Na zastavení ruské ofenzívy už nemá Ukrajina moc času

Protože se pletou pojmy, dopouštíme se i chybného hodnocení průběhu ruské agrese a s tím souvisí i naší reakce na vývoj bojů, rychlost a kvalita pomoci. Příkladem může být naše vidění ruské letošní ofenzívy.

Ukrajina ačkoli dostává stále více zahraniční pomoci, nemá vítězství ani v dohledu. A to i přesto, že slyšíme od nejvyšších politických i vojenských představitelů Ukrajiny i NATO jak se Ruská mašinérie rozpadá. Máme totiž stále tendence situaci na Ukrajině vysvětlovat jako stav vedoucí k nevyhnutelné porážce Ruska. Bohužel řada našich úvah je svázána s přáním více než s realitou. Ruský agresor přes mnohé reporty o úspěšných úderech na ruské tanky, letadla nebo infrastrukturu, stále udržuje iniciativu. Příkladem našeho zkresleného vysvětlování je hodnocení situace v Charkovské oblasti. Již dlouho čteme, že tato ofenzíva nebyla úspěšná a zkolabovala. Není to ofenzíva, ale jen operace. S tím přichází informace o tom, jak ruská vojska trpí dosud největšími ztrátami na lidských životech. Ale kolikrát jsme již takové hodnocení četli. Navíc vůbec nebereme v úvahu racionální jádro vyjádření ruských čelních představitelů a upínáme se na ruské politiky, jejichž vystoupení neberou ani ruští nejvyšší představitelé vážně, nebo vybíráme části vystoupení ruských politiků, které se nám hodí. Kdybychom se oprostili od tendenčního hodnocení ruských politických statementů, musely bychom dospět k závěru, že „charkovská ofenzíva“ není ofenzíva, dokonce ani vytvoření tzv. nárazníkové zóny není jediným hlavním cílem. Není ani cílem obsadit Charkov. To ale řekl i Putin. Odpoutání části ukrajinských sil z hlavních směrů a zároveň izolace ukrajinských vojsk bojujících v oblasti Kupjansk Ševčenkove, Topoli, je hlavní úkol této operace, a tím vytvoření podmínek pro úspěch na hlavním směru. A Rusové to nevymysleli špatně. Pokud se Rusům podaří proniknout po komunikaci P07 obejitím Kupjansku z jihu k Ševčenkove, v zásadě uzavřou kotel východně od Pečinské vodní přehrady, která svým severním okrajem sahá k Vovčansku. V současné době na severu už chybí jen úplné obsazení Vovčanska. Tím by Rusové zajistili izolaci Charkova z východu a zablokování komunikace M3 z jihovýchodu. Severně od Charkova Rusové bojují o Hlyboké a o postup na směru Lyptsi. Mimochodem, na tomto směru budou mít ruská vojska chráněný západní bok vodami Travjanské přehrady. Z Lyptsi na komunikaci E40 která obchází Charkov ze severu je to pouhých 20 km. Z tohoto prostoru můžou pohodlně Rusové postřelovat severní charkovská předměstí. Ale k přímému útoku na Charkov Rusové nemají síly a ani to není hlavní úkol současné fáze vedené války. To může přijít později. Rusové v tomto prostoru budou mít jen tolik vojsk, kolik bude potřeba k dokončení operace blokace Charkova, udržování ukrajinských sil v tomto prostoru a k určité ochraně ruské belgorodské příhraniční oblasti. Další vývoj v oblasti Solničnij Kozačok severně od Zolochivu zatím není úplně jasný. Tento směr by Rusové mohli rozvíjet později jako součást blokace Charkova. V této době je to více obecná hrozba než reálné ohrožení Charkova ze severozápadu. Tedy není to žádná ofenzíva v pravém vojenském slova smyslu, ale operace na vedlejším směru k odlehčení směru hlavního. Tím neříkám, že se k němu Rusové nemůžou vrátit. Ostatně to také Putin naznačil.

Náš problém spočívá v tom, že v hledání alespoň nějakého ukrajinského úspěchu, přeceňujeme výsledku bojů v této – Charkovské – oblasti.

Ofenzívu Rusové spustili na jaře na několika operačních směrech.

