Nedemokratická demokracie (3)

Partokracie

Původní parlamenty byly zřízeny (společně s konstitucí) ke kontrole (a omezení) absolutistické moci vládce. Jejich složení zastupovalo nejprve významné složky společnosti a posléze s rozšiřováním občanských práv i vrstvy všeobecné. Obdobný model byl přejat se změnou monarchistického uspořádání na republikánské. Došlo tedy k žádoucímu rozdělení na moc výkonnou (exekutivní) buď vládce, anebo volené či jmenované vlády, a moc kontrolní (v poslední instanci jediné oprávněné přijímat a potvrzovat navržené/předložené zákony).

Jenže jak šel čas, začalo se zdát být nehospodárným volit v republikánském systému samostatně parlament a vládu (v prezidentském systému presidenta, který si vládu nominuje) a systém se redukoval na postup, kdy je z jednoho hlasování odvozena vláda, která zároveň má parlamentní většinu. Důvod směřoval k tomu, aby se vládě nekladly do cesty překážky, aby se jí vládlo snadno. Což se možná hodí do (post)revolučního kvasu, ale v denním žití to není vůbec žádoucí; to by vlády naopak měly vládnout co možná obtížně a jen minimálně.

Zejména pokud si uvědomíme, že vládnutí znamená neustálé změny v (dnes již naprosto hypertrofované) legislativě. V legislativní smršti zákonů, které velmi pravděpodobně příští politická garnitura zase zruší a nahradí svými, nebo novelizuje, se tak právní prostředí smýká od pangejtu k pangejtu, z extrému do extrému, což je (minimálně) z hlediska ekonomiky úplně to nejhorší, co se může dít. A běžný občan ne-právník už ani není schopen tyto neustálé změny legislativy registrovat a absorbovat. Zároveň s tím dochází i k degeneraci práva, protože zákonnost se s přirozeným právem začíná rozcházet.

I bez velkého přemýšlení pak musíme dojít k závěru, že tím byl masivně oslaben kontrolní mechanismus parlamentu, protože vláda má prakticky ke všem krokům zajištěnu podporu své loajální parlamentní většiny a v praxi není ani nucena brát jakkoliv v potaz opoziční hlasy, které bývají jednak minoritní a jednak roztříštěné. A to ani nemluvím o kolizi s Ústavou, podle které poslanec skládá slib:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ [1]

Tedy často užívané hlasování podle vůle poslaneckého klubu, či v některých stranách dokonce podmíněný mandát (sic!), jsou jen projekcí vděku poslance politické straně, která jej na volitelné místo kandidátky nominovala (z čehož on má výtečné prebendy), a je v rozporu s Ústavou.

Do stejné kategorie spadá i zcela absurdní slučitelnost ministerského úřadu s poslaneckým mandátem, rekrutování ministrů především z parlamentu. Je přímo popřením dělby moci (viz výše exekutiva, legislativa, kontrola moci) což svým způsobem vede k diktatuře. Jaká je to dělba moci a kontrola vlády, jestliže se poslanci podílejí zároveň na vládní moci a ministři si schvalují své vlastní zákony???

Je možné namítnout, že jestliže (nějaká) vláda bude prosazovat široce nepřijatelné kroky, nebo vládnout příliš tvrdě, bude nutně vystřídána vládou jinou, uplatní se známé „kyvadlo moci“. Zde je třeba poznamenat, že v parlamentních systémech s delší tradicí nebývá tak velký problém, aby se voličská základna poměrně pružně přeorientovala na opačný politický pól. Horší je to v postkomunistických státech, kde ideologický fundamentalismus je takřka nepřekonatelnou překážkou a stává se téměř nemyslitelným, že by volič např. sociální demokracie začal volit pravicovou stranu (a vice versa), i když předchozí vládnutí bylo očividně ostudné. Častější je, že volič v takovém případě na politiku zcela rezignuje (což vidíme na stále nižší a nižší volební účasti) a pokud volí, pak jen pod dojmem mediální masáže.

V našem prostředí s přerušenou či dokonce jen předstíranou tradicí demokracie bohužel dochází spíše ke smazávání rozdílu mezi stranami. Jejich instrumentář se začíná nápadně podobat, takže výsledkem je pouze to, že zatímco jedna strana chce diktovat řešení nějakého problému tímto způsobem, strana protivná chce diktovat řešení téhož problému, jen jiným způsobem. Od sebe se tak v podstatě neliší, protože obě dvě požadují centrální, silové řešení. Obě, či spíše všechny, politické strany jsou tím pádem etatistické a lišící se navzájem pouze v detailech příkaznictví. Svoboda a konkurence řešení jim neříká vůbec nic. Kyvadlo moci se totiž už na dloho zaseklo v krajní poloze zvlčilého sociálního státu (viz níže) a z něj plynoucího etatismu.

Aby se politické strany zviditelnily v tomto v souboji podobných řešení, dochází pak na vytváření pseudoproblémů pomocí poslanecké lidové tvořivosti. Flagrantní ukázkou zbytečného či dokonce kontraproduktivního zákona vzešlého z deformovaného pojetí parlamentarismu je zákon o zákazu prodeje v neděli a ve vybraných svátcích, který nevzešel z veřejné poptávky, ale jako čistá svévole jednoho z poslanců KDU-ČSL. Poněkud alibistickým argumentem pro jeho projednávání a přijetí se stala údajná diskriminace prodavaček, ačkoliv skutečným motivem patrně bylo něco zcela jiného.

