5.9.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

O loutkovodičích a prosperitě

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL 05|09|2014

Tak se nám zase blíží jedny volby. Lokální a tak trochu i senátní. U těch lokálních jde, alespoň v menších městech a obcích, o praktické věci: obchvat, kanalizaci, chodníky, hospodaření se zdroji obce… Účast bude slušná a zvítězí většinou nějaké místní sdružení nezávislých.

 

[ad#hornisiroka]

 

Jo senátní, to bude jiná káva. Kdo kde zvítězí samozřejmě netuším, ale jedno vím jistě. Zase se ozve nářek pravdolásky a jejích medií o malé účasti. O nezájmu občanů. Zas budou různí mudrlanti učeně spekulovat proč tomu tak je. Ale za hradbou z cizích slov budou kolem skutečné příčiny našlapovat opatrně, jak kolem horké kaše.

 

Nikdo totiž není ochoten veřejně přiznat, že král je nahý. Že už i prostší občané nahlédli, jaký že to kus se s nimi hraje. Inu, praxe je nejlepší učitelkou. A lidé, kteří už zkusili volit kde co, se najednou škrábou za uchem a zjišťují, že pokaždé dostali to samé. Pravda, v jiném obalu. Ale pokaždé se celkové výdaje těch kdo pracují zase o něco zvýšily, šrouby maličko utáhly, přibylo tu lejstro, tam zákaz a k další nesmyslné povinnosti další prováděcí pitomost…

 

Prostě ať už byla u koryta pravice nebo levice, jelo se pořád dál, kočárem bílým kol temných skal. Heslo dne – žádný citrón není natolik vymačkaný, abychom z něj ještě něco nevyrazili! Pořídíme nové hydraulické lisy, soudruzi! No ano, uznávám, za pravicových vlád se předstíralo i jakési šetření, které mělo ve státním rozpočtu asi stejný význam, jako ty fíkové listy na sochách, v jistých partiích. Levice se pak podobnou maskirovkou na svém pochodu k zítřkům nezdržovala vůbec a rozhazovala lopatou. Výsledný dojem z obou variant byl ale překvapivě podobný.

 

Zkrátka mistři kuchaři se střídali, ale podávala se pořád bramboračka, a to stále šizenější a hnusnější. No a občan pochopil, že hlasováním pro toho, neb onoho šéfkuchaře svou polévku nikterak nezlepší. A začal proto tuhle anketu v čím dál větším počtu ignorovat.

 

Naše politicko-mediální fronta, zděšená z trendu ohrožujícího v podstatě celou její legitimitu, začala horečně hledat vysvětlení, zpovídat experty a předkládat lidu nejrůznější učené bláboly. Mluvilo se o splývání témat levice a pravice, o době postideologické, směřování ke středu, a tak. No.. Myslím že srozumitelnější výklad poskytne příklad loutkového divadla.

 

Podívejme se tedy na loutkové představení: chvíli má na scéně hlavní slovo vážný Spejbl, chvíli podpichuje rošťák Hurvínek, a pak všichni čekají, ke komu se přidá váhající Mánička. Ale ať už se plácá cokoli, děj se ubírá pomalu a neodvratně tam, kde ho chce mít ten, kterého není vidět. Loutkovodič za scénou.

 

Jak to souvisí s politikou České republiky? No zásadně. O tom, že hlasováním pro fan klub Máničky nemůžeme výsledek kusu ovlivnit jsme již hovořili. A nějaké další podobnosti? Inu, podíváme-li se pozorněji, asi tak jako když se ostře osvítí scéna pimprlového divadélka, můžeme na okamžik zahlédnout i vodicí dráty.

 

[ad#hornisiroka]

 

Ne, přátelé, tady nechci hovořit o nějakých lobbystech, lokálních mafiánech a provařených kmotřících, zapomeňte na mediální oblíbence typu Janouška a Rittiga. Ne, ten drát se táhne výš. Mnohem výš. Povšimněte si například zajímavé skutečnosti, že v každé naší zavedené parlamentní partaji existuje alespoň jeden politik z kategorie nerozbitných, korozivzdorných a nespalitelných, zkrátka nepotopitelné individuum, které sice prohraje a podělá co může, ale po vítězných volbách jej jeho strana stejně nominuje do nějaké prestižní politické nebo správní funkce.

