‚Multikulturní‘ teroristická hrozba v Evropě: Exportovaná válka, kterou politici odmítají pojmenovat

Když izraelská zpravodajská služba Mosad v listopadu 2025 veřejně oznámila, že pomohla evropským zemím odhalit síť Hamásu etablovanou „v srdci Evropy“ – včetně skrýší zbraní a plánů na útoky na židovské a izraelské cíle – tak pouze potvrdila to, před čím zpravodajci varují již od 7. října 2023: válka v Pásmu Gazy již není lokální záležitostí. Byla operativně exportována na evropskou půdu.

V prosinci 2023 německé, nizozemské a dánské úřady zatkly členy hnutí Hamás a obvinily je z přípravy útoků na židovské instituce v několika evropských zemích. Zadržení měli za úkol shromažďovat zbraně v Berlíně. Od té doby zprávy zpravodajských služeb hovoří o „reálné možnosti“, že válka v Pásmu Gazy povzbudí sítě v celé západní Evropě k přechodu od propagandy k teroristickým útokům s velkým počtem obětí.

Zpráva Europolu o situaci a trendech v oblasti terorismu v EU v roce 2025 otevřeně přiznala, že konflikt v Pásmu Gazy změnil bezpečnostní situaci v EU. V předmluvě se varuje, že války za hranicemi Evropy – výslovně je zde zmíněna válka v Pásmu Gazy – podněcují radikalizaci, propagandu a operační plánování v evropských státech. Média současně informují, že od roku 2023 evropské úřady v tichosti zmařily několik spiknutí spojených s Hamásem, Hizballáhem a Íránem.

Za těmito spiknutími stojí pevně zakořeněná evropská infrastruktura Hamásu, která vznikla již dlouho před rokem 2023. Podrobná studie Univerzity George Washingtona popsala, jak Hamás na Západě vybudoval rozsáhlé sítě pro získávání finančních prostředků a logistiku, a to s využitím charitativních a nevládních organizací – často financovaných z evropských fondů – a obchodních společností, jejichž názvy a právní subjekty se neustále mění, aby se vyhnuly zájmu úřadů. Autoři studie varovaly, že právě tyto země jsou přirozenou živnou půdou pro budoucí teroristické operace.

Nadace pro obranu demokracií (Foundation for Defense of Democracies) v roce 2024 zrekapitulovala nový výzkum organizace ELNET, který identifikoval 30 organizací a osob spojených s Hamásem působících ve Velké Británii, Německu, Itálii, Belgii a Nizozemsku. Mezi tyto skupiny patří „občanská“ sdružení, humanitární organizace a lobbistické platformy propagující narativy Hamásu a udržující úzké osobní vazby se známými extremisty. Tyto entity působí „relativně svobodně“, přestože byl Hamás jak EU, tak i jejími členskými státy, oficiálně označen za teroristickou organizaci.

Německo – budiž mu za to čest – zašlo v řešení tohoto problému dále než většina ostatních zemí. Berlín nejen zakázal Hamás a mezinárodní síť Samidoun, ale také začal zakazovat místní „skupiny solidarity„, jejichž aktivity oslavují terorismus a propagují antisemitismus. Německé ministerstvo vnitra uvedlo, že v zemi působí přibližně 450 členů Hamásu, kteří se podílejí na šíření jeho propagandy a získávají pro něj finanční prostředky, a nařídilo razie proti skupinám podporujícím Hamás pod rouškou aktivismu, jako je například Palestinská Solidarita Duisburg.

I v Německu ale po zakázání jedné struktury vznikne nová. Nevládní organizace Monitor zdokumentovala, jak propalestinská a protiizraelská skupina Samidoun (Samidoun: Palestinian Prisoner Solidarity Network, Samidoun: Síť solidarity s palestinskými vězni), oficiálně napojená na teroristickou organizaci Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP) jednoduše inspirovala nástupnické sítě, jako je Masar Badil (Palestinské hnutí alternativní revoluční cesty). Tyto sítě jsou podle německých médií úzce napojeny na Hamás, Palestinský islámský džihád a jemenské Hútíe. Belgické úřady odebraly evropskému koordinátorovi skupiny Samidoun povolení k trvalému pobytu až v roce 2025, poté, co veřejně chválil masakr ze 7. října.

