13.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Nejpodrobnější analýza případu letounů CASA: Je Parkanová pachatel, či oběť?

Sdílejte článek:

SM

V prosinci loňského roku začal Obvodní soud pro Prahu 6 znovu projednávat kauzu údajně předraženého nákupu letounů CASA. V případu jsou hlavními obžalovanými bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová a někdejší ředitel sekce vyzbrojování resortu Jiří Staněk. Obžaloba oba viní z toho, že zneužili pravomoci veřejného činitele a porušili povinnosti při správě cizího majetku. Pokud je soud shledá vinnými, hrozí jim až desetileté vězení. Přinášíme vám doposud nejpodrobnější analýzu tohoto komplikovaného a zamotaného případu.

[ad#textova1]

Kdo nese odpovědnost za to, že stát podle všeho koupil letouny CASA o více než půl miliardy korun dráže, než musel? Šlo o neschopnost exministryně obrany Parkanové? Nebo o podvod, při němž někteří lidé geniálně využili děr v systému vyzbrojování, které zároveň pomohli vytvořit, a na Parkanovou ušili boudu?

Výběr letounů CASA pro českou armádu byl nevýhodný, uvedl loni v prosinci u Obvodního soudu pro Prahu 6 bývalý pilot a expert na vojenskou techniku Karel Daňhel – klíčový svědek obžaloby. Stroje podle jeho slov neodpovídaly některými specifikacemi zadání, přesto se rozhodlo o jejich pořízení.

Nevýhodným nákupem měla podle žalobce Parkanová způsobit státu škodu více než 818 miliónů korun.

Toliko aktuální dění, vraťme se nyní do roku 2013.

Střet s policií

Parkanová (TOP 09) tehdy zveřejnila výslechy svědků a obviněných v kauze CASA. Proč, to nevysvětlila. Řekla jen: „Materiály jsou výmluvné i bez mého vyjádření.“ Její krok doběla rozčílil policii.

Parkanová byla po Davidu Rathovi další velkou rybou, na niž si policisté brousili zuby. Kauza se týká, jak bylo shora uvedeno a jak je známo, nákupu vojenských letounů, údajně předražených.

Policisté tehdy zaslali žádosti o právní pomoc do zahraničí, například polské straně; ta si letadla CASA rovněž pořídila. „Myslím, že se stěží najde ve světě stát, který by byl ochoten se s někým nahlas bavit o tom, za kolik pořídil vojenská letadla,“ podotkl však právní zástupce Parkanové Tomáš Sokol. Dodal, že policie jeho klientku vyzvala, aby upustila od zveřejňování výslechů, což vyvolalo ostrý střet.

Policejní rada někdejšího a již zrušeného Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) Jiří Mazánek Parkanové v dopise napsal: „Můžete mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení.“ Zároveň podal podnět k Úřadu pro ochranu osobních údajů. Parkanová prostřednictvím Sokola odpověděla rázně: „Postup policejního orgánu je velice neobvyklý, v podstatě jde o exces, neboť zcela bezdůvodně vyvíjí nátlak na klientku, aby se zdržela informování o svém případu, tedy realizace svých ústavních práv.“

Obhajoba Parkanové byla už tehdy podle všeho postavena na tvrzení o její neschopnosti. Tedy důstojněji řečeno, že byla až posledním článkem, který podepisoval klíčové dokumenty, za jejichž správnost ručili její podřízení – odborný aparát ministerstva obrany, referenty počínaje.

Sokol k tomu řekl, že odpovědnost ministrů je vázána pouze na jejich rozhodování ve vládě. „Že má každý z nich nějaké své ministerstvo, je u nás jen takovým zvykem,“ poznamenal. Jestliže by u soudu uspěl, znamenalo by to ovšem průlom v kauzách typu Opencard či Pandury, v nichž se může policie rovněž domnívat, že odpovědnost nesli konkrétní politici.

Příběh začíná

O nákupu letounů CASA pro vojenské letectvo rozhodla v roce 2009 vláda Mirka Topolánka (tehdy ODS). Kvůli obchodu byla vyšetřována nejen Parkanová, ale i někdejší šéf sekce vyzbrojování Jiří Staněk. Parkanovou policie viní ze zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Podle vyšetřovatelů nedala zpracovat nezávislý posudek na cenu letadel, což zapříčinilo, že je stát koupil mnohem dráže, než musel.