 

Jen tak namátkou: třeba na pravici máme člověka, který může v rámci „svého“ ministerstva v dobrém rozmaru nařídit a podepsat co chce a je stejně předem z obliga. Když věc náhodou praskne, tak půjdou bručet podřízení. Ač lidem nepříliš oblíben, vždy se znovu a znovu objeví v nějaké vrcholné funkci v exekutivě nebo diplomacii. Své vazby na jednu velmoc se ani nenamáhá skrývat.

 

Na levici pak najdeme politika mírně jurodivé povahy a dvojího občanství, jehož oblíbenost mimo metropoli konverguje limitně k nule. Ač ve všech volbách pravidelně propadá, vždy se pro něj vhodná funkce najde. Nebo vytvoří.

 

Divné. Jak to, že podivíni, vrtáci a pábitelé, kteří by u normální firmy neměli šanci na postup, se mohou znovu a znovu objevovat ve vrcholném managementu státu, sebevědomě kráčíce k novým debaklům? No, jaksi se mi v té souvislosti vynořuje stará vzpomínka na dobu za „bolševika“. Byl jsem mlád a s podivem jsem zíral, že i v totalitním, policejním státě se tu a tam vyskytují lidé, kteří ač jdou od průšvihu k průšvihu, mají stále zelenou. A co víc. S údivem jsem hleděl na jejich odvahu, s jakou si dovolovali veřejně kritizovat nedotknutelnou komunistickou stranu, Sovětský svaz, vyprávět politické vtipy… A vše jim procházelo! Nikdo si jim netroufal nic říct. A navíc postupovali ve funkcích a mohli dokonce vyjíždět do kapitalistické ciziny. Osvětlil mi to přítel, lakonickou otázkou: víš, co mají všichni tihle lidé nejrůznějších životů a společenského zařazení společného? Ne? Takovou složku. Uloženou v Moskvě, na náměstí Lubjanka. Tím samozřejmě nechci a nemohu tvrdit nic nekorektního a neověřeného. Jen mě tak napadají v nové době staré příběhy.

 

Ale zpět ke stranám. Což takhle nějaké strany nové? Naše naděje… No to je ještě zajímavější! Když se například nějaká strana z ničeho nic stane z neparlamentní strany stranou parlamentní, začnou se dít věci. Tak třeba její nový předseda musí náhle odcestovat na „plánovaný“ pobyt. Nějaké sestavování vlády? Ale to počká! A vzácnou trpělivost s ním projevují i budoucí koaliční partneři. Nebo musí projevovat. Jo, koaliční vyjednávání? Ale dejte pokoj, vždyť přece nehoří! Vždycky si na to vzpomenu, když slyším tohoto člověka hlasitě a agresivně prosazovat zámořskou politiku. Je v tomto oboru nejvyhraněnější z celého spolku. Že by efekt nového koštěte?

 

Jo, tak tu žijem. Někdy se celý systém na chvilku sám odhalí kouzlem nechtěného. Úžasné a velmi edukativní byly v tomto oboru některé z mnoha tiskových konferencí současné vlády. Trojkoaliční vlády. K mikrofonům zpravidla napochodovali čtyři: předseda, předseda, předseda (a současně premiér) a … ministr pro zbytečnosti. To už jsem řičel. Co má tohle znamenat? To už je potřeba toho nešťastného Bohouše fakt hlídat při každém veřejném projevu?