Mnohem závažnější je situace v Doněcké oblasti, což lze považovat za skutečné jádro ofenzívy. Obsazení Doněcké oblasti je v současné době hlavní úkol. Ten Rusové musí obsadit i za cenu velkých ztrát. Pomalu, krok za krokem postupují především v oblasti západně Bachmutu s cílem obejít a ovládnout město Časiv Jar. Ten je důležitý pro ovládnutí komunikace H 20 v komunikačním uzlu Konstantinivka, což vytváří podmínky pro postup na Kramatorsk – severozápadně a jihozápadně na Pokrovsk. V obou směrech dosažení těchto měst dává předpoklad ovládnutí této části Doněcké oblasti. Ruská vojska postupují i jižněji na směru Horlivka, Očeretyne Toretsk. Úder směřuje zase na komunikační uzel Konstantinivka. Tuto část lze pouvažovat za vedení ruské ofenzívy na hlavním operačním směru „Bachmut“.

Denně dostáváme zprávy o ruském postupu na směru Pokrovsk. Nebezpečí ztráty tohoto města uvedl i prezident Zelenskyj. Obsazením Pokrovsku a přilehlých oblastí se otevírají směry na Záporoží a Dnipro, a to vede ke splnění Putinova úkolu úplně obsadit Doněckou oblast. Tento operační směr je pro ruskou ofenzívu také velmi důležitý. To si uvědomují i Ukrajinci.

Ruská vojska udržují aktivity nejenom na severu, ale i na jižním směru v Záporožské oblasti. Ale podobně jako na severu v Charkovské oblasti, i tady je to v rámci této jarně/letní ruské ofenzívy vedlejší směr a pravděpodobně přijde na řadu až později.

Mnohokráte slyšíme optimistické zprávy, nebo jsme svědky zpráv a videozáběrů z excelentních aktivit západní techniky. V nedávném záběru vidíme jak americký Bradley „úřaduje“ kdesi na frontě. Naším velkým problém je, že nechceme slyšet, že Ukrajina musí dostávat skutečně moderní a kvalitní techniku, aby se naplnila její očekávaná role. Příklad: Ukrajina dostala k 22.7.2024 300+4 bojových vozidel pěchoty, ale prokazatelně jich bylo zničeno nejméně 93, tedy jedna třetina. Nebo – bylo dodáno 31 tanků Abrams, prokazatelně jich bylo do 22.7.2024 zničeno 10. Jeden z těchto zničených tanků byl „vystaven“ na Rudém náměstí v Moskvě. Sami Ukrajinští vojáci zpochybňují jejich kvalitu. Proč? Nebyly dodány v nejmodernější verzi. Dodané tanky Abrams jsou ve verzi M1A1, což je tank vývojem z poloviny 80 let, který není navíc vybaven řadou vylepšení v pancéřování, nebo palebného systému. Podobná situace je i u jiných zbraní, které byly dodány na Ukrajinu a nesplnily očekávání do nich vkládané. To se týká také velmi dlouhou dobu avizované dodávky letadel F16 na ukrajinské bojiště. Ale ani tato letadla nejsou tou nejmodernější verzí. Jejich efekt na bojišti bude snížen i tím, že je obsluhují sice zkušení piloti, ale piloti, kteří mají návyky z bývalé sovětské letecké techniky, i když prošli přecvičením. V kritických situacích, kdy začínají fungovat podvědomé, dříve získané instinkty to může být problém. Na dresu ukrajinské výzbroje by bylo možné uvádět mnoho dalších argumentů. Jedno zásadní by mělo být řečeno. Nedělejme z ukrajinské armády odkladiště nepotřebné techniky a neomezujme ji v jejich použití.

Úspěch Ukrajiny v boji o Černé moře je důležitý, ale pro boj o území Ukrajiny nemá takový význam. A to i přesto, že se opakovaně dovídáme že zpět odbytí Krymu je pro boj o Ukrajinu zásadní a že Ukrajina je na něj již připravena. Ale Krym sám o sobě není celá Ukrajina a soustředění se na jeho dobytí v minulém roce stálo ohromné množství lidských životů a materiálních škod bez odpovídajícího úspěchu. Eliminace vojenských základen na Krymu a v Krasnodarském regionu a omezení kapacit pro logistickou podporu ruských vojsk jižního křídla fronty je důležitější. Podstatné je, že je Ukrajina schopna provádět údery na vojenská zařízení Ruska do poměrně velké hloubky a tím omezovat zásobování ruských vojsk na bojišti obecně. Až se podaří zastavit postup Rusů na obou hlavních směrech a obsazování dalšího ukrajinského území a případně zahájit jejich vytlačování z ukrajinského území, pak může přijít na řadu osvobození Krymu, ale nemusí to být za každou cenu hlavní cíl, kterému se vše podřídí.

Velký úspěch Ukrajiny je omezení schopností ruského námořnictva. Není to jen otázka prestiže, jak se někdy prezentuje. Ukrajina v první řadě omezuje schopnost Rusů provést útok z moře západně od delty řeky Dněpr. To by Rusům výrazně pomohlo v obsazení zbytku Chersonské oblasti, velmi pravděpodobně i oblasti Oděské. Zničení výsadkových lodí bylo správné rozhodnutí. Samozřejmě, že se tím zabránilo i vedení palby z moře k podpoře ruských pozemních sil bojujících v pobřežní oblasti Černého moře. Ale i při vědomí úspěšného vytlačení ruské Černomořské flotily z Krymu, určitě zasvěcení experti ví, že stále je většina Černomořské flotily bojeschopná.

Jako nepříznivý faktor, který nahlodává Ukrajinské schopnosti, je pozdní provádění mobilizace. Jedná se o jednu ze zásadních ukrajinských chyb. První mobilizovaní vojáci z řad vězňů již bojují. Je uváděno, že nastoupilo 3800 vězňů. Očekávání bylo ale mnohem větší. Zásadní ovšem je, že se současně rozbíhá dlouho odkládaná mobilizace, i když ne bez problémů. Ukrajinská vláda předpokládá, že se podaří splnit cíl nabrat 200 tisíc nových vojáků. Ještě loni koncem roku ale ukrajinská armáda požadovala až 500 tisíc. Je také pravdou, že Ukrajina musí fungovat jako stát a nelze odvést „všechny“ práceschopné muže, proto ta redukce počtů. Deficit v počtu vojáků lze na ukrajinské straně smazat kvalitnějšími zbraněmi, jejichž efektivnost předčí ty ruské. Čím můžeme pomoct my – ČR? Pokračovat v muniční iniciativě, podporou obranného průmyslu Ukrajiny a organizací výcviku. To se už děje a musí pokračovat i do budoucnosti. Významný je ovšem faktor času, který je k dispozici. Již dnes přichází z bojiště zprávy, že nastupují noví vojáci bez dostatečného výcviku. Měsíc je pro základní výcvik skutečně málo. 2. června uvedl pro Washington Post vyjádření zástupce velitele praporu z 93. mechanizované brigády „Měli jsme tam kluky, kteří ani nevěděli, jak rozebrat a složit zbraň.“ To je výmluvné.

Nejenom to, pod ruským tlakem neustálého bombardování i situace na frontě se mění názory ukrajinské veřejnosti zda je možné vyměnit mír za vzdání se části území Rusku. Před rokem s tímto souhlasilo 10% Ukrajinců, v květnu tohoto roku to bylo již 32%. Ale i tyto názory mají vývoj, který je v podstatě poplatný situaci na frontě. (říjen 2023 – 14%; prosinec 2023 19%; únor 2023 26%). Nahlodávání jednoty veřejnosti je jeden z cílů Ruska.

Zklidnění situace nepomáhá ani konflikt mezi prezidentem Zelenským a starostou Kyjeva Vitalijem Kličkem. Jejich vztah je konfliktní dlouho, ale nyní je na nejvyšším bodě. Kličko obviňuje prezidenta Zelenského z přílišné koncentrace moci v jeho rukou, což snižuje roli ukrajinského parlamentu a dalších institucí, včetně vojenských rozhodování (viz odvolání generála Zalužného). Ostatně za loňskou nepodařenou ukrajinskou „protiofenzívou“ je až příliš cítit politické ovlivňování vojenského řešení protiofenzívy. Podobné tendence se objevují i dnes.

Nejenom Kličko zmínil možnost jednání s Rusy, ale i nejvyšší vedení Ukrajiny včetně prezidenta Zelenského tuto možnost v tomto měsíci opatrně připustilo.

Času moc není. Od jara tohoto roku probíhá válka za stavu rozsáhlého vyčerpávání obou stran. Ve větší míře ovšem vyčerpává Ukrajinu. Naše role musí být méně mluvit, více a rychleji jednat. Pokud se podaří Rusům prolomit ukrajinskou obranu, bude jen velmi těžké zabránit Putinovi v jeho záměru. Jsme na tento scénář vůbec připraveni?