pak demokracie důsledně požaduje co nejvyšší rovnost v majetkových věcech a ve věcech životního standardu. Tím se dostává do filosofického rozporu. (Oblíbené levicové heslo: „všichni přece mají stejné žaludky“.)

Vlastnosti demokracie

Aristoteles definoval základní vlastnosti (ideální) demokracie takto:

  1. Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
  2. Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
  3. Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
  4. Všichni vládnou střídavě nad druhými.
  5. Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
  6. Volební období netrvají dlouho.
  7. Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
  8. Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
  9. Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem. [2]

Z toho vyplývá, že politická moc je v rukou lidu (1., 2., 3.), dále je realizován ideál aritmetické rovnosti, tím že žádný jedinec obce nemá schopnost koncentrovat větší moc na delší dobu (4., 5., 6.), komparativní výhoda v odbornosti je minimalizována na nejmenší míru (7.) a je znemožněno uchopení moci bohatými (8., 9.).

Poznámka: Jen z tohoto krátkého výčtu je patrné, nakolik se dnes od aristotelovské demokracie lišíme (a stále ještě při vědomí, že ji i Aristoteles pokládal za zvrácenou formu zřízení).

Je třeba ještě jednou hlasitě zopakovat, že významnou slabinu vidí Aristoteles v možnosti, že demagogové zmanipulují většinu lidu, který potom ve stádním chování začne poškozovat menšinu bohatých (ad infinitum).

Dílčí varianty demokracie

Za nejschůdnější a nejefektivnější pokládá Aristoteles takovou skladbu obce (přesněji těch, kteří ji ovlivňují a spravují) kdy je moc vložena do rukou rolníků a střední majetkové vrstvy a podle výše uvedených bodů by majetkový rozdíl měl hrát spíše malou roli v možnosti zastávání úřadu. Výhodou tohoto typu demokracie shledává v tom, že většina lidu je zaneprázdněna prací aby uživila sebe a svoji rodinu a nemá čas věnovat se politikaření. Lidová shromáždění jsou spíše zřídkavá a vládne spíše výjimečně měněné právo.

Vsuvka: to pokládám za mimořádně důležité a z téhož důvodu shledávám mnoho oprávněných námitek nejen k činnosti politických stran, ale i k takzvaným profesionálním politikům! Vím, že za ten postoj schytám zdrcující kritiku, zejména od těch, kteří zde etablovali politický systém a domnívají se, že pouze ideologické strany jsou správným řešením, a apriorně se děsí takzvaně nepolitické politiky. Já je sice z jedné strany chápu, ale stále více se začínám klonit k tomu, že celý jsoucí politický systém je pouze podnikatelským modelem, který je výhodný pouze a hlavně pro politiky samé (a pro jejich politikaření) a dost závažně pochybuji o tom, že je užitečný a účelný pro běžné lidi. A volební mechanismus vede pouze a jen k boji o moc ovládat jiné, mandáty, privilegia (a koryta).

Jediný klad, který jsem byl schopen nalézt, spočívá v tom, že ideologická politika poskytuje určitý rámec pro takové otázky, které nebyly ve volbách vůbec položeny, ale v mezi-volebním období o nich bude přesto rozhodováno. I proto trvám na výše napsaném, protože jsme se opakovaně přesvědčili, že většinu volebních programů voliči stejně nečtou a po volbách se stejně založí do šanonu a po celé volební období je realizována víceméně svévole politických sekretariátů a korupční činnost lobbistů (nejsou to také ti demagogové?) a jiných vlivových skupin, které se vůbec voleb neúčastnily. Zmiňme například ještě politické neziskovky, anebo vliv dnešní státní byrokracie s definitivou, absurdně privilegované a takřka postavené na úroveň novodobé šlechty, přičemž se chová jako ten příslovečný cyklista, který se nahoru hrbí a dolů šlape! Ale zpět.

Druhá varianta aristotelovské demokracie je vytvořena tak, že vliv na řízení společnosti mají pouze lidé dobrého původu (to je v dnešní době všeobecného a rovného volebního práva naprosto nepředstavitelné, do důsledku vzato, ani ta první — a podle Aristotela funkční — varianta je dnes neprosaditelná).

Ve třetím typu demokratického uspořádání zmiňuje, že se na moci podílejí všichni svobodní občané(přičemž není zcela patrné, zda zahrnoval do číslovky „všichni“ i ženy, cizince a potomky otroků) a přiznám se, že příliš nechápu, co tímto třetím typem měl přesně na mysli. Každopádně i ve druhé a třetí variantě je stěžejní hlavně vláda rovného zákona.

Poslední a zcela extrémní variantou demokracie je taková, kdy se na moci podílejí naprosto všichnizcela rovným dílem, tedy vládnou momentální lidové většiny a vláda zákona je zcela potlačena, nebo jinými slovy: zákon se mění podle potřeby a momentálních okolností daných okamžitým hlasováním. Dalo by se říci, že Ústava je potlačena ve prospěch momentálních zákonů a momentálních hlasování. Aristoteles ji pokládá za zcela dekadentní a ničivou formu. [3] (A já k tomu jen poznamenávám, že nápadně připomíná současný stav nejen v naší zemi).

Resumé

Aristoteles shrnuje, že demokracie bude ctnostná pouze do té doby, dokud se lid bude zabývat svoji vlastní prací a nebude se zabývat pletichami proti majetku bohatých. A jen připomínám, že v její kritice (byť mírně jinou formou) se plně shodoval s Platónem i Sokratem.

Politická teorie [4], kterou rozvinul Aristoteles v páté a šesté knize „Politiky“ z hlediska stability ústavního zřízení, zdůrazňuje, že jakákoliv jednostranná vláda by měla vždy dbát na zvýšený ohled k menšinám (nikoliv jejich protežováním, ale dbá, aby nebyly ujařmeny) a bránit jejich znevýhodňování (což právě demokratické hlasování o každé malichernosti v podstatě neguje a vytváří tak princip demokratické diktatury). V demokratické společnosti Aristoteles prosazuje rovnost (před zákonem) ve všech otázkách, s výjimkou otázky majetkové, kde preferuje přirozenou nerovnost, dokonce vysloveně mírné zvýhodňování bohatých. [5]

Vsuvka: Protože, jak jsme se sami dříve přesvědčili v dobách „divokého i standardního kapitalismu“, z výborných majetkových poměrů podnikavé střední a vysoké třídy vzrostl zároveň i blahobyt chudých takovou měrou, jakého nedosáhl žádný jiný ekonomický model. Netřeba zdůrazňovat, že využití kapitálu je možné dvojí: buď je možné jej spotřebovat, anebo s jeho pomocí všeobecné bohatství zmnožovat. Bohužel, naše směřování vede právě tím směrem, tedy k rozprodeji a projídání kapitálu.

Aristotelovým závěrem je, že stabilní společnost je tvořena co nejsilnější střední třídou, která má ve společnosti nejvyšší stabilizační potenciál a je v podstatě nekonfliktní. Jinými slovy by se dalo říci, že střední třída bohatým nezávidí, spíše má tendenci se vlastní pílí a snahou do bohaté třídy vypracovat. Pokud dochází ke konfliktům, pak právě mezi arogantní třídou extrémně bohatých a závistí sžíranou třídou velmi chudých. A je především v bytostném zájmu těch velmi bohatých, aby tento konflikt nikdy nevznikl (tím ovšem není nikterak řečeno, že mají být okrádání zákonem!!!)

 [ad#pp-clanek-ctverec]

 

[1] „Politeiá — Zvědavec.“ 15. dubna 2007, zvedavec.org/…/2002-politeia.htm. Datum přístupu: 18. ledna 2018.

[2] Aristoteles: Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek (1998), s. 1317b17-1318a2.

[3] Ibid s. 1292a28, 1293a8.

[4] R. G. Mulgan, Aristotelova politická teorie. Praha 1998

[5] Aristoteles: Politika s. 1309a28n.

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Rok hodnot a hrdosti

    LUKÁŠ JADRNÝ Jakou výzvou je pro Českou republiku rok 2018? Osmička nám napovídá, že může být výjimečnější, než ten

    Zrada, která nemá obdoby

    JIŘÍ MACKŮ Ani to tenkrát nemusel být smůlovatý pátek jako dnes, stačilo, že třináctého. Už je to téměř na