„JUDr. Parkanová předložila vládě návrh na uzavření smlouvy bez toho, aby zajistila jako ministryně obrany ověření přiměřenosti ceny. Svým jednáním způsobila České republice škodu ve výši 658 483 064 korun,“ popsal skutek policejní rada Mazánek. V neprospěch Parkanové hovořilo její právnické vzdělání, neboť podle policie nerespektovala zákon, který měla jako právnička znát. „Ona nebyla na ministerstvu jako právnička,“ argumentoval nicméně Sokol.

Kromě předraženého nákupu se přitom v minulosti rovněž hovořilo o tom, že za pořízením letounů stál silný tlak vysoce postavených úředníků ministerstva obrany či politiků, kteří stroje CASA prosadili proti vůli armádních představitelů.

Co ale vyplývá z přepisů výpovědí zejména osmatřiceti svědků, mezi nimiž byli i jména tehdejších ministrů Miroslava Kalouska, Petra Nečase, Alexandra Vondry, Martina Bursíka či Karla Schwarzenberga? Ve světle zveřejněných faktů předně celý případ dostal nový rozměr: odpovědnost nesla nikoli pouze Parkanová, nýbrž dle všeho celý Topolánkův kabinet.

 Megalomanský projekt L-159

Výpovědi poukázaly na fakt, že problematika nákupu letadel CASA od španělského výrobce EADS byla započata dávno předtím, než se o ní vůbec poprvé na oficiálních místech jednalo. Vše, co souviselo s pořízením těchto transportních strojů, bylo totiž podle svědků velice úzce spjato s výrobou a prodejem českých podzvukových bitevníků L-159 Alca.

Alcy byly v továrně Aero Vodochody vyráběny v modifikacích pro výcvik pilotů i pro bojové nasazení. Prototyp byl představen v červnu 1997, přičemž v době výroby představovaly tyto stroje ve své třídě opravdovou špičku. Velká část technologií, jimiž byly osazeny, koneckonců pocházela ze zbrojního programu Spojených států. Tato skutečnost, jak se později ukáže, však zlámala vaz nejenom tomuto letadlu, ale i celé fabrice. Zároveň sehrála stěžejní roli v celé kauze CASA.

Jak? Výpovědi, například Miroslava Kalouska, upozornily, že česká armáda ve své obranné politice silně nadhodnotila potřebu těchto bitevníků. Měla jich několik desítek a sedmačtyřicet L-159 bylo v důsledku toho nevyužitelných. „Tehdejší Špidlova vláda uložila příslušným ministrům, aby se pokusili o jejich prodej,“ upozornil vyšetřovatele hned v úvodu exministr financí.

Za megalomanskou vyzbrojovací koncepcí z konce 90. let bychom přitom mohli spatřit prvotní skrytý úmysl – leckdo by mohl kalkulovat s tím, že si v budoucnu přijde na úkor státu při prodeji nepotřebných letounů L-159 na tučnou provizi.

Česká obchodní diplomacie, jak Kalousek potvrdil, však nedokázala najít nikoho, kdo by byl ochoten si ,,ležáky” koupit, a pokud přece jen na potenciálního kupce narazila, z obchodu sešlo z popudu americké strany. Spojené státy nechtěly některým zemím prodat zbrojní a avionické technologie, jimiž jsou letouny L-159 Alca vybaveny z více než padesáti procent.

Stát přitom stroje nabízel za zlomek ceny. Před 17 lety armáda letadla kupovala za 480 milionů korun za kus, později je chtěla prodat například za 30 milionů, přičemž tuto tragédii českého leteckého průmyslu si jednotlivé vlády předávaly tak, jak nastupovaly a odcházely, až se čas začal pomalu nachylovat k roku 2009.

Právě tehdy přišel požadavek dopravního letectva armády na obnovu letového parku, zvláště na výměnu více než opotřebovaných An-26, známých jako „Anduly“. A v tomto bodě se obě kauzy, L-159 i CASA, propojují v jednu.

CASA, nebo Spartan?

Původní představou armády byla koupě dvou strojů velikosti středně velkého amerického transportního letadla Hercules a několika menších dopravních strojů. Od počátku byly zmiňovány především dva typy: italský Spartan a španělská CASA. Ty měly velmi podobné vlastnosti, nicméně pro potřeby české armády byl přinejmenším jako favorit prosazován Spartan, jehož technické parametry lépe odpovídaly požadovaným nárokům. Jako jediný se také vešel do požadavků vypsaných ve výběrovém řízení.