Důsledkem tohoto zákona je jen nespravedlnost, protože se týká pouze některých subjektů, zasahuje do svobody podnikání a tím se dotýká soukromého majetku, nad to vlastně poškozuje všechny účastníky regulovaného segmentu, obchodníci tratí zisk, stát tratí daně, zákazníci tratí možnost nákupu podle svých potřeb a nakonec ty původně chráněné prodavačky tratí možnost velmi lukrativního přivýdělku za práci o víkendu a svátcích. Všichni jsou naštvaní, jen pan poslanec si může udělat červenou čárku za další omezení svobody. Ale to jsem odbočil…

Je nezbytné zrušit systém extrémně drahých předvolebních megakampaní, vedených na dluh v očekávání, že po volbách stát tyto dluhy úspěšným stranám proplatí. Volby dnes nevyhrávají kvalitně propracované volební programy, ale výhradně objem peněz, které jsou vrženy do předvolební reklamy, marketingu a drahého PR manažera. Ostatně, programy stran jsou koncipovány tak široce, že si v nich každý najde něco, co se mu líbí, a jestli na tento volební bod programu dojde, je čistě ve hvězdách.

Nelze se potom divit, že primárním cílem každé politické strany je v první řadě udržet se u moci a zdrojů, a zajistit si politickou korupcí z veřejných prostředků a pomocí účelové legislativy dostatečně široký voličský elektorát i za cenu hlubokého zadlužování státu a populistické politiky. (Přičemž nemluvím proti populismu ve smyslu splnění volání lidu po nějakém řešení, nýbrž ve smyslu populismu vulgárního, naslibovat i nesplnitelné, modré z nebe, a po nás potopa.)

Systémově čistým se mi jeví zrušit systém politických státostran (vydržovaný uměle z veřejných rozpočtů) a vpustit zejména do této oblasti standardní tržní řešení: ať si je financují jejich členové a sympatizanti. Nevidím jediný důvod, proč bych měl z daní udržovat existenci politických stran, které nechci, pracují proti mým zájmům, nebo jsou de lege lata zločinné. Pokud je nějaká politická strana potřeba, nepochybně bude mít dostatek prostředků pro svoji existenci, pokud potřeba nebude, zanikne jako produkt umělý, nepotřebný a v jádru škodlivý.

Předpokladem je samozřejmě naprosto transparentní a veřejně dostupné účetnictví politických subjektů a samozřejmě trestněprávní odpovědnost za finanční nedostatky či pokusy o podvádění. A to zejména ve smyslu vyvádění veřejných prostředků do stranických pokladen. Sledovat je třeba i dosti častý nepotismus.

Politické strany se dnes po uchopení moci chovají jako nepřátelská armáda na dobytém území, rabují dostupné zdroje zcela bez skrupulí, zcela abstrahujíc od povinnosti pouze spravovat věci veřejné a s péčí řádného hospodáře. A i těch věcí veřejných musí být podstatně méně, než dnes, protože příležitost dělá zloděje.

Fungující demokracie potřebuje silnou a sebevědomou střední třídu. Nic není tzv. etablovaným stranám více proti srsti, než sebevědomá a nezávislá střední třída, která de facto stát, politiky a politiku vůbec nepotřebuje. Stejně, jako vadila komunistům při zavádění centrálního plánování a řízení. To je politikova noční můra. Proto se všechny strany víceméně shodují, buď mlčky anebo veřejně, že střední třída je hlavně dojnou krávou, které je třeba nezávislost a sebevědomí odebrat a určit jí její podřízenou roli někde hluboko ve vertikální struktuře státu.

Ten trend pokročil dnes již tak daleko, že stát její vznik systematicky sabotuje a pokud přece jen sporadicky někde vznikala, pak jen jako vyždímaná, víceméně ustrašená, daňově-otrocká třída. Stát se pokuší stáhnou k sobě veškerý disponibilní kapitál a přerozdělovat jej podle svých záměrů, ať už jsou to rozličné účelové dotace, anebo sociální transfery. Výsledkem je pouze devastace tržního mechanismu. Lépe však na tom nejsou ani zaměstnanci: z původního proletariátu jen vznikl takzvaný prekariát. Své by o tom dokázaly říct ve Francii Žluté vesty a nás se ten problém začíná týkat více než žhavě také.

Takzvaný moderní sociální stát (welfare state) už narazil na své limity. Na Západě se po začátku budování vyspělého sociálního státu (prakticky od 60. až 70. let) ukazuje zhruba po padesáti letech, že státní dluhy jsou extrémně vysoké, leckde už zcela nesplatitelné a daně již není kam zvyšovat. Stát přerostl rozumné meze a jeho byrokratická chapadla parazitují na společnosti a jen překáží podnikání. My, kteří jsme do tohoto vlaku nastoupili až před 30 lety, jsme na tom ale dnes více méně stejně, jen s tím rozdílem, že jsme se pokusili welfare state zavést nad ekonomikou dosud nevýkonnou a nekonsolidovanou a „sociální blahobyt“ tak má výsledné parametry spíše podobné holému zadku, zato vstupní hlad státu je s dnešním Západem plně srovnatelný.

Partokracie dnes znamená klientelismus, korupci v mezích (nebo i za mezí) zákona, a touhu řídit všem lidem jejich životy. Ten tlak, který je opět vyvíjen na naše práva a svobody je devastující.

Předposlední část (týkající se přebujelého centralismu) si už ponechám až do příštího dílu.

***