MILOSLAV GRUNDMANN

Obtížný spor potřebuje teorii, ne rychlé rozsudky.

Spor prezidenta republiky a vlády o vedení české delegace na summitu NATO svádí k jednoduchým odpovědím. Prezident zastupuje stát navenek, a proto má rozhodovat prezident. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá za zahraniční politiku, a proto má rozhodovat vláda.

Obě věty jsou samy o sobě pravdivé. Problém vzniká ve chvíli, kdy mají platit současně.

Ústava totiž neříká, jak přesně mají být pravomoci prezidenta a vlády uspořádány v situaci, kdy se oba ústavní orgány chtějí účastnit stejného mezinárodního jednání, vláda určila předsedu vlády vedoucím delegace a prezident se dovolává své pravomoci zastupovat stát navenek.

Nejde jen o otázku, kdo smí odcestovat na summit. Je třeba určit, kdo stanoví politický mandát delegace, kdo ji vede, kdo rozhoduje o účasti na jednotlivých jednáních, co znamená prezidentova pravomoc zastupovat stát navenek a za jakých okolností může vláda její osobní výkon omezit.

Každá jednoduchá odpověď vytváří nový problém.

Pokud vláda může prezidenta kdykoli nezařadit do delegace, může tím jeho ústavní pravomoc prakticky vyprázdnit. Formálně mu zůstane právo zastupovat stát navenek, ale vláda mu může znemožnit, aby je v konkrétní významné situaci osobně vykonal.

Pokud naopak prezident může svou účastí automaticky získat vedoucí postavení nebo si sám určit, kterých jednání se zúčastní, může tím změnit rozhodnutí vlády o vedení delegace a zasáhnout do zahraniční politiky, za niž vláda nese politickou odpovědnost.

Ani jedna krajní varianta proto není uspokojivá. Řešení musí zachovat obě kompetence a současně určit hranici, za níž už výkon jedné z nich znemožňuje výkon druhé.

Právě zde se z běžného právního výkladu stává složitý logický problém.

Nestačí najít jednu větu Ústavy a prohlásit ji za rozhodující. Je nutné propojit několik ustanovení, rozlišit jednotlivé druhy rozhodování a ověřit, jaké důsledky bude mít zvolené pravidlo v dalších případech. Řešení, které působí přesvědčivě v jedné konkrétní situaci, může vytvořit obtížně přijatelné následky při výkonu jiných prezidentských pravomocí.

Neobvyklou obtížnost tohoto problému člověk možná plně pochopí až tehdy, když se jej pokusí sám vyřešit.

Teprve při formulaci konkrétních výroků se ukáže, že nestačí obecně hovořit o spolupráci prezidenta a vlády. Je třeba přesně určit, kdo smí učinit jaké rozhodnutí, za jakých podmínek, na základě jakých skutečností a s jakými právními následky.

Je například rozdíl mezi rozhodnutím vedoucího delegace o zastoupení státu na jednom konkrétním jednání a rozhodnutím, že prezident nebude členem delegace vůbec. Je rozdíl mezi prezidentovou fyzickou přítomností a právním jednáním, které by vyžadovalo spolupodpis. Je rozdíl mezi politickou neshodou a skutečnou kompetenční kolizí, při níž už nelze obě pravomoci vykonávat současně.

Dokud jsou tyto rozdíly skryty za obecnými hesly, působí spor jednoduše. Jakmile je však musíme převést do právně použitelného pravidla, jeho složitost rychle narůstá.

To je také důvod ke zdrženlivosti při hodnocení Ústavního soudu.

Ústavní soudci neřeší případ, pro který by existovalo hotové a jednoznačné pravidlo. Musí pravidlo vytvořit výkladem několika částí Ústavy, z nichž každá chrání jinou hodnotu. Výsledek musí být dostatečně obecný, aby neplatil pouze pro jediný summit, ale současně nesmí překročit hranice konkrétního kompetenčního sporu.

To neznamená, že rozhodnutí Ústavního soudu nemá být kritizováno. Naopak. U takto významného sporu musí být jeho argumentace podrobena přísné kontrole. Kritika by však měla vycházet z pochopení obtížnosti problému, nikoli z představy, že existuje samozřejmá odpověď, kterou soudci buď přijmou, nebo vědomě přehlédnou.

Zdrženlivost není nekritičnost. Znamená pouze připustit, že rozumní právníci mohou při poctivém výkladu dojít k různým výsledkům.

Mnohem méně pochopitelná je dosavadní zdrženlivost ústavních právníků ve veřejné debatě.

Od odborné veřejnosti bychom měli očekávat více než stručné prohlášení, zda má pravdu prezident, nebo vláda. Skutečný přínos ústavního práva by měl spočívat v nabídce ucelených teoretických konstrukcí.

Jaké pravomoci se v tomto sporu střetávají? Která z nich je rozhodující a proč? Jak mají být vykonávány současně? Za jakých okolností může jedna omezit druhou? Kdo o takovém omezení rozhoduje? Jaké důsledky bude mít zvolené řešení pro jiné prezidentské pravomoci?

Právě takové otázky by měli ústavní právníci veřejnosti pomáhat řešit.

Místo toho veřejná debata často zůstává u jednotlivých článků Ústavy, historické praxe nebo politických sympatií k jednomu z účastníků sporu. Chybí srovnání alternativních řešení, jejich předpokladů, slabin a dlouhodobých důsledků.

Neobvyklá obtížnost případu tuto absenci neomlouvá. Je naopak nejsilnějším důvodem, proč by se ústavní právníci měli do debaty zapojit.

Jedním z možných řešení je konstrukce, podle níž vláda určuje mandát a vedení delegace, prezident však může být jejím členem, pokud jeho účast neznemožňuje skutečný výkon vládní kompetence. Odmítnutí jeho účasti na celém summitu by pak vyžadovalo konkrétní a neodstranitelnou kolizi a rozhodnutí vlády jako sboru.

Toto řešení může být správné, ale nemusí být jediné možné. Ústavní soud může dát silnější postavení vládě, prezidentovi nebo vytvořit jiný model jejich vzájemné koordinace.

Podstatné je, aby každé navržené řešení bylo domyšleno až do důsledků.

K článku je proto připojen pracovní návrh vystoupení soudce zpravodaje a pracovní návrh nálezu. Dokumenty neřeší všechny podružné procesní a popisné otázky a nemohou nahrazovat úplný soudní spis. Pokoušejí se však převést jednu z možných právních konstrukcí do podoby konkrétních výroků a jejich odůvodnění.

Nemají být předpovědí rozhodnutí Ústavního soudu. Mají být podnětem k debatě, která zatím zůstává překvapivě chudá na skutečné ústavněprávní myšlenky.

Ústavní soud bude muset rozhodnout. Ústavní právníci by však měli ještě předtím veřejně ukázat, jaká řešení vůbec připadají v úvahu a jakou cenu bychom za každé z nich zaplatili.

Návrh vystoupení soudce zpravodaje při poradě pléna ve věci Pl. ÚS 16/26

předkládám návrh rozhodnutí sporu o českou delegaci na summit NATO v Ankaře. Summit se konal ve formátu setkání hlav států a předsedů vlád; prezident i předseda vlády proto odpovídali osobní úrovni programu. Z podkladů nevyplývalo, že by pravidla summitu sama určovala jejich vzájemné kompetence podle české Ústavy. Vláda svěřila vedení delegace předsedovi vlády, zatímco prezident požadoval osobní účast a vedoucí postavení v delegaci.

Jádrem návrhu je rozlišení dvou úrovní rozhodování. Předseda vlády může při skutečné organizační kolizi určit zastoupení na jednotlivých jednáních. K odmítnutí prezidentovy účasti na celém summitu z důvodu ochrany politického mandátu a skutečného výkonu vedení delegace je v rámci své kompetence podle čl. 67 odst. 1 Ústavy příslušná vláda, která podle čl. 76 odst. 1 rozhoduje ve sboru, a to tehdy, nelze-li konkrétní kolizi odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace. Vláda takové dostatečně určité rozhodnutí pro Ankaru nepřijala. Navrhuji proto sedm výroků, které tuto konstrukci promítají do konkrétního sporu a současně odmítají její abstraktní rozšíření na jiné mezinárodní formáty.

K výroku I

Formát summitu odpovídal prezidentovi i předsedovi vlády a z podkladů nevyplývalo, že by sám určoval jejich vnitrostátní postavení. Pravomoc vlády proto plynula z českého ústavního pořádku. Ustanovení § 28 odst. 6 zákona č. 2/1969 Sb. upravuje zvláštní zastupování poradcem pro národní bezpečnost, nikoli nynější spor.

