Mnichovská zrada: I. díl

.

V prvním díle se podíváme na Československo v letech 1935, až 1938. Na to, jak vypadal stát, který jsme ztratili, a jak hrdý a silný byl národ, který Angličané a Francouzi přinutili se porobit před hitlerovským Německem.

Československo roku 1935 bylo zemí, která patřila mezi nejvyspělejší a nejbohatší na světě.
Zemí, která byla na desátém místě v průmyslové výrobě, ekonomické výkonnosti a bohatství. Potýkalo se sice s ničivými důsledky Velké hospodářské krize, kterou způsobil liberálně-demokratický kapitalismus, ale přesto se drželo mezi nejlepšími zeměmi. Československé podniky byly vzorové a efektivní, určovaly trendy a dosahovaly velkých úspěchů, ať už šlo o Škodovku, Baťu, či Poldovku.

Až do Velké hospodářské krize nemělo Československo žádný státní dluh a bylo významným mezinárodním věřitelem, zejména balkánským zemím. I v době hospodářské krize si navíc republika udržela pevnou Korunu, která patřila díky reformám Aloise Rašína mezi nejsilnější a nejstabilnější měny světa. V nejlepších dobách měla Koruna kurz 7:1 k švýcarskému franku a byla dokonce silnější, než německá říšská marka, kdy 1 Marka byla 85 halířů.

Země v této době měla mnoho ambiciózních plánů, nejlépe shrnutých ve skvělé knize Jana
Antonína Bati, „Budujeme stát pro 40,000,000 lidí“. Země prošla velice úspěšnou industrializací, výrazně se snížil počet v zemědělství zaměstnaného obyvatelstva z 35% na zhruba 15-20%. V době před hospodářskou krizí se nezaměstnanost pohybovala kolem 1%.

Na mezinárodní scéně patřilo Československo do Malé dohody, která v roce 1919 potlačila
bolševismus v Maďarsku, bylo důležitým spojencem Francie, která ovšem toto spojenectví nijak
neopětovala, a jak již bylo řečeno, i mezinárodním věřitelem. Dalším důležitým spojencem byl
Sovětský svaz, paradoxně navzdory protisovětské intervenci za Ruské občanské války, které se
zúčastnil i rodící se československý stát.

Nebudeme ovšem vše malovat na růžovo. Československo mělo velké problémy se
sociálními nůžkami, oligarchizovanou politikou, překypujícím liberálním parlamentarismem a
obludným množstvím politických stran reprezentujících národnostní, oligarchické, zahraniční, etnické, náboženské a jiné zájmy dělící náš stát.

Ze státotvorných a národoveckých stran, kterým se mělo dostat, co nejsilnější pozice, lze
hovořit o agrárnících, jejichž vlivu a myšlenek se později komunisté děsili, jako čert kříže, a Národní demokracii Karla Kramáře. Největší chybou Československa bylo, že se urputně drželo liberální demokracie i v době, kdy byla na překážku k jeho existenci, a že nepřijalo taková opatření a řešení,která uplatnil například Jozef Pilsudský v Polsku. Mělo dojít ke sjednocení politických stran pod silnou osobností, ale ta chyběla, protože president Tomáš Garrigue Masaryk už byl příliš starý a Edvard Beneš příliš demokratický.

Tomáš Garrigue Masaryk kupříkladu už v roce 1918, zejména v reakci na krátkou a
neúspěšnou sudetoněmeckou vzpouru, navrhoval možnost odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva, protože si moc dobře uvědomoval negativní potenciál tohoto etnika na našem území, který se plně projevil o dvacet let později.

Československá armáda této doby patřila rovněž mezi špičková vojska se skvělou morálkou, její největší předností byla motorizace, dělostřelectvo a relativně vyspělá obrněná vojska, největší slabinou letectvo, ale tomu se budeme věnovat, až ve třetím díle této série.

Nyní k událostem let 1935, až 1938. 16. Května 1935 došlo k uzavření rozšířené
československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, která byla důsledkem obnovení agresivity Německa. Tři dny poté se konaly parlamentní volby.

V těch se díky masové kolaboraci, propagandě a dlouholeté touze po zničení naší země,
dostala hlasy sudetoněmecké menšiny na první místo Sudetoněmeckého strana Konráda Henleina, která ovšem nedokázala sestavit vládu a v mandátech skončila, až na druhém místě. Němečtí sociální demokraté, křesťanští lidovci a Karpatoněmecká strana hromadně přešli k Hitlerovcům. Vznikla vláda Široké koalice Milana Hodži sestavená z 8 politických stran, která měla zabránit nástupu Sudetoněmecké strany. To se sice podařilo, ale opětovně byla vidět slabost parlamentní demokracie při obraně naší země.

14. prosince abdikoval Tomáš Garrigue Masaryk na pozici presidenta republiky a na jeho
místo nastoupil vzápětí Edvard Beneš.

23. října 1936, v rámci komplexního systému opatření na posílení obrany našeho národa,
vzniká Stráž obrany státu. Cílem je podpořit vymáhání práva a pořádku v zemi, posílit obranu hranic, zastavit nepřátelskou diverzi a připravovat obyvatelstvo k obraně země. Na vrcholu sil měla Stráž obrany státu 30,000 vyzbrojených a vycvičených dobrovolníků působících v součinnosti s brannou mocí a úspěšně odrážela útoky Wehrmachtu, SS, Freikorpsů a sudetských Němců na československé pohraničí. V této době se aktivně buduje opevnění na hranicích, včetně hranic s Rakouskem.

14. září 1937 umírá Tomáš Garrigue Masaryk. Koná se velký státní pohřeb, který je
manifestací národní jednoty. Zbývá jen něco málo přes rok, než bude naše země a náš národ zlomeni.

Ve stejném roce, náčelník německého generálního štábu generál Blomberg, na příkaz
Hitlera, připravuje plán invaze do Československa. Fall Grün, neboli „Případ zelená“, má být
nástrojem ke zničení naší země. K plánu nakonec nedošlo díky zradě západních spojenců, kteří nás vydali bez boje.

12. března 1938 dochází k zabrání Rakouska Německem, tedy další důležitá událost, ke které
západní státy mlčí. Tím se Německu odkrývá možnost úderu proti naší zemi i z jihu a defétistům a zrádcům se dává další argument k jejich kolaboraci a poklonkování Hitlerovi.

V srpnu 1938 dochází k tzv. Runcimanově misi, kdy britský liberální politik, lord Walter
Runciman otevírá cestu k Mnichovské zradě vydáním zprávy o stavu Sudet, která byla už ve své době tak absurdní a pronacistická, že se jí vysmíval i tehdejší tisk. Pak už přichází září 1938 a události, kterým se budeme věnovat v třetím díle.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Herakleios Stalker