Vláda Petra Fialy má za sebou téměř polovinu volebního období, což nám dává příležitost zhodnotit způsob jejího vládnutí.

Můžeme rovnou říci, že vláda Petra Fialy vnesla do stylu vládnutí v České republice nové významné prvky. Především je to permanentní reklamní kampaň chválící kroky vlády. Na něco takového jsme v polistopadovém období nebyli zvyklí. Ale není to jenom Fialova vláda, propagandistickou kampaň u nás nyní provozuje i Evropská unie a pozoruhodně také třeba americký Google. (Mimochodem tento moment stojí za povšimnutí: Cizí korporace prováděla na našem území politickou internetovou kampaň s cílem ovlivnit názory českých občanů ve prospěch migrace. Jsme tedy svědky toho, že korporace vystupuje jako politicky jednající subjekt s mezinárodním dosahem. Tento fakt dává za pravdu tradiční levici, která na problém mocenského angažmá korporací a jeho neslučitelnosti s demokracií dlouhodobě upozorňuje.)

Připomeňme, že za posledních třicet let bylo zvykem, že politická kampaň se vede pouze v předvolebním období. Permanentní kampaň je tedy novinka, jíž současná vláda (označující samu sebe za liberálně-demokratickou) napodobila praxi z období komunistické totality. Lze pochopit i obecnější důvody této změny. Hlavním je panika západních i našich elit – jejich znepokojení a překvapení z narůstajícího počtu občanů, kteří nedůvěřují vládám a zavedeným institucím.

Premiér a politický názor

Možná ještě pozoruhodnější je vysoká míra lživosti ve vyjádřeních předsedy vlády i jeho ministrů. Někdy jde o zjevná protiřečení, kdy premiér v jedné větě prohlásí, že je třeba bránit svobodu slova, a v další větě, že občané mají právo na to, aby informace byly korigovány. Jindy jsou to pokusy ministrů vykroutit se z nepohodlné skutečnosti jakýmsi slovíčkařením. Patří sem tvrzení, že obranná smlouva s USA vůbec není o zřízení americké základny v České republice (ano, není, je to smlouva o tom, že předáme americké armádě několik českých základen, ve smlouvě označovaných jako zařízení), nebo prohlášení, že migrační pakt vůbec neznamená přerozdělovací kvóty na migranty (což je hláška, kterou snad ani není třeba komentovat).

Docela dobře by se hodilo zavést pro toto „slovíčkaření“ termín „postmoderní styl vládnutí“. Politici se v duchu postmoderny nejspíš domnívají, že změní-li jedno slovo, je to totéž, jako by se změnila i realita jejich činů. Nevím, na jaké průměrné IQ voličů cílí tato rétorika, ale současná koalice se chlubí tím, že její voliči jsou ti vzdělanější. Zřejmě tedy vzdělanci dokáží tuto slovní ekvilibristiku ocenit.

Zdá se, jako by se Petr Fiala snažil povznést politické lhaní na vyšší úroveň neboli slangově řečeno na vyšší „level“. Srovnejme to s přístupem dvou jiných významných politiků. Miloši Zemanovi vytýkají jeho odpůrci, že je notorický lhář. Jistě se dopustil řady iritujících účelových lží, ale nelze mu upřít, že měl politický názor, který dával najevo a prosazoval. Zeman byl politicky čitelný. Jiným typem politika je Andrej Babiš. Ten se projevuje jako výrazný oportunista, takže často mění své postoje podle momentální situace. Pokud by však nějaká politika byla výrazně nepopulární, pak lze věřit, že dostatečný tlak zdola přiměje Babiše postavit se proti ní a jít dokonce i do konfrontace s Evropskou unií. Díky tomu se dalo jeho programovým prohlášením alespoň částečně důvěřovat.

Jaké jsou však politické názory Petra Fialy? Co je klíčem k jeho politice? Předvolební kampaň ODS byla vedena pod heslem odstranění Andreje Babiše. Poté nám dal Petr Fiala nahlédnout do své politické duše bezelstným výrokem, že hlavního cíle (tedy porážky Babiše) bylo dosaženo a nyní je čas, aby se pětikoalice začala bavit o programových shodách. Tím fakticky přiznal, že o politický program v tomto střetnutí vůbec nešlo.