K výroku II

Druhý výrok stanoví výchozí pravidlo souběžného výkonu kompetencí. Prezident se mohl rozhodnout pro osobní účast a, nebyla-li řádně odmítnuta, účastnit se jako člen delegace vedené předsedou vlády. Musel však respektovat její mandát a nezbytná rozhodnutí vedoucího; zvláštní protokolární postavení nebylo politickým ani organizačním vedením delegace. Tomuto řešení nepřímo odpovídalo již předběžné opatření, které zatímně zachovalo prezidentovu účast jako člena delegace a současně vycházelo z toho, že tím nebude nepřiměřeně zasaženo do ústavního postavení vlády. Konečné rozdělení kompetencí nepředjímalo; nynější návrh toto rozdělení konkretizuje.

Osobní účast sama nebyla vydaným rozhodnutím podle čl. 63 odst. 3 Ústavy, a proto nevyžadovala spolupodpis. Ten se posuzuje až podle obsahu konkrétního právního úkonu; v tomto směru poskytuje interpretační vodítko nález Pl. ÚS 43/93.

K výroku III

Třetí výrok upravuje výjimku z prezidentovy účasti z důvodu ochrany politického mandátu a skutečného výkonu vedení delegace. Předseda vlády mohl při skutečné organizační kolizi určit zastoupení na jednotlivých jednáních. Účast na celém summitu mohla vláda z tohoto důvodu odmítnout pouze tehdy, jestliže prezidentem požadovaný způsob účasti znemožňoval nebo podstatně ztěžoval předsedovi vlády osobní účast na dotčených jednáních nebo výkon politického a organizačního vedení delegace a kolizi nebylo možné odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon tohoto vedení.

K odmítnutí byla v rámci své kompetence podle čl. 67 odst. 1 Ústavy příslušná vláda, která podle čl. 76 odst. 1 rozhoduje ve sboru. Existence rozhodných podmínek musela být objektivně zjistitelná z okolností prokazatelně známých vládě a muselo být zřejmé, zda vláda odmítá celý summit, nebo jen určité jednání. Podrobnosti o konkrétním jednání, povaze omezení a pravidlech summitu rozvádí odůvodnění. Tento test vymezuje rozsah kompetence vlády, nikoli politickou vhodnost nebo přiměřenost jejího rozhodnutí; soud nevybírá nejvhodnější organizační řešení.

K výroku IV

Čtvrtý výrok určuje, že ministr zahraničních věcí ani Ministerstvo zahraničních věcí nemohli bez rozhodnutí vlády sami odmítnout prezidentovu účast, odepřít součinnost objektivně nezbytnou k jejímu uskutečnění nebo ji jiným organizačním postupem fakticky znemožnit. Předseda vlády, ministr ani ministerstvo chybějící rozhodnutí vlády nemohli nahradit. Nález neurčuje, zda konkrétní nenotifikování provedl ministr, nebo ministerstvo, neboť to nebylo možné bezpečně zjistit.

K výroku V

Návrh na zrušení usnesení vlády č. 401 se zamítá. V rozsahu posuzovaném tímto nálezem byla vláda příslušná schválit delegaci vedenou předsedou vlády, zásady jejího postupu, výdaje pro nejvýše dvacet členů delegace a doprovodu a zmocnění ministra ke jmenování členů delegace tvořících doprovod předsedy vlády. Interní povaha usnesení sama nevylučovala jeho posouzení, neboť bylo závazným podkladem pro sestavení a notifikaci jediné oficiální delegace a mohlo zasáhnout do kompetence jiného ústavního orgánu. Absence rozhodnutí o zařazení prezidenta do delegace a jeho následné nenotifikování jsou samostatnou kompetenční otázkou a nemění kompetenční správnost výslovného pozitivního rozhodovacího obsahu usnesení. Stanovení početního limitu vymezovalo celkový finanční a organizační rámec delegace a doprovodu, zatímco zmocnění ministra se vztahovalo na jmenování těch členů delegace, kteří měli tvořit doprovod předsedy vlády. Ani jedno z těchto ustanovení samo dostatečně určitě nevyjadřovalo, že vláda ve sboru posoudila výkon prezidentovy kompetence a rozhodla z důvodu konkrétní kolize odmítnout prezidentovu účast. Usnesení neobsahovalo ani výslovný, ani jinak dostatečně určitý závěr, že prezident nemůže být jako člen téže oficiální delegace notifikován; pouhé neuvedení prezidenta proto nebylo dostatečně určitým rozhodnutím vlády o odmítnutí jeho účasti.

K výrokům VI a VII

Prezident požadoval také obecné rozhodnutí pro všechny budoucí summity NATO. Takový abstraktní výklad Ústavní soud v kompetenčním řízení vydat nemůže. Nosné závěry návrhu navíc vycházejí z konkrétního formátu ankarského summitu jako setkání hlav států a předsedů vlád, jehož součástí bylo zasedání Severoatlantické rady na této úrovni; nelze je předem rozšířit na budoucí summity s odlišným programem nebo jednacími formáty. Výrok VI proto tuto část návrhu odmítá.

Dále požadoval zákaz bránit účasti prezidenta nebo ji ztěžovat a příkazy týkající se registrace prezidenta jako člena delegace, akreditace a letecké přepravy prezidenta a jeho doprovodu a další součinnosti. Ustanovení § 120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vymezuje, které akty a zásahy mohou být předmětem kompetenčního sporu; nerozšiřuje však podoby konečného rozhodnutí podle § 124 a 125. Konečný nález proto určuje nositele kompetence a případně ruší rozhodnutí vydané nepříslušným orgánem, není však provozním příkazem k jednotlivým organizačním úkonům. Navíc summit již skončil. Výrok VII proto tyto návrhy odmítá podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Z ústavní pravomoci prezidenta neplyne samostatný nárok na konkrétní letadlo, počet členů doprovodu nebo jiný způsob organizačního zabezpečení. Tyto otázky musí být řešeny příslušnými orgány v mezích rozdělení kompetencí určeného nálezem.

Výsledek

Návrh uznává prezidentovu možnost účastnit se ankarského summitu jako člen delegace vedené předsedou vlády, vymezuje oprávnění jejího vedoucího řešit konkrétní kolizi na jednotlivých jednáních a stanoví, že k odmítnutí účasti na celém summitu z tohoto důvodu byla příslušná vláda rozhodující ve sboru. Protože takové dostatečně určité rozhodnutí nepřijala, prezident se mohl účastnit; ministr ani ministerstvo nemohli chybějící rozhodnutí nahradit.

Současně se zamítá návrh na zrušení usnesení vlády č. 401 a odmítá obecný výklad pro budoucí summity i požadované provozní zákazy a příkazy. Závěr je omezen na konkrétní formát ankarského summitu a nelze jej bez nového posouzení přenášet na jiná mezinárodní jednání.

Z těchto důvodů navrhuji přijmout nález v předloženém znění.

Návrh nálezu Pl. ÚS 16/26

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové ve věci návrhu prezidenta republiky na rozhodnutí o sporu o rozsah kompetencí podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky, za účasti vlády České republiky, ministra zahraničních věcí a Ministerstva zahraničních věcí jako účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Ve věci přípravy oficiální delegace České republiky na summit Organizace Severoatlantické smlouvy konaný ve dnech 7. a 8. července 2026 v Ankaře ve formátu setkání hlav států a předsedů vlád, jehož součástí bylo zasedání Severoatlantické rady na této úrovni, byla vláda příslušná stanovit politický mandát delegace a rozhodnout, že její politické a organizační vedení bude vykonávat předseda vlády. Součástí tohoto vedení bylo oprávnění určit, kdo bude Českou republiku zastupovat na jednotlivých jednáních summitu, jestliže jejich konkrétní pravidla nebo kapacitní omezení neumožňovala současnou účast prezidenta republiky a předsedy vlády nebo jestliže by prezidentem požadovaný způsob účasti předsedovi vlády znemožnil či podstatně ztížil výkon vedení delegace.

II. Do kompetence prezidenta republiky náleželo rozhodnout se, zda svou pravomoc zastupovat stát navenek osobně vykoná účastí na tomto summitu. Nebyla-li jeho účast odmítnuta rozhodnutím vlády podle výroku III, byl oprávněn účastnit se jako člen oficiální delegace politicky a organizačně vedené předsedou vlády a byl povinen respektovat její politický mandát, toto vedení a rozhodnutí vedoucího delegace přijatá za podmínek výroku I. Jeho účast sama neměnila mandát ani vedení delegace a nezakládala mu právo účastnit se konkrétního jednání v rozporu s takovým rozhodnutím.

