20.8.2019
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

Můj 21. srpen 1968

Sdílejte článek:

WOLF

Byl srpen 1968. Koncem května toho roku probíhalo na území tehdejšího Československa velké spojenecké cvičení, které mělo končit někdy v červnu. Cvičení skončilo, ale sovětská vojska neustále odkládala návrat do svých zahraničních posádek. Nic nepomohly urgence československých politiků, aby už konečně byl odjezd Rusáků dokončen. Problému s odjezdem z ČSSR už si všímala nejen naše, ale třeba i západoněmecká, britská či americká média. Atmosféra začala být trochu napjatá. Konečně někdy kolem 10. srpna se Rusové dali do pohybu a Československo opustili. Jak se později ukázalo, ne nadlouho.

Byl jsem tehdy kluk před nástupem do posledního ročníku devítiletky. Ty prázdniny byly díky napětí ve společnosti trochu jiné. Všude se stále mluvilo především o Rusácích. Vyslovil jsem před otcem obavy, aby Rusáci nechtěli náhodou řešit politické uvolnění pražského jara vojenským násilím. Otec mě tehdy uklidňoval, že takové řešení by Rusákům značně zkomplikovalo jejich mezinárodní pozici. Přeci jen vojenský zásah v Evropě se naposledy udál už před dvanácti lety v Maďarsku a Rusy to na mezinárodní scéně silně znevěrohodnilo. Navíc přeci Rusáci jsou vojenští spojenci, to je jednou dáno oficiální smlouvou a napadení spojeneckými armádami by byl těžko představitelný bezprecedentní akt v mezinárodním měřitku asi neospraveditelný. Pravděpodobnějším se podle otce jevilo přiškrcení nebo uzavření ruských kohoutků s ropou.

Přišla středa 21. srpna. Po předchozích deštích jsme se s tátou chystali, že toho dne pojedeme do lesa na houby. Vstal jsem o něco dříve, někdy před půl pátou. Netrpělivě jsem zapnul rádio, abych si vyslechl aktuální předpověď počasí a zjistil tak, co nás v lese čeká. K mému překvapení se ozvaly zprávy o tancích intervenčních vojsk poblíž budovy Československého rozhlasu. Zprvu jsem to považoval za jakousi vzpomínku na nacistické řádění v Praze. Záhy však zaznělo, že ta vojska jsou sovětská. Podíval jsem se z okna přes údolí naproti a zkoprněl jsem: na výpadovce z města se táhla obrovsá kolona zvláštně zelených vojenských vozidel s bílými orientačními pruhy na bocích, která končila kdesi v nedohlednu. Posléze pak rozhlas začal vysílat zprávy o střelbě u Muzea i na dalších místech Prahy. Postupně přicházely informace o postřelených a mrtvých československých civilistech. Ze severních Čech přišly zprávy o vpádu jednotek v uniformách Wehrmacht. Dlužno podotknout, že té době již byla nacistická armáda přejmenována na National Volksarmee, Národní lidovou armádu NDR. Hitlerovská podstata i uniformy pochopitelně zůstaly. Rusáci si tehdy totiž jako teatrální křoví nadiktovali vojenskou účast vazalských států Varšavské smlouvy. Odmítlo jediné Rumunsko nacházející se v té době pod ochranou s Rusy znepřátelené Číny.

Život v Československu byl okamžitě ochromen. Zastavila se či značně omezila veřejná doprava, u pump docházel benzín a nafta, lidé se s obtížemi dostávali do práce, pokud se tam vůbec dostali. Hlavní silnice byly zcela zablokovány ruskými tanky. Šoféři aut, kterým se podařilo projet do města, přiváželi zprávy o ruských dělostřeleckých bateriích s houfnicemi namířenými na město. Ženské lamentovaly a brečely, chlapi nešetřili nepublikovatelnými výrazy. Ba i do té doby skalní komunisté proklínali ty zrádné Rusáky. Jako kluci jsme se okamžitě zapojili do vylepování protiruských plakátů v bláhové klukovské naději, že to alespoň trochu pomůže v tlaku na světové veřejné mínění. Asi pomohlo, nicméně na vojenské situaci v naší zemi to nic nezměnilo. Nastal konec všem nadějím. Poznali jsme, jak vypadá to, čemu se říká blesková válka. Začala okupace.

Následující dny ukázaly marnost veškerého našeho počínání. Bylo nám z toho nanic. Všude v ulicích špinavé sibiřské zjevy s nenávistnými pohledy čekající jen a jenom na rozkaz k palbě. Zůstala jen sklíčenost, zoufalý pocit vzdoru a bezmoci jakož i vědomí, že ani armáda nám nebyla nic platná, protože v případě snahy postavit se takové přesile by ti vojáci a s nimi bezpočet civilistů šli vyloženě na jatka.

Nadcházející měsíce a roky nám pak ukázaly skutečný rozsah oné společenské katastrofy, do které nás naši věrní a nezlomní spojenci přivedli. Fízlování, udávání, zatýkaní a perzekuce kvůli názoru. Československá a česká hrdost postupně mizela. Ve většině z nás zůstal navždy jen pocit nenávisti, hnusu a opovržení vůči tomu proradnému východnímu plemeni.

Co z toho plyne pro další generace? Především poučení, že Rusovi nikdy nelze věřit. Kdo tak jednou učiní, sám si dláždí cestu do pekel. Nemyslím si, že by naši potomci měli v sobě chovat v nás již zakořeněnou nenávist, nicméně měli by neustále být nanejvýše obezřetní vůči všemu, co Rus učiní či vysloví a už vůbec by se s ním neměli bratříčkovat. Hunské válečnické geny tam nikdy nevymizí, Rus vždy bude ohrožovat veškerý svět, na který dosáhne. Je to arogantní dobyvatel dodnes pohrdající vlastním míněním veškerých malých národů a neštítící se ani té nejhanebnější zrady svých spojenců, jakou je jejich přepadení.

K článku bych rád připojil tichou vzpomínku na Čechoslováky, kteří na příkaz komunistů zahynuli rukou vlastních lidí právě před 50 lety dne 21. srpna 1969 při spontánním hromadném vyjádření nesouhlasu s ruskou okupací ČSSR.

Zdroj: vlastní vzpomínky autora

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 3,75 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky