Nová pravice v EU už není protisystémová?

Od Maďarska přes Polsko až po Itálii a Finsko, tam všude dnes vládnou síly označované dříve jako populistické nebo nacionalistické. Nástup protisystémových stran a jejich posun do evropského politického mainstreamu zrychluje a politologové jsou nuceni hledat pro ně nové nálepky.

Takto začíná Adam Hájek svůj obsáhlý komentář (doporučuji si ho skutečně celý pročíst) k situaci v řadě zemí EU. Politologové proto již hledají pro tyto strany novou terminologii, například „nová pravice“ nebo „tvrdá pravice“. Příčiny jsou podle Hájka jasné a úspěch těchto stran souvisí s tím, že voliči těchto stran slyší velmi silně na boj proti ilegální migraci a současně slyší i na to, že právě tyto strany považují za strůjce všech problémů Brusel, tj. způsoby řízení politiky odcizené od starostí běžných občanů EU. Jak píše Hájek, dnes už většina těchto „tvrdě pravicových“ stran nevolá po odchodu svých zemí z EU, ale usiluje o redukci politiky unifikace. Jde tedy v tomto případě o politiku „méně federalizace“.

Obecně lze s velmi velkou dávkou pravdivosti tvrdit, že se velké části evropské populace již těžce zajídá současný způsob vlády bruselské unijní administrativy, která fedruje politiku „zeleného údělu“ za jakoukoliv cenu. Poslední vývoj v kauze tak zvané normy EURO 7 pro vozidla se spalovacími motory je poměrně překvapivý, protože se podařilo plány na další zpřísnění norem na výfukové plyny de facto zastavit. V této záležitosti se konkrétně za české europoslance velmi angažoval a angažuje Alexandr Vondra, který bude jedničkou ODS pro blížící se eurovolby v příštím roce. Není sice stoprocentně jisté, že plány na výrazné zpřísnění norem pro výfukové plyny spadly pod stůl, nicméně Vondra jako příklad naprostého nesmyslu v normě EURO 7 uvedl to, že pokud byste jeli autem, které by neplnilo normu na výfukové plyny, software by auto „vypnul“ a zůstali byste stát někde na cestě. Skvělá idea zelených fanatiků, řekl bych. Tento zelený fanatismus, který například v Holandsku vedl k vybíjení stád, aby nerostly emise metanu, je založen na zcela mylné teorii klimatické změny, o níž jsem se již nejednou zmiňoval-například zde. Viníkem není kysličník uhličitý, natož metan, ale politika, která zcela zavrhla pochybnosti, které vůči „viníku“ kysličníku uhličitému vznášely fyzikové – termodynamici, a věrozvěsty klimatické změny způsobené lidskou činností vyzdvihla na piedestal zachránců klimatu.

V této souvislosti musím možná pro někoho překvapivě konstatovat, že většina záměrů na redukci spalování fosilních paliv má velmi racionální jádro, ale vůbec nesouvisí se „záchranou klimatu“. Již při mém studiu na vysoké škole – obor organická technologie – se v sedmdesátých letech vážně diskutovalo co bude, až se ropa a uhlí spotřebují. Již tehdy se řada vyučujících profesorů organické chemie i technologie vyjadřovala tak, že je nutné s těmito surovinami šetřit, protože jsou základní surovinou pro výrobu důležitých látek, bez nichž si nedovedeme představit moderní život, tj. plasty, barvy, látky používané v zemědělství na ochranu rostlin nebo i látky potřebné pro výrobu léčiv. Spalovat naftu a benzin v motorech se proto již tehdy jevilo jako nerozumné. Odklon od klasických aut na benzín a naftu je proto v zájmu nás všech, protože ale nemá vliv na změnu klimatu, mohl by se a měl realizovat ve zcela jiné společenské atmosféře než v atmosféře vyhrožování „tragickými“ dopady na život na Zemi obecně a vyhrožováním, že pokud nesnížíme koncentraci kysličníku uhličitého, hrozí nám neodvratná katastrofa. Právě to stojí v pozadí hnutí „poslední generace“, která využívá a zneužívá klimatický alarmismus pro své údajně „záchranné“ akce.

Samozřejmě, tak zvaná nová nebo tvrdá pravice je jedním z důsledků klimatického alarmismu. Nevznikla proto, že by její lídři nevěřili tomu, že kysličník uhličitý není nebezpečný. Možná tomu i věří, ale vadí jim, že se v zájmu „vyššího principu záchrany klimatu“ realizují šílenosti typu EURO 7 a nehledí se na to jaké má tato politika škodlivé dopady na ekonomiku EU.

Jen střípek do mozaiky – ministr zdravotnictví již od zimy slibuje penicilin, který chybí vlastně stále. Četl jsem dnes, že nejsme schopni ho vyrobit laciněji, než jak to dělají v Indii či Číně. Takže bychom si ho sice mohli vyrábět, ale současně bychom museli zavést dovozní přirážku na zahraniční levnější peniciliny, abychom ten náš udali. To jen ukazuje na propojenost současného světa. A mimochodem, už se zcela otevřeně píše o tom, že sankce typu současných proti Rusku nemají v dnešním propojeném světě logiku, protože embarga na přímé dodávky jsou nahrazena klikatými cestičkami přes třetí, čtvrté a možná i desáté státy.

Nová nebo tvrdá pravice je ale stále Hájkem označována jako „protisystémová“ – rozuměj proti systému politiky unifikace, kterou prosazuje „Brusel“. Na závěr však i on připouští, že se ze současné pozice „protisystémové“ může tato politika proměnit v „systémovou“, pokud tyto protibruselské strany uspějí v následujících eurovolbách a získají podstatně větší vliv než doposud. Jen aby už nebylo moc pozdě.