O transakci se začalo poprvé mluvit mezi roky 2007 a 2008. Tehdejší náčelník generálního štábu Vlastimil Picek otevřeně varoval před rozhodnutím ministerstva letouny CASA nakoupit. Měl k nim technické výhrady: nedolétnou z Afghánistánu do Česka bez mezipřistání, což by bylo pro evakuaci zraněných vojáků zásadní, nemají ani dostatečný počet lehátek pro raněné a zároveň nedosahují tak vysoké rychlosti jako konkurence (viz kritické hlasy z armády).

Parkanová policistům sdělila, že generál Picek jí nikdy žádné pochybnosti vztahující se k nákupu letadel CASA nenaznačil. Obhajobu stavěla na tom, že ministr je vlastně pouhá politická figura: „Přijímá zahraniční návštěvy svých protějšků. Cestuje po útvarech. Loučí se s vojáky, když odjíždějí do misí, a vítá je, když se vracejí. Předává vyznamenání a medaile.“

Následně Parkanová vysvětlila, proč za podpisy na stěžejních dokumentech včetně smlouvy o nákupu letounů CASA (denní penzum měla dvacet podpisů) nenesla odpovědnost: „Ministerstvo zaměstnává ekonomy, právníky, odborníky na zbrojní systémy, ti ručí za správnost údajů v textech, které ministr podepisuje. Ministrův podpis pak navenek stvrzuje, že jde o materiál, který vypracovali odborníci ministerstva. Já jako ministryně jsem správnost věcnou ani formální neprověřovala.“

Čili Parkanová jinými slovy říká: Nemohla jsem v žádném případě vědět, byly-li stroje CASA předraženy, jak tvrdí policie, měl-li stát koupit je, anebo Spartany, či zda jsem měla dát vypracovat posudek na cenu.

 O vojenské zájmy nešlo

Vyjdeme-li z výslechů svědků, dojdeme k jednoznačnému závěru, že o cenu zde opravdu nešlo a že nákup pro potřeby armády nebyl dán ani snahou o pořízení kvalitních letadel, která by splňovala potřeby dopravního letectva (dolet a nosnost). Byl veden hlavně snahou o prodej nepotřebných bitevníků L-159 Alca. Tomuto cíli bylo podřizováno cokoli, což potvrzuje i exministr obrany Vondra: „Tak určitě se o tom (na vládě) diskutovalo v roce 2008.“

Kalousek nato vysvětlil, jak vše proběhlo: „V období Topolánkovy vlády, snad v druhé polovině roku 2008, informovalo ministerstvo obrany o tom, že má nabídku na odprodej pěti letounů L-159 jako součást kontraktu pořízení dopravních letounů. Tuto nabídku formulovala španělská společnost CASA, která ochotu odkoupit letouny L-159 vázala na odprodej čtyř dopravních letounů, které Armáda ČR v té době poptávala.“

Podle Kalouska v této věci vláda jednala třikrát či čtyřikrát a nikdo z ministrů nevznesl žádné pochybnosti. Nutno ale znovu podotknout, že v rámci kontraktu na pořízení strojů CASA šlo nikoli o odprodej všech českých podzvukových letadel L-159, nýbrž pouze pěti v bojové a zčásti výcvikové verzi s dvoumístným kokpitem. Ta měla létat a v podstatě dělat reklamu pro případné další zájemce. Vlastní obchod zprostředkoval Omnipol. Ze smlouvy však nebylo patrné, za kolik letouny CASA od výrobce pořídil (šlo o obchodní tajemství). Topolánkův kabinet za ně zaplatil 3,5 miliardy korun. V médiích se však objevily informace, že letadla pravděpodobně stála český stát o miliardu více, než za kolik je od Španělů Omnipol koupil.

Nyní se dostáváme k jádru věci: mechanismus výběrového řízení uvnitř ministerstva obrany, respektive Armády ČR, je relativně přísný a nezávisle na sobě se k němu vyjadřují různé odbory podle svého zaměření: inspekce, sekce vyzbrojování, právní odbory, vojenská rozvědka a další. Zdálo by se, že tento systém nelze nijak ovlivnit a že o věcech veřejného zájmu, jakým strategické rozhodnutí o vybavení armádního dopravního letectva bezesporu je, budou rozhodovat opravdoví odborníci.

Hovořil-li Vondra, Kalousek a další pravdu, je to naopak: odborníci sice rozhodovali o technických specifikacích, kritizovali je, ale k zavedení letadel CASA do výzbroje armády přesto došlo. Bylo totiž vedeno zájmy obchodními a politickými (prodat L-159), nikoli vojenskými, neboť v takovém případě musel jednoznačně dostat přednost Spartan. A rozhodovalo se právě na vládě, lépe řečeno v zákulisí, ne v odborných kruzích.

Příležitost pro parazity

Jak taková jednání probíhala, popsal při výslechu exministr školství Ondřej Liška (SZ) na příkladu projednávání smlouvy o nákupu pandurů. Výslech proběhl před čtyřmi lety v únoru a Liška nejprve sdělil: „V samotné kauze CASA žádné detailní okolnosti nejsem schopen poskytnout, nicméně považuji za důležité vám sdělit svoji zkušenost s tím, jak byly projednávány ve vládě jiné zbrojní zakázky.“

Při projednávání nákupu pandurů Lišku opakovaně zaujalo, že Parkanová přednesla pouze, „řekněme, nějaký formální úvod, ale velmi silně se do debaty o této zakázce zapojovali další čtyři přítomní“. Z pochopitelných důvodů tehdejší premiér Topolánek, ministr Nečas jako bývalý stínový ministr obrany ODS, ale v té době ministr práce a sociálních věcí, a s velkou vehemencí také třeba ministr Kalousek.

„Bylo zřejmé, že řešení předkládané vládě je do detailů předjednáno mezi premiérem Topolánkem a ministrem financí Kalouskem, zatímco role ministryně Parkanové byla upozaděna,“ konstatoval Liška. „Nemohu se ubránit dojmu, a podtrhuji, že je to dojem, že vládě a mně jako členu tohoto orgánu nebyly, a nechávám otevřené, zda účelově, či z jiných důvodů, předloženy všechny relevantní informace, které s vyjednáváním a schvalováním zbrojních zakázek souvisely.“

Liška vyjádřil před vyšetřovateli přesvědčení, že systém schvalování armádních zakázek měl bohužel hluboké nedostatky, které vytvářely potenciální příležitosti pro ty, kdo chtějí parazitovat na veřejných rozpočtech.

Výhodný obchod, či ztráta?

Například bývalý pracovník ministerstva obrany Jaroslav Štefec prohlásil, že Česko mohlo čtveřici letadel CASA pořídit nikoli za 3,5 miliardy korun, ale za 2,5 miliardy, a že Omnipol se možná při nesmyslném rozdělení zakázky na nákup a servis letadel řídil pokyny politiků. „Pokud bychom ke každé firmě přistupovali s nedůvěrou, tak bychom tady neuzavřeli žádný kontrakt,“ argumentoval zase tehdejší náměstek ministra obrany pro obranné akvizice Pavel Bulant v rámci námitky, že vláda neznala cenu, za kterou Omnipol letouny nakupoval.

Omnipol se jako zprostředkovatel obchodu s prodejcem znal a měl na něj vazby, neboť spolu v minulosti obchodovali; pravděpodobně šlo o nákup helikoptér pro potřeby Policie ČR. Z výslechů přitom plyne, že v rámci svých obchodních praktik dokázal připravit obchod, který byl pro Česko mimořádně výhodný: část letadel L-159 totiž byla španělské straně předána zcela rozebraná a nebyla v letuschopném stavu.

Náklady na znovuuvedení L-159 do provozu byly vyčísleny a odhadovány na 80 milionů korun. Další náklady v řádu stovek milionů korun představovaly náhradní díly či přeložení manuálů do anglického jazyka. Ani výcvik personálu nebyl zajištěn. Aktuálně v době uzavírání smluv na koupi letadel CASA byly L-159 neprodejnými, byť špičkovými stroji, ale právě tahle skutečnost jim zlomila vaz.

Zásadnější ovšem bylo, že cena letadel CASA nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Vzhledem k jejich využití v armádách jiných zemí, jejich výstroji, výzbroji a ceně, za kterou byla v těchto zemích od výrobce zakoupena, nadále přetrvává předpoklad předražení celého tendru.