Jiným výmluvným příkladem je porovnání jeho současných postojů se stranickým projevem z roku 2014. V tehdejším projevu tvrdil, že žádné evropské řešení nefunguje a z podstaty věci fungovat nemůže. V roce 2022 v energetické krizi naopak prohlašoval evropské řešení za jediné možné a odmítal národní české řešení tak dlouho, až se všichni ostatní zařídili po svém a Česká republika měla nejdražší elektřinu v Evropě. Později nechal vylepit plakáty vysvětlující, že řešení energetické krize, které zajistila jeho vláda, bylo ze všech nejlepší.

Kde se vzalo ono otočení názoru na evropská řešení o 180 stupňů? Vysvětlil někdy premiér svůj názorový vývoj? Jak si ho máme vysvětlit my?

O jedno vysvětlení se pokusím: Petr Fiala je typickým člověkem moci. Pro jeho mentalitu je příznačná touha po moci ve spojení s konformitou vůči mocnějším. V době, kdy ještě nebyl předsedou ODS, hlásil se k názoru strany a stranického vedení. Ve chvíli, kdy se stal premiérem, přešel na názory loajální vůči novému vyššímu centru – tedy vůči Bruselu. Je v tom prostá logika mnoha politiků (u nás se jí dovedně řídil např. Gustav Husák): Kdo chce šplhat po mocenském žebříčku, musí být loajální k těm, kdo mají větší moc. Názorová „pružnost“ k tomu neodmyslitelně patří.

Petr Fiala je tedy politicky čitelný tehdy, chápeme-li, jaký typ politika představuje. Pak je možné naučit se ho číst mezi řádky. On a ODS nikdy nedeklarovali, že budou pro migrační kvóty a přece se dalo vytušit, že nový premiér přerozdělování migrantů nakonec podpoří. Když se totiž Andrej Babiš snažil v rámci předvolební kampaně vymezovat vůči názorům Pirátů na přistěhovaleckou politiku, ohradil se Petr Fiala slovy: Nedělejme z toho politické téma a řešme to na evropské úrovni.

Premiérova loajalita vůči bruselskému vedení nezůstala nepovšimnuta. Jeho stoupenci mu to dokonce přičítají k dobru. Na rozdíl od Andreje Babiše, který se s představiteli Evropské unie pořád o něčem „hádal“, postupuje prý Petr Fiala „konsenzuálně“.

Boj proti dezinformacím

Zmíněná loajalita, kterou se vyznačují lidé moci, má ještě svou druhou stránku. Tou je arogance vůči těm méně mocným. Obojí je navzájem zákonitě propojeno: Člověk obdivující moc instinktivně vnímá kritiku moci jako hřích. Pod tímto zorným úhlem se nezdá překvapivé, že Fialova vláda se jako první po roce 1989 zcela vážně pokouší o zavedení cenzury. Na tom samozřejmě nic nemění „postmoderní“ slovník, který se vyhýbá slovu cenzura a nahrazuje ho slovním spojením „boj proti dezinformacím“. Mimochodem tento termín je svou podstatou ještě hrozivější než slovo cenzura. Koncept boje proti dezinformacím v sobě implicitně obsahuje předpoklad, že ten, kdo má moc, má i pravdu. Cenzura za Rakouska a za první republiky zakazovala texty nebo vyškrtávala věty, které se jí jevily jako politicky nežádoucí (!) – nešlo tedy primárně o posuzování jejich pravdivosti, nýbrž vhodnosti.

Současná vláda má dnes již přímo i nepřímo na svědomí vyhazování lidí z práce za politické názory nebo trestní stíhání za verbální delikty. Opět se tu setkáváme s něčím, na co jsme nebyli v posledních třiceti letech zvyklí.

Není nadsázkou označovat tyto praktiky jako totalitní nebo „normalizační“. V tuto chvíli se vše odehrává v podobě drobných incidentů, které svobodu projevu ještě nezrušily (mimo jiné díky tomu, že existuje významný odpor proti cenzuře i mezi členy koaličních stran). Bohužel nevíme, zda je to dočasné vyšinutí naší společnosti nebo nově nastupující trend.

Morální kýč

Vláda dokázala v jistém smyslu dobře zužitkovat konflikt na Ukrajině. Ten jí totiž umožnil zaujmout pozici těch, kteří stojí na straně dobra. Jestliže před volbami bylo hnacím motorem téma „Antibabiš“, pak od roku 2022 se jím stal boj proti ruské páté koloně. Koaliční strany mohou znovu bojovat proti esenciálnímu zlu, protože, jak se s oblibou říká: Putin je nový Hitler. Premiér po vypuknutí konfliktu prohlásil: Jsme ve válce. To dává vládě zdánlivé morální právo odmítat jakoukoliv kritiku své vlastní pozice a označovat oponenty za proruské „dezoláty“ apod. Když se v médiích řešila ratifikace obranné smlouvy s USA, pronesl premiér v jedné z televizních debat rozhořčeně, že vláda nesmí dát čas proruské dezinformační scéně. V tomto výroku je zakódováno mnohé – především strach z občanské společnosti.

Politice řízené Petrem Fialou se dobře daří v atmosféře morální hysterie. Zde může vláda zaujímat postoj, který bych neváhal označit slovem „svatouškovský“. Její představitelé si ani neuvědomují, jak nedůstojný je jejich aktivismus, jak jejich prázdná gesta nejsou nic víc než morální kýč zanechávající mnohdy trpkou příchuť trapnosti. Příkladů je mnoho: trvale vyvěšené ukrajinské vlajky na státních budovách, Putin ve vaku na mrtvoly na budově ministerstva, tričko s protiruským nápisem v angličtině pro Zelenského. Část veřejnosti to oprávněně provokuje. Vládě v těchto provokacích je i není dobře. Na jednu stranu ji těší potírat „nepřátele“, na druhou stranu ji znepokojuje, že nepřítel je tak početný. Jistěže je početný, když ve svém morálním afektu začala vláda počítat každý kritický hlas k protistraně.

Bylo řečeno, že Petr Fiala je člověkem moci. Takoví lidé bývají přesvědčeni o tom, že jsou schopni vládnout lépe než jiní. Jejich vládnutí se však neopírá o žádné vlastní myšlenky. Ideově se zmohou nanejvýš na „následování moci“. (V tomto kontextu je třeba vnímat zdánlivě prázdné vládní heslo: Patříme na Západ.) A odtud také pramení bezobsažnost a frázovitost Fialových projevů připomínající komunistické aparátčíky z doby normalizace.

Dejme si ovšem pozor, aby nás podobná přirovnání nezaváděla špatným směrem. Petr Fiala je také politikem, kterého můžeme oprávněně označit za prvního polistopadového politika západního střihu. Podařilo se mu vystihnout pokrytectví typické pro západní politický styl – morálku jako masku mocenské bezohlednosti. Liší se tak zejména od první generace polistopadových politiků, kteří ještě říkali to, co si myslí. Je pravda, že k tomu patřila demagogie i lhaní, nicméně politici jako Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Václav Havel měli vlastní silný názor a dávali ho najevo. Politikové stabilizované západní technokracie říkají spíše hlášky, které jsou zákulisními týmy propočítávány na efekt. Neříkají, co si myslí, protože vyslovení závazného názoru je považováno za chybu. U nás tímto směrem nakročili již Petr Nečas a Bohuslav Sobotka. Petr Fiala tento trend završil.

Musíme si přiznat vlastní omyl, který se týká politických názorů mnoha lidí zaživších rok 1989. Mýlili jsme se, když jsme určité rysy odcizeného technokratického a manipulativního vládnutí považovali za typický projev komunistické totality. Komunisté na ně nemají patent. Je to obecný rys moderní moci, který nás bude provázet i nadále.