 

Koalice, opozice, vsjo ravno, jak se kdysi říkalo.. Leccos pomůže objasnit i zajímavý článeček o diplomacii USA, co jsem si nedávno s dojetím přečetl. No nevěřili byste, jak ohleduplní a lidští jsou představitelé State department. V každém státě, s nímž má zámořská velmoc oficiální styky, oni jednají ne toliko s vládními představiteli, ale zásadně a vždycky i s opozicí. I u nás tak kdysi, před více než čtvrtstoletím, jednali i s režimem ostrakizovanými disidenty. Jak nestranné, spravedlivé a objektivní! Jak hřejivě lidské… vydíráníčko. Tomu, kdo ve státě zrovna vládne, ať už straně či koalici, se tím říká v podstatě toto: necukej se a nevyskakuj, máme náhradu. Jestli Petr, nebo Pavel je nám šumák, karavana půjde dál.

 

 

Ale proč hovořit stále jen o politicích. Zajímavé je v těchto souvislostech i chování tzv. „nevládního sektoru“. Mám na mysli ony desítky podivínských existencí, přežívajících (velice dobře) z neznámých zdrojů na okraji zájmu společnosti. Volební preference, mimo metropoli, do 0,1%, mediální pokrytí akcí tak 200%. Mají zvláštní schopnost – naráz, jakoby na povel se vzchopit, zbuntovat příznivce a vyrazit s humbukem a kraválem na podporu nějakého politického názoru, strany, hnutí či směru, zpravidla za nadšeného hýkání medií. Bývá až neuvěřitelné, s jakou jistotou a neomylností sáhnou vždy po tom hnutí, straně nebo názoru, který je v dané chvíli pro zájmy občanů ČR ten nejškodlivější. Media pak hysterické výkřiky této klaky prezentují jako vyjádření autentické touhy a preferencí všeho lidu.

 

Po shrnutí shora uvedených náznaků, indicií a historických reminiscencí pak není divu, že se prosperita jaksi vytrácí. Drtivá většina legislativy, úřadů a institucí, uvedených v život po roce zhruba 1999, kdy se podle mého názoru uvedený systém plně etabloval, není totiž konstruována pro potřeby občana České republiky. Všimněte si, jak vždy a neomylně podporují to zahraniční proti tuzemskému, nadnárodní proti národnímu, veliké proti malému, okrajové proti běžnému a alternativní proti „normálnímu“. A „blbá nálada“? Inu obyčejný občan nemusí znát detaily, ale svým lidským instinktem tak nějak vnitřně cítí, že je s ním vydrbáváno a oráno.

 

Co s tím? Nezbývá, podle mého soudu, než začít znovu. S novou stranou. Nekontaminovanou. Konstituovanou podobně, jako Alternativa v sousedním Německu. Bez mediálních hvězd, bez sportovců a celebrit. S odborníky a lidmi práce. Jako strana pracujících. Ne, nesmějte se, to není nic pro-socialistického! Je tím myšlena strana těch občanů, kteří žijí z výsledků své práce, ať už zaměstnávají, či se nechávají zaměstnat, kteří vytvářejí hodnoty a platí daně a které hněte, co s těmi jejich těžce vydělanými penězi stát provádí.

 

Strana národně orientovaná. Tak jako například strany Orbánova v Maďarsku nebo LePenové ve Francii. Ano, už slyším ty výkřiky o fašismu. Ale objasněte mi prosím, co je špatného na tom, že maďarský politik dělá politiku pro Maďary? Proč je národ sprosté slovo?

 

No, nebude to lehké. Když se ještě vrátíme k příměru s pimprlovým divadélkem, tak loutkovodiče je možné někdy na okamžik zahlédnout, náhodně, třeba při neopatrném pohybu. Ale z logiky věci jaksi tušíme, že někde daleko je i režisér té hry. A že pro tyhle naše šprajcy nebude mít vůbec, ale vůbec pochopení.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Nebezpečně vychýlené kyvadlo dějin

    ZDENĚK LANZ S postupným „odcházením“ autentických pamětníků dějů minulých, zejména poslední světové války a toho, co jí předcházelo, začínají se

    Má pravdu Witowská nebo Okamura?

    RENE SLEZAK 24. května zaútočila nevybíravě moderátorka ČT Witowská na Tomio Okamuru, za to že požaduje, aby bohatí ukrajinští