III. V poměrech summitu uvedeného ve výroku I byla vláda v rámci své kompetence podle čl. 67 odst. 1 Ústavy příslušná z důvodu ochrany politického mandátu a skutečného výkonu vedení delegace rozhodnout o nezařazení prezidenta republiky do oficiální delegace nebo o neposkytnutí součinnosti objektivně nezbytné k jeho účasti pouze tehdy, jestliže prezidentem požadovaný způsob účasti na konkrétních jednáních summitu znemožňoval nebo podstatně ztěžoval předsedovi vlády osobní účast na těchto jednáních nebo výkon politického a organizačního vedení delegace a tuto kolizi nebylo možné odstranit organizačním uspořádáním slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace. O odmítnutí musela vláda podle čl. 76 odst. 1 Ústavy rozhodnout ve sboru. Existence uvedených podmínek musela být objektivně zjistitelná z okolností prokazatelně známých vládě v době rozhodování. Rozhodnutí muselo být dostatečně určité, aby bylo zřejmé, že vláda odmítá samotnou účast prezidenta republiky na summitu, nikoli pouze jeho účast na určitém jednání nebo jím požadované postavení v delegaci. Bez takového rozhodnutí vlády nebylo možné prezidentovu účast na summitu odmítnout, odepřít součinnost objektivně nezbytnou k jejímu uskutečnění nebo ji jiným organizačním postupem fakticky znemožnit.

IV. Ministr zahraničních věcí ani Ministerstvo zahraničních věcí nebyli bez předchozího rozhodnutí vlády podle výroku III příslušní samostatně odmítnout účast prezidenta republiky na summitu v Ankaře, odepřít součinnost objektivně nezbytnou k jejímu uskutečnění nebo ji jiným organizačním postupem fakticky znemožnit.

V. Návrh na zrušení usnesení vlády ze dne 22. června 2026 č. 401 se zamítá.

VI. Návrh na obecné určení kompetencí pro budoucí summity Organizace Severoatlantické smlouvy se odmítá.

VII. Návrhy, aby Ústavní soud vládě, ministrovi zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí obecně nebo ve vztahu k již skončenému summitu v Ankaře zakázal bránit účasti prezidenta republiky nebo ji ztěžovat anebo jim přikázal zajistit registraci prezidenta republiky jako člena delegace, akreditaci a leteckou přepravu prezidenta republiky a jeho doprovodu či jinou konkrétní součinnost, se odmítají.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Prezident republiky se návrhem domáhal rozhodnutí, že právě on je příslušný rozhodovat o své účasti na summitech Organizace Severoatlantické smlouvy v rámci oficiální delegace České republiky.

2. Tvrdil, že osobní účast na summitu je autonomním způsobem výkonu jeho pravomoci zastupovat stát navenek podle čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy. Vláda, ministr zahraničních věcí a Ministerstvo zahraničních věcí podle něj nemohou jeho účast odmítnout a musí zajistit její diplomatické, organizační a technické uskutečnění.

3. Prezident dále navrhl zrušení usnesení vlády ze dne 22. června 2026 č. 401, kterým vláda vyslovila souhlas s vysláním delegace vedené předsedou vlády na summit NATO konaný ve dnech 7. a 8. července 2026 v Ankaře.

4. Navrhl také, aby Ústavní soud vládě, ministrovi zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí zakázal jeho účasti bránit nebo ji ztěžovat a aby jim přikázal zajistit registraci prezidenta republiky jako člena delegace, akreditaci a leteckou přepravu prezidenta republiky a jeho doprovodu a další potřebnou součinnost. Tyto návrhy formuloval obecně pro budoucí summity NATO a eventuálně pouze pro summit v Ankaře.

5. Konkrétní spor se netýkal jen fyzické přítomnosti prezidenta. Summit v Ankaře se konal ve formátu setkání hlav států a předsedů vlád a jeho součástí bylo zasedání Severoatlantické rady na této úrovni. Prezident i předseda vlády tak odpovídali osobní úrovni programu, z podkladů řízení však nevyplývalo, že by pravidla summitu sama určovala jejich vzájemné postavení podle českého ústavního pořádku. Vláda rozhodla, že delegaci politicky a organizačně povede předseda vlády. Ústavní soud proto musí rozlišit oprávnění prezidenta účastnit se summitu jako člena delegace, oprávnění jejího vedoucího řešit skutečnou kolizi při obsazení jednotlivých jednání a pravomoc vlády odmítnout prezidentovu účast na celém summitu, nelze-li takovou kolizi odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace.

6. Ústavní soud před konáním summitu předběžným opatřením uložil účastníkům oznámit prezidenta jako součást oficiální delegace, zajistit akreditaci prezidenta a osob jeho doprovodu a zdržet se jednání, které by jejich účasti bránilo nebo ji ztěžovalo. Současně výslovně uvedl, že tím neurčuje konečného nositele sporné kompetence ani nepředjímá rozhodnutí ve věci samé.

II. Argumentace účastníků

7. Prezident republiky vychází z čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy, podle něhož zastupuje stát navenek. Osobní účast na summitu považuje za přímý výkon této pravomoci.

8. Prezident nezpochybňuje potřebu koordinace s vládou ani jednotného vystupování státu navenek. Připouští rovněž, že vydaná rozhodnutí podle čl. 63 odst. 1 a 2 Ústavy vyžadují spolupodpis podle čl. 63 odst. 3. Odmítá však, že by vláda mohla podle vlastní politické úvahy rozhodnout, zda smí svou pravomoc zastupovat stát navenek osobně vykonat.

9. Prezident rozlišuje rozhodovací, protokolární a informační oblast zastupování státu navenek. Osobní účast na summitu řadí zejména k protokolárnímu a informačnímu výkonu této pravomoci a dovozuje, že rozhodnutí, zda se summitu osobně zúčastní, náleží jemu.

10. Dovolává se rovněž dosavadní praxe, podle níž se prezidenti republiky summitů NATO zpravidla účastnili v čele české delegace, a protokolárního postavení hlavy státu. Svůj výklad podpírá také přímou volbou prezidenta, svým postavením vrchního velitele ozbrojených sil, principem loajální spolupráce ústavních orgánů a srovnáním s rozhodnutím polského Ústavního tribunálu o zastoupení státu na mezinárodním jednání.

11. Prezidentův formální petit se týká účasti na summitu. V dopise předsedovi vlády ze dne 8. dubna 2026 spojoval svou účast s postavením v čele delegace. Jeho pozdější veřejná vyjádření pouze podpůrně nasvědčovala tomu, že osobní účast spojoval také s požadavkem na určité postavení v delegaci a na účast na některých částech programu.

12. Vláda navrhla, aby byl návrh zamítnut, případně odmítnut. Namítla, že prezident požaduje zčásti abstraktní výklad pro budoucí situace a zčásti výroky, které zákon o Ústavním soudu v kompetenčním řízení neumožňuje. Ve věci samé vychází z toho, že vláda určuje zahraniční politiku, politický mandát delegace, její vedení a organizační složení.

13. Prezident podle vlády nemůže vytvářet zahraniční politiku konkurující politice vlády ani narušovat jednotné zastupování České republiky. Vláda dále odmítá prezidentovo rozdělení pravomoci zastupovat stát navenek na rozhodovací, protokolární a informační složku jako ústavně neopodstatněné a fakticky neudržitelné. Podle ní nelze z osobní účasti vytvořit autonomní část prezidentovy pravomoci, která by byla vyňata z ústavního vlivu vlády a z odpovědnostního uspořádání podle čl. 63 odst. 3 a 4 Ústavy.

14. Vláda připouští společnou účast prezidenta a předsedy vlády, umožňuje-li ji konkrétní jednací a protokolární formát. Odmítá však, že by prezident pouhou přítomností automaticky převzal vedení delegace nebo že by mohl proti rozhodnutí jejího vedoucího trvat na účasti v jednacím formátu, v němž může Českou republiku zastupovat pouze jeden z nich.

15. Vláda ve svém vyjádření poukázala na prezidentovo veřejné prohlášení, podle něhož je prezident v jakékoli delegaci automaticky jejím vedoucím, a na jeho dopis ze dne 30. června 2026. Z těchto podkladů dovozovala, že prezident neusiloval pouze o osobní přítomnost, ale také o vedoucí postavení v delegaci a o účast za podmínek, které nebyly slučitelné s vedením delegace předsedou vlády.

16. Vláda se dovolává také usnesení vlády č. 894 ze dne 5. prosince 2012 a dlouhodobé praxe koordinace, financování a realizace zahraničních návštěv ústavních činitelů. Z této úpravy dovozuje své rozhodovací a koordinační postavení. Poukazuje rovněž na § 28 odst. 6 zákona č. 2/1969 Sb., podle něhož poradce pro národní bezpečnost na základě rozhodnutí vlády zastupuje Českou republiku při jednáních s cizími státy a mezinárodními organizacemi ve věcech týkajících se bezpečnosti a obrany České republiky, a na možnost prezidenta zajišťovat některé organizační potřeby prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky a Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Současně navrhla, aby Ústavní soud určil, že o účasti prezidenta v oficiální delegaci rozhoduje vláda.

III. Procesní předpoklady a meze řízení

17. Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.

18. Podle § 120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhoduje Ústavní soud spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu. Podle § 124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu. Vydal-li rozhodnutí ve věci účastník, který podle Ústavního soudu příslušný nebyl, Ústavní soud je podle § 125 odst. 1 zruší.

19. Kompetenční spor se podle § 120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může týkat nejen příslušnosti vydat rozhodnutí, ale také příslušnosti činit opatření nebo jiné zásahy. Tyto procesní kategorie je třeba odlišovat od užšího pojmu rozhodnutí prezidenta republiky ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy.

20. Spor se týká tří vzájemně souvisejících kompetencí: oprávnění prezidenta osobně vykonat pravomoc zastupovat stát navenek účastí na summitu, oprávnění předsedy vlády jako vedoucího delegace určit zastoupení České republiky na jednotlivých jednáních při vzniku skutečné organizační kolize a pravomoci vlády odmítnout prezidentovu účast na celém summitu, nelze-li tuto kolizi odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace. Formát summitu zahrnoval do osobní úrovně programu prezidenta i předsedu vlády, sám však jejich vzájemné postavení podle českého ústavního pořádku neřešil.

21. Spor se projevil při přípravě konkrétního summitu, při stanovení a notifikaci české delegace a při zajišťování prezidentovy akreditace. Nejde proto o spor pouze akademický.

22. Judikatura připouští, že kompetenční spor může spočívat také v otázce, zda kompetence orgánu činícího konečné rozhodnutí je podmíněna ústavně nebo zákonně vyžadovaným aktem jiného orgánu; srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/01 ze dne 20. 6. 2001 (N 91/22 SbNU 267; 285/2001 Sb.) a bod 40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457). Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/19 ze dne 20. 10. 2020 (U 17/102 SbNU 310), body 24 až 26, současně potvrzuje, že kompetenční spor se může týkat různých forem výkonu veřejné moci a může zohledňovat sdílenou kompetenci vyžadující součinnost jiného orgánu. Jeho podstatou však může být pouze otázka, zda a v jakém rozsahu určitá kompetence orgánu náleží, nikoli obecný přezkum, zda byl její konkrétní výkon v souladu s právními předpisy.

23. Skutečnost, že summit v Ankaře již proběhl, nebrání meritornímu rozhodnutí. Konkrétní kompetenční konflikt vznikl a byl předložen Ústavnímu soudu před skončením summitu. Samo pozdější uplynutí času v projednávané věci neodstranilo již vzniklý spor ani návrh na zrušení usnesení vlády č. 401. Předmětem kompetenčního řízení je spor o objektivní právo, nikoli ochrana subjektivního práva konkrétního nositele ústavní funkce; srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313), bod 48. Nález sp. zn. Pl. ÚS 5/04 ze dne 25. 9. 2007 (N 147/46 SbNU 443), body 31 až 34, rovněž dokládá, že samotný následný faktický vývoj nemusí automaticky vést k odpadnutí předmětu již vzniklého kompetenčního sporu.

24. Předběžné opatření nevytvořilo překážku věci rozhodnuté, neboť konečného nositele kompetence neurčilo. Námitky vlády směřující proti procesnímu postupu při jeho vydání nejsou předmětem nynějšího meritorního přezkumu. Šlo o zatímní procesní úpravu; její vydání ani následné uskutečnění prezidentovy účasti nezbavilo Ústavní soud povinnosti rozhodnout již vzniklý objektivní kompetenční spor. Skutkový základ potřebný pro rozhodnutí byl dostatečně objasněn a spor spočíval především v právním posouzení rozsahu kompetencí účastníků. Ústavní soud proto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

25. Prezident výslovně navrhl zrušení usnesení vlády č. 401. Ústavní soud proto musí posoudit, zda bylo vydáno příslušným orgánem, přestože po skončení summitu vyčerpalo své přímé účinky v rozsahu relevantním pro nynější kompetenční spor.

26. Ústavní soud je vázán předmětem řízení vymezeným petitem, nikoli právním hodnocením účastníků. Prezident vedle obecného návrhu pro všechny summity NATO předložil eventuální petit omezený na summit v Ankaře a napadl usnesení, kterým vláda schválila delegaci vedenou předsedou vlády. O jeho tvrzené kompetenci rozhodnout o účasti proto nelze rozhodnout izolovaně. Je nutné určit: kdo stanoví politický mandát a vedení delegace; zda vedení zahrnuje rozhodování o zastoupení České republiky na jednotlivých jednáních summitu; zda prezident může být členem delegace, aniž tato rozhodnutí a mandát mění; a kdo smí odmítnout jeho účast na celém summitu, jestliže prezidentem požadovaná účast na konkrétních jednáních znemožňuje nebo podstatně ztěžuje předsedovi vlády skutečný výkon vedení delegace. Ústavní soud přitom neurčuje samostatnou kompetenci předsedy vlády stojící mimo kompetenci vlády. Posuzuje rozsah kompetence vlády určit politické a organizační vedení delegace a obsah oprávnění, které z tohoto rozhodnutí pro určeného vedoucího delegace vyplývalo. Výroky I až IV řeší pouze tyto vzájemně závislé otázky ve vztahu ke konkrétnímu summitu v Ankaře a k jeho formátu setkání hlav států a předsedů vlád.

27. Nález řeší pouze situaci, v níž se summit NATO konal ve formátu setkání hlav států a předsedů vlád, jeho součástí bylo zasedání Severoatlantické rady na této úrovni, vláda svěřila vedení oficiální delegace předsedovi vlády a prezident požadoval účast v téže delegaci. Z podkladů přitom nevyplývalo, že by pravidla summitu sama určovala, který z obou ústavních činitelů má Českou republiku zastupovat nebo vést její delegaci.

28. Závěry nálezu se nevztahují na jednání jiné personální úrovně nebo účelu, na formáty vyhrazující účast určité veřejné funkci, na delegace vedené jinou osobou ani na samostatné zahraniční aktivity prezidenta. Nelze z nich proto dovozovat obecné pořadí prezidenta a předsedy vlády při zastupování státu ani právo prezidenta být členem jakékoli státní delegace.

IV. Ústavní východiska

29. Podle čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy prezident republiky zastupuje stát navenek. Rozhodnutí prezidenta republiky vydaná podle čl. 63 odst. 1 a 2 vyžadují podle odstavce 3 ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády; za taková rozhodnutí odpovídá podle odstavce 4 vláda.

30. Podle čl. 67 odst. 1 je vláda vrcholným orgánem výkonné moci. Podle čl. 68 odst. 1 odpovídá Poslanecké sněmovně. Podle čl. 76 odst. 1 vláda rozhoduje ve sboru; k přijetí usnesení vlády je podle čl. 76 odst. 2 třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů. Podle čl. 77 odst. 1 předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony.

31. Článek 63 odst. 4 a čl. 68 odst. 1 upravují dvě navazující, avšak odlišné roviny odpovědnostního uspořádání. Podle prvního ustanovení odpovídá vláda za rozhodnutí prezidenta republiky vyžadující spolupodpis; podle druhého je vláda jako celek politicky odpovědna Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna tedy není orgánem, který spoluurčuje obsah jednotlivého prezidentova rozhodnutí, ani za tento obsah sama neodpovídá. Je adresátem politické odpovědnosti vlády, jíž Ústava odpovědnost za rozhodnutí prezidenta vyžadující spolupodpis přičítá. Formulace použitá v bodu 61 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/08 ze dne 6. 10. 2010 (N 207/59 SbNU 3; 294/2010 Sb.) vyjadřuje návaznost obou odpovědnostních vztahů. Pro nynější věc je však nutné odlišit odpovědnost vlády za obsah kontrasignovaného rozhodnutí podle čl. 63 odst. 4 od její následné politické odpovědnosti Poslanecké sněmovně podle čl. 68 odst. 1 Ústavy.

32. Článek 63 odst. 3 a 4 tvoří funkční celek. Kontrasignace není pouhým následným potvrzením prezidentova rozhodnutí ani jen prostředkem k určení orgánu, který ponese jeho politické následky. Podmínka spolupodpisu umožňuje předsedovi vlády nebo jím pověřenému členu vlády zabránit tomu, aby prezidentovo rozhodnutí nabylo platnosti, zatímco odpovědnost za rozhodnutí vyžadující spolupodpis je přičtena vládě.

33. Prezident je původcem rozhodnutí; předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády však spoluurčuje, zda rozhodnutí s konkrétním obsahem nabude platnosti, tím, že k němu připojí nebo odmítne připojit spolupodpis. Vliv kontrasignujícího člena vlády je v tomto smyslu rozhodující, nikoli však výlučný. Výkon pravomocí podle čl. 63 odst. 1 a 2 proto není výlučným výkonem prezidenta, nýbrž ústavně sdíleným rozhodováním, v němž se prezidentovo autorství rozhodnutí spojuje se souhlasem kontrasignujícího člena vlády a s odpovědností vlády.

34. Spolupodpis činí předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády, čl. 63 odst. 4 však odpovědnost za rozhodnutí vyžadující spolupodpis přičítá vládě. Tím není řečeno, že každému spolupodpisu musí předcházet usnesení vlády; pro výklad ústavního rozdělení odpovědnosti je však rozhodné, že jejím nositelem není osobně kontrasignující člen vlády, nýbrž vláda.

35. Tento závěr se vztahuje pouze na rozhodnutí prezidenta republiky podle čl. 63 odst. 1 a 2, která podléhají spolupodpisu. Nevztahuje se na samostatné pravomoci prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy.

36. Odlišný režim samostatných pravomocí podle čl. 62 potvrzuje nález sp. zn. Pl. ÚS 14/01. Ústavní soud v něm podřadil jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky čl. 62 písm. k) Ústavy. Tato rozhodnutí proto nepodléhala kontrasignaci a vláda za ně podle čl. 63 odst. 4 neodpovídala.

37. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/06 Ústavní soud připustil, že výkon pravomoci jednoho orgánu může být součástí sdílené kompetence vyžadující předchozí úkon orgánu jiného (body 23 a 24). V bodě 25 současně uvedl, že ani výlučná pravomoc prezidenta republiky nemusí být absolutní a ničím neomezená.

38. Toto odpovědnostní uspořádání je podstatné také pro určení vedení společné státní delegace. Vláda stanovovala její politický mandát a nesla politickou odpovědnost za výkon zahraniční politiky i odpovědnost za obsah případných prezidentových rozhodnutí podléhajících spolupodpisu. Předseda vlády podle čl. 77 odst. 1 organizuje činnost vlády a vystupuje jejím jménem; současně je podle čl. 63 odst. 3 primárním nositelem kontrasignačního souhlasu určeným Ústavou. Jestliže se na summitu v rámci jedné delegace souběžně uplatňovaly zahraničněpolitické kompetence prezidenta a vlády, bylo proto ústavně odůvodněné, aby politické a organizační vedení delegace vykonával předseda vlády. Jeho vedoucí postavení zajišťovalo soulad vystupování delegace s mandátem vlády, umožňovalo vládě prosazovat její zahraniční politiku a vytvářelo institucionální rámec pro odpovědnost za případná prezidentova rozhodnutí vyžadující spolupodpis. Nečinilo prezidenta předsedovi vlády obecně podřízeným ani mu neodnímalo pravomoc zastupovat stát navenek; vymezovalo způsob koordinace jejich souběžných kompetencí v rámci jedné delegace.

39. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 59, uvedl, že „funkce prezidenta republiky nespočívá ve tvorbě konkurenční politiky ve vztahu k vládě“.

40. Ačkoli byl tento závěr vysloven v souvislosti s legislativním procesem, vyjadřuje obecnější charakteristiku prezidentova postavení v parlamentní formě vlády. Pro posuzovanou situaci z něj plyne, že prezident nemůže svou účast v delegaci využívat k vytváření nebo prosazování zahraniční politiky konkurující politickému mandátu stanovenému vládou. Přímá volba prezidenta sama nemění rozsah pravomocí vymezených čl. 62 a 63 Ústavy. Ani postavení vrchního velitele ozbrojených sil samo nezakládá právo určovat vedení delegace na summit NATO. Princip loajální spolupráce usměrňuje výkon existujících kompetencí, nové kompetence však nevytváří. Rozhodnutí zahraničního ústavního soudu může být podpůrným srovnáním, nemůže však nahradit výklad konkrétního rozdělení kompetencí podle české Ústavy.

41. Volba prezidenta, zda svou pravomoc zastupovat stát navenek osobně vykoná účastí na summitu v Ankaře, spadala do čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy. Prezident odpovídal osobní úrovni programu a jeho reprezentační, komunikační a informační činnost patřila do věcného rozsahu této pravomoci. Jestliže bylo možné jeho osobní účast uskutečnit pouze notifikací a akreditací v rámci oficiální delegace České republiky, představovalo zařazení do této delegace nezbytnou organizační podmínku osobního výkonu uvedené pravomoci. Určení předsedy vlády vedoucím delegace proto prezidentovu účast samo nevylučovalo. Prezident se však mohl účastnit pouze při respektování politického mandátu, vedení delegace a organizačních podmínek nezbytných pro její jednotné a funkční vystupování. Nebyl-li výkon jeho pravomoci v konkrétní kolizi s mandátem nebo vedením delegace, nemohla vláda její osobní výkon znemožnit pouhým nezařazením prezidenta do delegace. Tomuto rozlišení nepřímo odpovídalo již předběžné opatření vydané v této věci. Ústavní soud jím zatímně zachoval dosavadní praxi účasti prezidenta jako člena delegace a současně vyšel z toho, že takovou úpravou nebude nepřiměřeně zasaženo do ústavního postavení vlády podle čl. 67 odst. 1 Ústavy. Ačkoli konečné rozdělení kompetencí nepředjímal, jeho odůvodnění tak vycházelo z možnosti jejich souběžného výkonu. Nynější nález tuto možnost konkretizuje určením podmínek, za nichž se prezident může účastnit delegace vedené předsedou vlády a za nichž může vláda jeho účast odmítnout. Tento závěr je omezen na konkrétní formát projednávaného summitu.

42. Z toho neplynulo právo prezidenta jednostranně určit si postavení nebo rozsah své účasti. Jeho volba nevytvářela delegaci, neurčovala její politický mandát a neměnila její politické a organizační vedení. Současně však pouhé rozhodnutí vlády, že toto vedení bude vykonávat předseda vlády, prezidentovu účast na summitu nevylučovalo. Kompetenční kolize vznikala teprve tehdy, jestliže prezident trval na účasti v konkrétním jednacím formátu proti rozhodnutí vedoucího delegace a tím předsedovi vlády znemožňoval nebo podstatně ztěžoval osobní účast nebo výkon vedení delegace. To, že do kompetence prezidenta náleželo rozhodnout se pro osobní způsob výkonu své pravomoci, rovněž neznamená, že jeho oznámení bylo vydaným rozhodnutím ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy.

43. Pro nynější věc poskytovaly čl. 67 odst. 1 a čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy základ odlišným, souběžně vykonávaným kompetencím vlády a prezidenta republiky. Článek 63 odst. 4 nezakládá odpovědnost vlády za každý projev nebo faktický úkon prezidenta při summitu. Ukazuje však, že tam, kde prezident při zastupování státu navenek vydává rozhodnutí, nejde o jeho autonomní výkon: předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády prostřednictvím kontrasignace spoluurčuje, zda rozhodnutí nabude platnosti, přičemž odpovědnost za toto rozhodnutí Ústava přičítá vládě. U ostatního vystupování prezidenta zajišťovaly soulad s vládní zahraniční politikou politický mandát a vedení delegace, nikoli kontrasignace jednotlivých projevů. Vláda tedy určovala politický mandát delegace a v rozsahu prezidentových rozhodnutí podléhajících spolupodpisu nesla odpovědnost podle čl. 63 odst. 4 Ústavy; předseda vlády byl ústavním článkem, jehož prostřednictvím se vládní mandát, kontrasignační souhlas a koordinace souběžných kompetencí promítaly do vedení delegace.