Jediná výhoda

Podtrženo sečteno: v první řadě šlo o prodej strojů L-159 a tendr na letouny CASA jej umožňoval, a proto se nehledělo na cenu; Omnipol podle výslechů dostal čtyři procenta. Jenže tuto „konstrukci“ svědků poněkud kalí fakt, že i italský výrobce Spartanů byl ochoten v rámci uskutečněného obchodu směnit část svých letadel za česká. Exministr Kalousek argumentoval: „Ne, nevěděl jsem to. Byl jsem s těmito spekulacemi seznámen až po delším čase a dodnes si nejsem jist, zda se jednalo o skutečně seriózní a závaznou nabídku.“

Kalousek Parkanovou od vypuknutí kauzy plamenně hájil, a dokonce volal detektivovi, jenž ji vyšetřoval. U unikátu, jakým CASA je, nelze podle něho učinit znalecký posudek na cenu. Na adresu české společnosti American Appraisal, jež dělala posudek pro policii, prohlásil: „S potěšením bych u soudu rád prokázal, že to jsou podvodníci.“

Ale zpět ke Spartanům: fakt je, že tou dobou jejich výrobce naplňoval významnou zakázku pro potřeby USA. Zůstalo tedy otevřenou otázkou, v jaké době by byl schopen dodat uvedený letoun do České republiky. Jenže i při zpoždění dodávky by měly Spartany pro Česko velké výhody.

Do těchto letadel (na rozdíl od strojů CASA) by bylo možno nakládat standardizované přepravní kontejnery NATO, náhradní díly používané v letadlech by bylo možno použít i v letounech typu Hercules. Také skutečnost, že tímto letadlem se vybavila armáda Spojených států, mnohé napovídá. Jedinou výhodou letadla CASA, která byla uváděna, je nižší spotřeba paliva.

Absolutní selhání vlády

Ze všeho uvedeného tak, jak naznačil generál a pozdější ministr obrany Picek, vyplývá, že (kulantně řečeno) zájmy národohospodářské převážily nad zájmy vojenskými. Mnoho nezodpovězených otázek však stále zůstává v oblasti angažovanosti v tendrech ze strany představitelů TOP 09 a ODS, konkrétně pánů Nečase, Kalouska, Kopřivy či Dalíka. Ti se významně angažovali zvláště při jednáních v oblasti zbrojních zakázek. A to tak významně, že na mnoha jednáních byla upozaděna role Parkanové.

Té prý na vlastní práci ministryně nezbýval čas a úkoly plnila po nocích. Bývalý náměstek pro vyzbrojování Jaroslav Kopřiva to potvrzuje: „Většinou ministr vsadil na celou tu řadu funkcionářů. Pokud měl nějaké pochybnosti, tak to dal přečíst osobnímu poradci.“

Ale ať už určití lidé na „neopatrnou“ Parkanovou ušili boudu, či nikoli, jasné je, že vláda při svých tristních jednáních naprosto selhala. Všichni zúčastnění museli být přinejmenším z médií varováni, že nejde o obyčejný obchod, ale o tendr, který má řadu šedých a problematických míst. Přesto ministři rozhodovali přesně podle ústavy, nicméně bez znalosti věci. A podle toho to také vše vypadalo a dopadlo. Vládní představitelé a tehdejší garnitura ministerstva obrany dokázali vyrobit z jednoho problému dva: nejenže za několik let poté směnili jen zlomek bitevníků L-159, ale rovněž kvůli svému přístupu dokázali nakoupit dopravní letadla, která svými technickými parametry nemohou naplnit očekávání. Naopak potenciálně ohrožovala a možná ještě ohrožují ty, kteří s nimi musí pracovat.

Kritické hlasy z armády

Kritiku armády v souvislosti s pořízením letounů CASA (na rozdíl od Vlasty Parkanové, jež ji prý nikdy neslyšela) při výslechu potvrdil zbrojní analytik a bývalý zaměstnanec ministerstva Jaroslav Štefec. „Základním materiálem, z něhož vycházím, jsou dopisy náčelníků Štefky a Picka, kterými se obraceli na ministry obrany a v nichž vyjadřovali své výhrady k letounům CASA.“

Na obraně Štefec skončil, když za ministra Vondry začal údajně prověřovat podezřelé zakázky za posledních několik let. Na otázku, byla-li mezi armádními výhradami i cena strojů, odpověděl: „Vzhledem k tomu, že Armáda ČR se obvykle cenovými problémy příliš nezabývá, nevybavuji si, že by cena byla nějakým zásadním způsobem akcentována.“

Vedoucí letový inspektor Josef Bejdák vyšetřovatelům připomněl, že u antonovů posádku tvořilo šest lidí, u letadel CASA naopak tři lidé. „To znamená, že pro mnohé, jako jsou navigátoři, radisté a palubní technici, se vlastně do budoucna tímto nedostávalo míst a jejich uplatnění u letectva skončilo.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: securitymagazin.cz

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky