Není dnes pro nás větším nebezpečím než Rusko socialismus přicházející z EU i USA?
LUBOMÍR VYLÍČIL 06|08|2014
Prvních třicet let života mi bylo, bohužel, dáno prožít v socialismu. Ještě dnes, kdykoli zahlédnu něco špinavého, rozpadlého, nebo náznak fronty, tak se mi živě a zřetelně vybaví jeho „půvaby“. A taky „rusáci“. Na okupaci z roku 1968 mám vzpomínky sice dětské, ale živé. Nejvíc si z té doby vybavuji všeobecný, tísnivý pocit ponížení a bezmoci, který se rozlil společností; přirovnal bych ho k pocitům znásilněné, zbité a umazané ženy.
[ad#hornisiroka]
Neměl jsem je rád. Ty „rusáky“. A kladl jsem jim za vinu všechno to hnusné a bezútěšné, co mně, dospívajícího, obklopovalo. Asi právem, řízeno to bylo z Moskvy.
Později, za Jelcina, mi jich občas, na okamžik, zase bylo i líto. Takový propad, rozprodej všeho, bída, úpadek a ještě ten věčně ožralý exot v čele státu! Ale podobné myšlenky jsem rychle zaháněl pocitem jakéhosi zadostiučinění: „Vidíte, to máte za to, tam jste to dopracovali…“ Navenek jsem pak svou škodolibost racionalizoval výroky jako: „Teď už jsou neškodní, už nám neublíží. Kdyby k nám přece jen chtěli přijet znova s tanky, tak jim buď cestou dojde nafta, nebo se jim ty neudržované vraky rozpadnou, a nebo to vše stihnou cestou zašmelit!“
Jó na Ameriku, na tu jsem koukal jinak! Dospíval jsem za Reagana a Tchatcherové. Na západ jsme vzhlíželi s obdivem a trochu i s nadějí. Pološeptem jsme si vyprávěli o svobodě, úžasné a neuvěřitelné svobodě v USA a o odvaze a rozhodnosti, s jakou se zlu, symbolizovanému pro nás Moskvou, postavili. A ten pohled na západ ještě po nějakou dobu přetrvával.
Tak už je člověk zařízen, Jednou získaný názor má svou setrvačnost. A náhledu na svět, který si utvořil v dospívání a ranné dospělosti, se člověk jen nerad a neochotně zbavuje…
První pochyby zaselo Kosovo. Měl jsem jakousi možnost poznat, co je to průměrný kosovský Albánec. A taky nějaké zprávy z oblasti. Nechápal jsem. Proč proboha „naši“ bombardují Srby? Co to je za tragický omyl? Oni „amíci“ asi zpoza toho oceánu něco přehlédli!
Se vstupem do socializující EU mé pochyby sílily. Nepřichází náhodou socialismus, ze kterého jsme právě se štěstím vyklouzli, znovu ze západu? Proč?
USA se mezitím také činily. Jeden debakl za druhým. Všechny s jediným výsledkem: svět byl opět o něco méně stabilní a největší nebezpečí naší doby, radikální islám, zas o něco silnější. Že by zas chyba? Jedna za druhou? A sešup nabíral tempo. Od Afghánistánu a Iráku, přes Sýrii, až k arabskému jaru… Nejdříve vždycky řečičky o demokracii a odstranění hnusných diktátorů a pak? Nevím čím to, ale vždycky, jednoznačně a neomylně z toho nakonec vyšlo posílení toho nejradikálnějšího proudu v radikálním islámu, rozvrat, občanská válka a teror. Inu, zkrátka, události posledních cca deseti let mně přiměly mé dávné sympatie a antipatie přehodnotit. Nepřišlo to naráz, ale pozvolna, postupně. Posledním, definitivním impulsem a hřebíkem do rakve mých dřívějších geopolitických preferencí byly ty nešťastné události na Ukrajině.
Ale zpět k Rusku. Když nastala éra Putinova, hleděl jsem na něj z počátku podezíravě. Co to asi bude? Že by návrat k vládě pevné ruky? Nu, říkal jsem si, asi to v tom rozkradeném nevěstinci jinak nejde.
Postupně začaly z Ruska přicházet čím dál zajímavější zprávy. Konsolidace státu. Vzrůst životní úrovně. Pořádek a vzestup, pozitivně vnímaný nejširšími vrstvami ruské společnosti. Ano, vím že toho pořádku a konsolidace bylo dosaženo poněkud svéráznými, neevropskými způsoby. Ale například zkrocení mocných oligarchů, rozkrádajících ve velkém národní bohatství Ruska a provozujících zpupně vlastní, na centru nezávislou politiku už asi fakt nebylo možné v demokratických mantinelech. Nicméně většina dalších konsolidačních opatření, například marginalizace tak zvané „občanské společnosti“, tedy z velké části okrajových skupinek křiklounů a kraválistů, placených bůhví dokud, proběhla tak demokraticky, nenásilně a elegantně, že jsem se musel smát.
Ne vážení, nejsem „Putinův agent“, ani nemám iluze o Rusku a o V. Putinovi. Nejde o demokratický stát v evropském slova smyslu. Život je tam také mnohem tvrdší a nepohodlnější než v naší, zhýčkané Evropě. Ale, řekněme si upřímně, nestrefil se V. Putin s tímto svým pojetím státu tak nějak do chuti a tužeb drtivé většiny Ruských občanů? O podpoře 86% obyvatelstva, což je číslo potvrzené i z nezávislých, neruských zdrojů, si kterýkoli ze státníků tak zvaného demokratického světa může nechat jedině zdát!
Navíc, když nacházím v úryvcích různých Putinových projevů tolikrát znova a opakovaně zdůrazňované pojmy, jako vlast, rodina, národ, v evropském diskursu považované téměř za sprostá slova, tak musím přiznat, že se trefil do citlivého místa i v mém případě. A možná, soudě tak podle patologické nenávisti „pravdoláskových“ medií ke všemu ruskému, se mu to podařilo nejen u mně.
Ano, vím, řeknete, že je to jen propaganda. Promyšlená propaganda supervelmoci. Odporná, zacílená na nízké lidské pudy a předsudky. Snad. Ale když čtu loňské Putinovo vystoupení na tak zvaném Valdajském fóru, tak nacházím například takovéto zajímavé myšlenky:
„Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.”
Jak moc, ani nevíte jak strašně moc bych si přál slyšet právě takovouto propagandu z úst vedoucích představitelů Evropy!
[ad#velkadolni]
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.
Příspěvky za měsíc květen 2022:
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Silvia Ambrogini 250,- Kč, Vladimír Kudrna 1000,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Anonym 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Miroslav Andreska 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Hana Válková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Pavel Fila 50,- Kč
Celkem za měsíc: 4 750,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
(28 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Buzerace kam se podíváš
FCBP Jsem policista ČR a trochu jsem sepsal pár základních věcí (některá jsou již delší dobu známá, jiná jsou
Kážou vodu. Pijí víno!
ROMAN MALACH Klima teď hýbe světem. Do první linie boje o záchranu planety se postavila Evropská unie. Nová předsedkyně Evropské komise