V. Rozdělení kompetencí při vedení delegace

44. Vyslání oficiální delegace a stanovení jejího politického mandátu byly výkonem výkonné moci náležejícím vládě podle čl. 67 odst. 1 Ústavy. Svěření politického a organizačního vedení předsedovi vlády odpovídalo jeho postavení podle čl. 77 odst. 1 a jeho roli primárního nositele kontrasignačního souhlasu určeného Ústavou podle čl. 63 odst. 3 Ústavy. Vedení propojovalo vládní mandát s politickou odpovědností vlády za výkon zahraniční politiky a s její odpovědností za případná prezidentova rozhodnutí podléhající spolupodpisu. Zahrnovalo oprávnění určit zastoupení České republiky na jednotlivých jednáních, jestliže jejich pravidla nebo kapacitní omezení neumožňovala současnou účast prezidenta a předsedy vlády nebo jestliže by prezidentem požadovaný způsob účasti znemožnil či podstatně ztížil výkon vedení delegace. Článek 63 odst. 1 písm. a) prezidentovi nesvěřuje výlučnou pravomoc vytvářet delegaci ani jednostranně obsazovat její jednací formáty. Pravomoc vlády zde plynula z českého ústavního pořádku, nikoli ze samotného protokolu summitu. Ustanovení § 28 odst. 6 zákona č. 2/1969 Sb. upravuje zvláštní zastupování poradcem pro národní bezpečnost, nikoli nynější střet kompetencí.

45. Politickým mandátem se pro účely tohoto nálezu rozumějí stanoviska, která má delegace prosazovat, meze jejího jednání a zásady, podle nichž může jménem České republiky přijímat nebo odmítat politické závěry.

46. Vedením delegace se pro účely tohoto nálezu rozumí její politické a organizační řízení, zejména koordinace jednotného postupu a organizace vystupování. Zahrnuje také určení zastoupení na jednotlivých jednáních, vyžadují-li to jejich pravidla či kapacitní omezení nebo je-li to nezbytné, aby prezidentem požadovaný způsob účasti neznemožnil či podstatně neztížil skutečný výkon vedení. Toto vedení není totožné s protokolárním pořadím ani s reprezentačním postavením hlavy státu. Takové postavení proto samo nezakládá právo účastnit se každého jednání bez ohledu na rozhodnutí vedoucího přijaté za uvedených podmínek.

47. Protokolární přednost hlavy státu ani osobní přítomnost prezidenta neměnily politické a organizační vedení delegace předsedou vlády. Společná účast byla ústavně možná, prezident však musel respektovat nezbytné rozhodnutí vedoucího o zastoupení na jednotlivých jednáních. Za respektování vedení nelze považovat postup, při němž člen delegace trvá na účasti na určitém jednání proti rozhodnutí vedoucího přijatému za podmínek tohoto nálezu. Setrvání na takovém požadavku mohlo vytvořit konkrétní kompetenční kolizi; samotný rozdíl protokolárního postavení nebo politického názoru ji nevytvářel.

48. Výklad, podle něhož prezident každou svou účastí automaticky přebírá vedení delegace, by mu umožnil jednostranně změnit rozhodnutí vlády pouhým oznámením účasti. Takový účinek z čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy neplyne.

49. Prezidentova účast rovněž nemohla změnit politický mandát delegace ani jej opravňovat k činění právních úkonů, pro něž Ústava vyžaduje spolupodpis. Samotná osobní účast spolupodpis nevyžadovala; potřeba spolupodpisu se posuzuje až podle obsahu konkrétního vydaného rozhodnutí.

50. Výchozím pravidlem byla prezidentova účast jako člena delegace politicky a organizačně vedené předsedou vlády. Předseda vlády mohl při splnění podmínek uvedených výše operativně určit zastoupení na jednotlivých jednáních, nemohl však sám odmítnout prezidentovu účast na celém summitu. Z důvodu ochrany politického mandátu a skutečného výkonu vedení delegace byla k takovému rozhodnutí příslušná vláda rozhodující ve sboru, jestliže prezidentem požadovaný způsob účasti vytvářel konkrétní kolizi, kterou nebylo možné odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace. Vláda tím chránila výkon vlastní kompetence a odpovědnostní uspořádání společného vystupování státu, nikoli podle volné úvahy rozhodovala o existenci prezidentovy pravomoci zastupovat stát navenek.

51. Rozhodnutí vlády o případném odmítnutí prezidentovy účasti na celém summitu nemohli samostatně nahradit předseda vlády, ministr zahraničních věcí ani Ministerstvo zahraničních věcí. Předseda vlády jako vedoucí delegace byl oprávněn v mezích vládou stanoveného mandátu a za podmínek výroku I rozhodovat o zastoupení České republiky na jednotlivých jednáních a organizovat vystupování delegace. Jestliže však prezident takové rozhodnutí odmítal respektovat a vzniklou kolizi nebylo možné odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace, byla k odmítnutí jeho účasti na celém summitu z tohoto důvodu příslušná vláda rozhodující ve sboru. Ministr zahraničních věcí a Ministerstvo zahraničních věcí mohli přijatá rozhodnutí pouze organizačně provádět.

52. Na tom nic nemění usnesení vlády č. 894/2012. Toto usnesení není napadeno a soud neposuzuje jeho zákonnost ani ústavnost. Vláda si vlastním usnesením nemůže založit nebo rozšířit kompetenci, kterou jí Ústava nebo zákon nesvěřují. Dosavadní administrativní praxe podle tohoto usnesení navíc neřešila přesně situaci, v níž prezident požaduje účast v delegaci vedené předsedou vlády navzdory svému původnímu nezařazení při přípravě delegace. Možnost prezidenta využít Kancelář prezidenta republiky nebo Vojenskou kancelář prezidenta republiky k zajištění některých organizačních potřeb sama neřeší jeho formální zařazení, notifikaci a akreditaci v rámci jediné oficiální delegace České republiky. Současně z jeho pravomoci neplyne právo vytvořit bez dalšího paralelní oficiální delegaci.

53. Prezident se tedy mohl summitu účastnit jako člen delegace vedené předsedou vlády, nebyla-li jeho účast řádně odmítnuta. Nemohl však z protokolárního nebo reprezentačního postavení dovozovat právo účastnit se konkrétního jednání v rozporu s rozhodnutím vedoucího přijatým za podmínek výroku I, měnit politický mandát, narušovat jednotné vystupování delegace ani prezentovat své názory bez dalšího jako oficiální postoj České republiky.

54. Oznámení prezidenta, že se chce summitu osobně účastnit, nebylo vydaným rozhodnutím podle čl. 63 odst. 3 Ústavy. Samo nevytvářelo ani neměnilo právní stav, a proto nevyžadovalo spolupodpis. Nález sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.) není skutkově totožným precedentem; poskytuje však interpretační vodítko k významu pojmu „vydané rozhodnutí“, neboť odlišil pouhé rozhodnutí se k určitému chování od vydaného rozhodnutí potvrzujícího nebo měnícího právní stav. Tento závěr se nevztahuje na jiné konkrétní úkony prezidenta na summitu, které by právní stav vytvářely, měnily nebo potvrzovaly.

55. Spolupodpis tedy není obecným předchozím souhlasem vlády s prezidentovou přítomností. Váže se ke konkrétnímu vydanému rozhodnutí. Stejně tak prezidentovo oznámení účasti není příkazem vládě, aby bez ohledu na ostatní ústavní kompetence splnila všechny jím požadované organizační podmínky.

56. Samostatné posouzení by vyžadoval zejména pokus prezidenta vytvořit jinou oficiální delegaci, určit její mandát, změnit její vedení nebo učinit při summitu právní úkon s účinky navenek. Tento nález o příslušnosti k takovým úkonům nerozhoduje. Nerozhoduje ani o osobní účasti prezidenta na mezinárodním jednání, které se nekoná na úrovni hlav států a předsedů vlád nebo jehož pravidla vážou zastoupení státu na jinou veřejnou funkci.

57. Nebyla-li prezidentova účast řádně odmítnuta, příslušné orgány mu musely v mezích svých kompetencí poskytnout součinnost objektivně nezbytnou k účasti jako člena delegace vedené předsedou vlády. Prezident musel respektovat její mandát a nezbytná rozhodnutí vedoucího o zastoupení na jednotlivých jednáních. Z jeho pravomoci však neplynul nárok na jím určený způsob registrace či akreditace, počet doprovázejících osob, přepravu ani jiné konkrétní organizační prostředky.

