Naše máma Evropa

Do knihy „Kreslíme Evropu společně“ se dostal dost zvláštní příspěvek.

Axel Scheffler, německý ilustrátor žijící v Londýně, pozval své kolegy ke společnému dílu: nakreslí svoji představu Evropy (asi tím myslí EU, poznámka MK) a případně si přitom zaryjí do tématu Brexitu.

Položka číslo tři je ta, kvůli které píšu. Jedná se o kresbu britské autorky Polly Dunbar pod jménem „Lady Europe and children„. Vypadá takto:

Vůbec teď nebudu nadávat na angažované, poněkud infantilní umění. Zábavný prvek je jinde: tohle dílo se dost nápadně vizuálně rýmuje se zcela jiným uměleckým dílem, podstatně starším a z jiných dob. (Diskuse o tomtéž.)

Ano, je to pohlednice z vichystické Francie roku 1942. Poměrně známá, na internetu koluje už pár let, na Redditu jsem ji poprvé viděl snad před třemi lety. Tu jen tak nezapomenete. Přeci jen naci-kuřátko není k vidění každý den, navíc to dost zajímavě vypovídá o tom, jak ta Třetí říše chtěla vidět samu sebe.

Vidím čtyři možnosti, jak k něčemu takovému mohlo dojít.

• Nevinná náhoda. Nakonec, množství propagandistických motivů je omezené.
• Nevinný plagiát. Takzvaně podprahový. Autorka kdysi někde tu vichystickou pohlednici zahlédla a koncept jí utkvěl v mysli, jenom si už nepamatuje, kde jej vzala. To se stává pořád, to znám sám na sobě. U některých formulací, které jsem napsal, mám neurčitý dojem, že už jsem je dříve někde četl, ale nevím kde a zda to není falešná vzpomínka. Jak léta plynou, míra nánosů v mozku se zvyšuje.
• Cílený plagiát. S tím, že na to buď nikdo nepřijde, nebo že v případě nouze budu mávat odlišnými detaily (žádná pastička s americkou vlajkou a židovskou hvězdou tam, koneckonců, není).
• Trolling par excellence, na úrovni těch akademiků, kteří posílali zhovadilé texty do feministických časopisů a podařilo se jim část z nich úspěšně udat. O téhle variantě uvažuji hlavně proto, že pod dílem je podepsána Britka. V takovém případě si už autorka v grantovém systému, podporujícím to správné umění, nejspíš do budoucna ani neškrtne, ale možná to za to stálo.

Autor: MARIAN.KECHLIBAR