Získávání finančních prostředků a logistika jsou ale jen jednou částí tohoto příběhu. Hnutí Hamás také značně investuje do indoktrinace – zejména studentů. Zpráva Indianské univerzity (Indiana University) zmapovala, jak nadnárodní síť nevládních organizací a univerzitních skupin šíří narativy podporující antisemitismus a Hamás, šíření těchto narativů je mezinárodně koordinováno a důležitou roli v něm hrají i sociální média. Poselství je jednoduché: Izrael je „koloniální“, Židé jsou „osadníci“ a násilí páchané proti nim je „odpor“.

Důsledky jsou viditelné na evropských univerzitách. Vlna „táborů v Gaze“ v letech 2024–2025 importovala rétoriku „globalizujte intifádu“ na univerzity od Paříže po Berlín a Glasgow. Ve Skotsku studenti v den výročí 7. října pochodovali pod transparentem hlásajícím „Sláva našim mučedníkům“ a otevřeně oslavovali zvěrstva Hamásu. Průzkumy a zprávy v současnosti podrobně popisují, že na evropských univerzitách od roku 2023 prudce narostl počet případů antisemitismu a zastrašování.

V tomto okamžiku se „palestinský aktivismus“ stává pro extremistické buňky ochranným štítem. Mírumilovní demonstranti samozřejmě existují, ale v mnoha případech ti samí demonstranti, kteří vykřikují heslo „od řeky k moři“, také poskytují krytí, logistiku a prostory pro nábor agentů, kteří úzce spolupracují s Hamásem a jinými teroristickými organizacemi. Na evropských demonstracích se opakovaně objevují vlajky Hamásu, oslavují se útočníci ze 7. října a vyzývá se k „opakování“ masakru – a to vše pod záštitou „lidských práv“.

Orgány činné v trestním řízení vidí problém jasněji než politici. Ve zprávách o bezpečnostní situaci v EU se delikátně hovoří o „násilném extremismu“, ale za zavřenými dveřmi lidé z bezpečnostních složek popisují, jak v Evropě on-line propaganda, lidé žijící v diaspoře a blízkovýchodní konflikty interagují a vytvářejí hybridní teroristické ekosystémy. Izraelské i evropské zpravodajské služby pravidelně poskytují brífinky o tom, jak Írán, Hizballáh a Hamás koordinují sledování židovských cílů ve městech, jako je Berlín.

Na politické úrovni Evropa přesto stále svého ideologického nepřítele odmítá pojmenovat: jejím nepřítelem je islamistický projekt, který otevřeně usiluje o zničení Izraele a následně i o zničení Spojených států amerických a Západu. Sloupkařka deníku The Jerusalem Post Liat Collins před dvěma lety napsala: „Jako první je na ráně jediný židovský stát, ale v linii palby je téměř 50 zemí s muslimskou většinou a celý křesťanský svět.“

Prezident nadace Foundation for Defense of Democracies (Nadace pro obranu demokracií) Clifford May popsal, jak evropské vlády spěchaly s uznáním palestinského státu i poté, co jim Hamás poděkoval za to, že odměňují jeho „odpor“ vůči Izraeli. Stejná kognitivní disonance prostupuje institucemi EU, které abstraktně odsuzují „terorismus“, ale zároveň štědře financují nevládní organizace, které oslavují teroristy a jejich činy.

To, že evropští politici strkají hlavu do písku a ignorují nehmotné hrozby, kterým Evropa čelí, má bohužel extrémně hmatatelné důsledky. Soudy a regulátoři se na Západě léta snaží rozlišovat mezi „vojenskou“ částí Hamásu a jejími takzvanými „politickými“ a „sociálními“ složkami – toto oddělování je podle mnoha seriózních expertů nesmyslné. Studie financování Hamásu zdůrazňují, že sociální a náboženské krycí organizace jsou nedílnou součástí teroristických útoků tohoto hnutí: perou peníze, verbují sympatizanty a vytvářejí bezpečné prostředí, kde může podpora terorismu skrytě vzkvétat pod humanitární zástěrkou.