VI. Podmínky odmítnutí účasti prezidenta

58. Respektoval-li prezident politický mandát a vedení delegace, jeho samotná účast neodnímala vládě výkon její kompetence ani jej nenahrazovala. Vláda proto mohla osobní výkon souběžné kompetence prezidenta odmítnout pouze tehdy, stal-li se v konkrétních podmínkách summitu neslučitelným se skutečným výkonem její vlastní kompetence k určení mandátu a vedení delegace. Z uvedeného plyne test pro případné odmítnutí prezidentovy účasti na celém summitu z důvodu ochrany politického mandátu a skutečného výkonu vedení delegace: musí existovat konkrétní kolize při zastoupení na jednotlivém jednání nebo při výkonu politického a organizačního vedení delegace, kterou nelze odstranit organizačním uspořádáním slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace. K odmítnutí byla příslušná vláda rozhodující ve sboru. Pouhá politická nevůle ke společné účasti nepostačuje.

59. Z principu loajální spolupráce plynula povinnost včas vyjasnit zamýšlenou účast prezidenta, pravidla jednotlivých jednání a možné rozdělení zastoupení. Předseda vlády jako vedoucí delegace mohl navrhnout organizační řešení slučitelné s pravidly summitu a zachovávající skutečný výkon vedení delegace. Nedošlo-li k dohodě, mohl za podmínek výroku I určit zastoupení České republiky na jednotlivých jednáních. Konkrétní kolize vznikala, jestliže prezident takové určení odmítl respektovat nebo setrval na požadavku účastnit se určitého jednání, přestože vedoucí delegace tento požadavek nepřijal.

60. Z tohoto důvodu mohla vláda prezidentovu účast odmítnout pouze tehdy, pokud taková kolize předsedovi vlády znemožňovala nebo podstatně ztěžovala osobní účast či výkon vedení delegace a nebylo možné ji odstranit uspořádáním slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace, zejména rozdělením účasti. Typickým případem mohl být jednací formát připouštějící pouze jednoho zástupce České republiky, na jehož obsazení prezident proti rozhodnutí vedoucího trval.

61. Důvodem nemohla být pouhá politická neshoda, obecná nedůvěra, protokolární spor ani přesvědčení, že společná účast není vhodná. Nestačila ani neurčitá obava z budoucího nerespektování vedení; muselo jít o konkrétní požadavek a skutečný zásah do výkonu úkolů vedoucího delegace. Respektoval-li prezident nezbytná rozhodnutí vedoucího, rozdílné postavení nebo názory obou ústavních činitelů jeho účast nevylučovaly.

62. Požadavek, aby kolizi nebylo možné odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace, není testem politické vhodnosti ani přiměřenosti rozhodnutí vlády. Vymezuje hranici mezi ochranou vlastní kompetence vlády k vedení delegace a rozhodováním o výkonu kompetence prezidenta. Ústavní soud nevybírá nejvhodnější organizační řešení; posuzuje pouze, zda existovala konkrétní kolize, kterou nebylo možné odstranit uvedeným způsobem. Z rozhodnutí vlády a podkladů, z nichž vycházela, proto muselo být zjistitelné, kterého jednání se kolize týkala, jak omezovala osobní účast předsedy vlády nebo výkon vedení delegace a z jakých pravidel summitu nebo organizačních podmínek vyplývala nemožnost jejího odstranění.

63. O odmítnutí účasti na celém summitu z uvedeného důvodu byla v rámci své kompetence podle čl. 67 odst. 1 Ústavy příslušná vláda, která podle čl. 76 odst. 1 rozhoduje ve sboru na základě okolností existujících v rozhodné době. Muselo být rovněž zřejmé, zda odmítá samotnou účast prezidenta, nebo jen jeho účast na určitém jednání. Nejasnost či chybějící rozhodnutí nemohl nahradit ministr, ministerstvo ani dodatečné odůvodnění. Pozdější okolnosti nemohly zpětně založit důvod dřívějšího postupu vlády.

64. Dosavadní praxe vedení delegací prezidenty ani administrativní koordinace zahraničních cest podle usnesení vlády č. 894/2012 spor sama neřeší. Praxe byla navíc významově nejednoznačná: potvrzovala jak obvyklou účast prezidenta na summitech NATO, tak organizační a finanční rozhodování vlády. Neprokazovala proto ustálené normativní přesvědčení o řešení konkrétního konfliktu mezi prezidentem a předsedou vlády při jejich společné účasti v jedné delegaci. Rozhodné byly konkrétní ústavní a organizační podmínky ankarského summitu a jeho jednotlivých částí programu. Odlišná personální úroveň, účel nebo pravidla jiného jednání mohou vést k jinému výsledku; závěry nálezu proto nelze přenášet pouhou analogií.

VII. Aplikace na summit v Ankaře

65. Summit v Ankaře odpovídal svou osobní úrovní prezidentovi i předsedovi vlády a z podkladů nevyplývalo, že by jeho pravidla sama určovala jejich vnitrostátní postavení. Vláda proto mohla stanovit mandát delegace a svěřit její vedení předsedovi vlády. Toto uspořádání odpovídalo jejímu postavení vrcholného orgánu výkonné moci, politické odpovědnosti za výkon zahraniční politiky, odpovědnosti za případná prezidentova rozhodnutí podléhající spolupodpisu a ústavní roli předsedy vlády podle čl. 63 odst. 3 a čl. 77 odst. 1. Vedení zahrnovalo řešení skutečné kolize při obsazení jednotlivých jednání; samo však nevylučovalo účast prezidenta jako člena téže delegace.

66. Prezident byl oprávněn rozhodnout se pro osobní účast a, nebyla-li řádně odmítnuta, účastnit se jako člen delegace vedené předsedou vlády. Neměl však právo účastnit se každého jednání bez ohledu na jeho pravidla a nezbytná rozhodnutí vedoucího, zejména pokud by tím předsedovi vlády znemožnil osobní účast nebo výkon vedení delegace.

67. Při posouzení, zda usnesení vlády č. 401 obsahovalo rozhodnutí o odmítnutí prezidentovy účasti, jsou rozhodné pouze okolnosti známé vládě dne 22. června 2026. Prezidentova pozdější vyjádření nemohla zpětně založit důvod rozhodnutí obsaženého v tomto usnesení ani doplnit jeho obsah. Mohla pouze objasnit rozsah nároku, který prezident v dalším průběhu sporu uplatňoval.

68. Z dopisu prezidenta předsedovi vlády ze dne 8. dubna 2026, který předcházel usnesení vlády č. 401, bylo možné dovodit, že prezident svou účast spojoval s postavením a funkcemi obvykle náležejícími osobě stojící v čele delegace. Tato okolnost mohla založit konkrétní pochybnost, zda bude respektovat politické a organizační vedení delegace předsedou vlády, a vytvářela potřebu předem vyjasnit rozdělení účasti na jednotlivých částech programu. Z podkladů však nevyplývá, že by před 22. červnem 2026 vláda zjistila konkrétní pravidlo nebo kapacitní omezení určitého jednání, které vyžadovalo volbu mezi účastí prezidenta a předsedy vlády, že by vedoucí delegace navrhl konkrétní rozdělení účasti a prezident je odmítl nebo že by již tehdy existovala jiná konkrétní kolize, kterou nebylo možné odstranit způsobem slučitelným s pravidly summitu a zachovávajícím skutečný výkon vedení delegace a která by vládu opravňovala k odmítnutí prezidentovy účasti na celém summitu.

69. Pozdější veřejná vyjádření prezidenta pouze podpůrně objasňovala, že po přijetí usnesení vlády č. 401 spojoval svou účast také s určitým postavením v delegaci a s rozsahem účasti na programu. Mohla proto podpůrně nasvědčovat možnosti pozdější konkrétní kolize, nemohla však zpětně založit důvod rozhodnutí vlády ze dne 22. června 2026 ani doplnit obsah usnesení vlády č. 401.

70. Usnesení vlády č. 401 neobsahovalo rozhodnutí o zařazení prezidenta republiky do delegace. Vyslovilo souhlas s vysláním delegace vedené předsedou vlády, schválilo zásady jejího postupu, výdaje pro nejvýše dvacet členů delegace a doprovodu a zmocnilo ministra zahraničních věcí ke jmenování členů delegace tvořících doprovod předsedy vlády. Stanovení početního limitu vymezovalo celkový finanční a organizační rámec delegace a doprovodu. Zmocnění ministra zahraničních věcí se naproti tomu vztahovalo na jmenování těch členů delegace, kteří měli tvořit doprovod předsedy vlády. Ani jedno z těchto ustanovení samo dostatečně určitě nevyjadřovalo, že vláda ve sboru posoudila výkon prezidentovy ústavní kompetence a rozhodla z důvodu konkrétní kolize odmítnout prezidentovu účast. Prezident přitom nemusel být ministrem jmenován členem doprovodu předsedy vlády; jeho notifikace jako člena téže oficiální delegace byla organizační podmínkou osobního výkonu jeho vlastní ústavní kompetence, nebyla-li tato účast řádně odmítnuta rozhodnutím vlády podle výroku III. Usnesení neobsahovalo ani výslovný, ani jinak dostatečně určitý závěr, že prezident nemůže být jako člen téže oficiální delegace notifikován. Z pouhého neuvedení prezidenta proto nebylo možné bezpečně dovodit, že vláda z důvodu konkrétní neodstranitelné kolize odmítla samotnou prezidentovu účast na summitu, a jiné dostatečně určité rozhodnutí vlády podle výroku III přijato nebylo. Tato nejasnost nemohla založit kompetenční účinky rozhodnutí, které vláda ve sboru dostatečně určitě nepřijala, ani být nahrazena organizačním postupem ministra zahraničních věcí nebo Ministerstva zahraničních věcí. Prezident byl proto oprávněn účastnit se summitu jako člen delegace politicky a organizačně vedené předsedou vlády. Toto oprávnění mu však nezakládalo právo účastnit se konkrétního jednání v rozporu s rozhodnutím vedoucího delegace přijatým za podmínek tohoto nálezu.

71. Ústavní soud neposuzuje, zda účastníci po vydání předběžného opatření řádně splnili povinnosti, které jim jeho výrok uložil.

VIII. Vypořádání ostatních návrhů prezidenta

72. Prezident navrhl zrušit usnesení vlády č. 401. Podle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je rozhodující, zda toto usnesení vydal orgán, který k němu byl příslušný. Interní povaha usnesení vlády sama jeho posouzení v kompetenčním řízení nevylučuje. Usnesení bylo závazným podkladem pro postup členů vlády a správních úřadů při sestavení a notifikaci jediné oficiální delegace České republiky a mohlo tak bezprostředně zasáhnout do výkonu kompetence jiného ústavního orgánu.

73. V rozsahu, v němž usnesení vlády č. 401 vyslovilo souhlas s vysláním delegace vedené předsedou vlády, schválilo zásady jejího postupu představující politický mandát, úhradu výdajů pro nejvýše dvacet členů delegace a doprovodu a zmocnění ministra zahraničních věcí ke jmenování členů delegace tvořících doprovod předsedy vlády, upravovalo otázky náležející do kompetence vlády.

74. Tyto části usnesení proto nebyly vydány nepříslušným orgánem a nejsou splněny podmínky jejich zrušení podle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Absence rozhodnutí o zařazení prezidenta do delegace a jeho následné nenotifikování představují odlišnou kompetenční otázku posuzovanou podle výroků III a IV. Nemění kompetenční správnost výslovného pozitivního rozhodovacího obsahu usnesení, nebyly však samy o sobě dostatečně určitým rozhodnutím vlády o odmítnutí prezidentovy účasti.

75. Zda na usnesení navazující organizační postup představoval odmítnutí prezidentovy účasti, se posuzuje podle výroků III a IV. Takové odmítnutí nemohli bez předchozího rozhodnutí vlády samostatně učinit ministr zahraničních věcí ani Ministerstvo zahraničních věcí.

76. Soud nemohl bezpečně určit, zda konkrétní organizační úkon, v jehož důsledku prezident nebyl notifikován jako člen delegace, provedl ministr zahraničních věcí nebo Ministerstvo zahraničních věcí. Proto nevyslovuje, že právě tyto orgány uskutečnily postup, k němuž nebyly příslušné. Určuje pouze, že samostatnou kompetenci účast odmítnout neměly.

77. Vedle usnesení nebyl zjištěn další samostatný a identifikovatelný akt způsobilý ke zrušení podle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Absence takového aktu nebrání určení, který orgán byl k dotčenému postupu příslušný. Procesní pojmy rozhodnutí, opatření a jiného zásahu podle § 120 odst. 1 nelze omezovat pouze na formální správní akty; srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/04 ze dne 25. 9. 2007 (N 147/46 SbNU 443), body 24 až 26.

78. Ministr zahraničních věcí ani Ministerstvo zahraničních věcí nebyli samostatnými nositeli sporné ústavní kompetence. Jejich organizační postup se musel pohybovat v mezích skutečně přijatých rozhodnutí vlády o mandátu, vedení a složení delegace. Nebylo-li přijato rozhodnutí vlády o odmítnutí prezidentovy účasti, nemohli takové odmítnutí svým postupem nahradit ani předjímat. Nemohli ani odepřít součinnost objektivně nezbytnou k uskutečnění účasti nebo ji jiným organizačním postupem fakticky znemožnit.

79. Prezidentův hlavní petit žádal obecné určení pro všechny budoucí summity NATO. Kompetenční řízení však řeší konkrétně vzniklý spor, nikoli všechny hypotetické organizační modely. Ani označení určitého jednání jako summitu NATO samo nezaručuje totožnost jeho programu, personální úrovně nebo pravidel jednotlivých zasedání. Nosné závěry tohoto nálezu vycházejí z konkrétního formátu ankarského summitu jako setkání hlav států a předsedů vlád, jehož součástí bylo zasedání Severoatlantické rady na této úrovni. Obecná část návrhu se proto odmítá podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu výrokem VI; srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 58/2000 ze dne 20. 3. 2001 (U 11/21 SbNU 513).

80. Prezident dále požadoval obecné zákazy bránit jeho účasti nebo ji ztěžovat a obecné příkazy k zajištění součinnosti, eventuálně stejné zákazy a příkazy pro summit v Ankaře. Namítal, že tyto výroky lze materiálně považovat za zrušení opatření nebo jiného zásahu podle § 125 ve spojení s § 120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Této argumentaci nelze přisvědčit. Ustanovení § 120 odst. 1 vymezuje okruh rozhodnutí, opatření a jiných zásahů, které mohou být předmětem kompetenčního sporu; nerozšiřuje však formy konečného rozhodnutí Ústavního soudu, které vymezují § 124 a 125 téhož zákona. Konečné rozhodnutí proto může určit nositele kompetence a zrušit rozhodnutí vydané nepříslušným orgánem, nemůže však vydat obecný provozní příkaz k registraci prezidenta jako člena delegace ani k akreditaci nebo přepravě prezidenta a jeho doprovodu. Příkazy vztahující se k již skončenému summitu navíc nelze vykonat. Tyto návrhy, včetně eventuálního omezení pouze na některé účastníky řízení, se proto odmítají podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu výrokem VII.

81. Z oprávnění prezidenta rozhodnout se pro osobní účast nelze dovodit nárok na konkrétní letadlo, počet členů doprovodu, způsob akreditace nebo jiné jednotlivé organizační řešení. Tyto otázky se řeší dohodou a rozhodnutími příslušných orgánů v mezích ústavního rozdělení kompetencí.

IX. Závěr

82. Výsledek sporu je omezen na konkrétní formát ankarského summitu. Vláda určovala mandát a politické a organizační vedení delegace; prezident se mohl účastnit jako její člen, musel však respektovat nezbytná rozhodnutí vedoucího o zastoupení na jednotlivých jednáních. Závěr nelze bez dalšího přenášet na mezinárodní jednání jiné personální úrovně, účelu nebo pravidel zastoupení.

83. Konkrétní kolize uvedená ve výroku III mohla vládu v zájmu ochrany politického mandátu a vedení delegace oprávnit k odmítnutí prezidentovy účasti na celém summitu. Vláda však dostatečně určité rozhodnutí podle výroku III nepřijala. Prezident se proto mohl summitu účastnit jako člen delegace, nikoli však bez dalšího každého jednotlivého jednání nebo za podmínek neslučitelných s politickým a organizačním vedením delegace. Chybějící rozhodnutí vlády nemohli nahradit ministr ani ministerstvo.

84. Usnesení vlády č. 401 se neruší, protože v rozsahu posuzovaném tímto nálezem upravovalo otázky náležející vládě. Obecný návrh pro budoucí summity a požadavky na zákaz bránit účasti prezidenta nebo ji ztěžovat, na registraci prezidenta jako člena delegace, akreditaci a přepravu prezidenta a jeho doprovodu a na jinou organizační součinnost se odmítají. Tím jsou vypořádány všechny části prezidentova hlavního i eventuálního petitu.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc SRPEN 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Vladimír Libánský 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Anonym 50,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč

Celkem za měsíc: ... 7 250,00 Kč

Vybráno 16.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Svoboda projevu: Hodnocení prvních 6 měsíců vlády - 5.8.2026
• Smyčka námořní izolace Ukrajiny se stahuje - 5.8.2026
• Třetí světová - 5.8.2026

(6 votes, average: 3,00 out of 5)

Loading...