Stejný orwellovský jazyk (doublespeak) dominuje i diskurzu o „palestinském aktivismu“. Když Německo zakáže skupinu Samidoun nebo nějakou malou místní krycí skupinu, tak nevládní organizace a akademici odsoudí tento čin jako „represi“ občanské společnosti. Když Belgie zakročí proti muži, který chválí a oslavuje masakr ze 7. října, tak aktivistické sítě křičí, že „solidarita“ je kriminalizována. V tomto narativu je vždy odsuzován stát – nikdy ne teroristická infrastruktura.

Evropské židovské komunity mezitím žijí v obležení. Synagogy se mění v pevnosti, židovské školy připomínají vojenské základny a izraelští turisté jsou vlastní vládou varováni, aby v zahraničí nijak neprozrazovali svoji židovskou a izraelskou identitu. Dramatický nárůst antisemitských incidentů v Evropě od 7. října 2023 má přímou spojitost s agitací ve prospěch Hamásu, a to i v případech, kdy úředníci předstírají, že nenávist nemá s importovanými blízkovýchodními konflikty „nic společného“.

Válka exportovaná z Pásma Gazy do Evropy má tři pilíře: peníze, indoktrinaci a teroristické buňky. Všechny tři jsou zakotveny ve strukturách, které operují pod názvy jako „palestinská solidarita“ a „organizace pro lidská práva“. Evropa bude tak dlouho finanční základnou i potenciálním bojištěm pro Hamás a jeho katarské, turecké a íránské sponzory, dokud budou evropské vlády tuto maškarádu akceptovat.

Jak by měla vypadat seriózní politika? Zaprvé, plné odhalení a změna dosavadní politiky označování teroristů: nejen zákaz Hamásu jako abstraktní entity, ale i zrušení jeho krycích skupin, uzavření jeho „charitativních organizací“ a stíhání těch, kteří financují a oslavují jím páchané násilí. Zadruhé, podmínění veškerého financování palestinských nevládních organizací jasným odmítnutím terorismu a podněcování k nenávisti. Ukončení financování organizací, které oslavují teroristické „mučedníky“ a učí děti nenávidět Židy, křesťany a jakékoliv jiné rasové či náboženské skupiny.

Zatřetí, Evropa se musí konečně postavit proti indoktrinaci. Evropa musí volat k zodpovědnosti univerzity za univerzitní skupiny, které pod akademickým krytím oslavují terorismus, vymáhat stávající zákony proti podněcování nenávisti a chránit židovské a proizraelské studenty se stejnou horlivostí, jakou projevují vůči všem ostatním menšinám. Znamená to také uznat zřejmé: Když demonstranti skandují „globalizujte intifádu“, tak nevyzývají k míru, ale k rozšíření džihádu do celého světa.

A nakonec se Evropané musí vzdát iluze, že „palestinská kauza“ je neškodný protest nijak nesouvisející s terorismem. Samotný Hamás, podporovaný Katarem, Tureckem a Íránem, opakovaně vysvětluje, že Evropa je jeho bitevním polem. Otázkou zůstává, jestli začnou evropští lídři naslouchat vlastní policii, vlastním zpravodajským službám a izraelskému Mosadu, nebo budou i nadále předstírat, že proti nám žádná válka neprobíhá a nadále ji budou odmítat pojmenovat.

Pierre Rehov je francouzský reportér, spisovatel a dokumentarista. Vystudoval práva na pařížské univerzitě Panthéon-Assas. Je autorem šesti románů, například „Beyond Red Lines“ (Za červenými liniemi), „The Third Testament“ (Třetí testament) a „Red Eden“ (Rudý ráj). Jeho nejnovější esej o následcích masakru ze 7. října „7 octobre – La riposte“ (7. říjen – Reakce) se ve Francii stal bestsellerem. Jako filmař produkoval a režíroval 17 dokumentárních filmů, z nichž mnohé byly natočeny ve válečných zónách Blízkého východu a zaměřují se na terorismus, zaujatost médií a pronásledování křesťanů. Jeho nejnovější dokumentární film „Pogrom(s)“ [Pogromy(y)] zdůrazňuje kontext toho, že hlavní hnací silou stojící za masakrem ze 7. října je starodávná nenávist muslimů vůči Židům.