Máme věřit vědcům?

Server „Hlídací pes“ vydal vydal dva články (1 a 2) na téma, že laik nemá šanci si udělat správný názor na jakýkoli vědecký problém, a že jediná možnost je, aby lidé „věřili vědcům“. Autorem textu je redaktor Robert Břešťan, „vytěžující“ biochemika Aleše Dvořáka, jednu z tváří projektu „Zeptej se vědce“. Stránky projektu jsou zde. Jsou zfušované, protože se texty překrývají do nečitelnosti, případně nejsou zobrazovány vůbec, záleží na prohlížeči (mám nainstalováno víc), což rozhodně důvěru v tento projekt nezvyšuje.

Znají vědci realitu?

Pochopitelně, je otázkou nakolik je současný stav vědy adekvátní objektivní realitě.

A. Hitler už někdy ve 30. letech minulého století tvrdil, že pasívní kouření je zdraví škodlivé. Exaktní důkaz této škodlivosti byl vědou získán až někdy koncem 70. či začátkem 80. let, tedy kolem půl století později. Do té doby to byla „desinformace“, navíc zatížená svým původcem.

Věda není vždy jednoznačná

Další kontraverzní situace může nastat v souvislosti s tím, že existují na jednu otázku různé odpovědi různých vědeckých škol, a dokonce za určitých okolností může nastat i situace, kdy oba názory, byť se zdají vzájemně vylučovat, mohou být správné.

V oblasti kvantové fyziky můžeme najít řadu situací, kdy to, co měříme, je závislé na způsobu měření, případně se může chovat odlišně, pokud je měříme a pokud nikoli. Ostatně i známý spor o to, zda je světlo (ale také neviditelné paprsky) proud fotonů nebo elektromagnetické vlnění, závisí na tom, jak záření měříme, či jinak sledujeme.

Pokrok ve vědě a generační problém

Obrovským problémem je pokrok ve vědě, protože pak vedle sebe existují dvě (přinejmenším) generace vědců, které se prostě neshodnou. V některých případech to i vedlo k trochu cynickému závěru, že „vědecký pokrok nastává nikoli šířením přesvědčení o nové pravdě ve vědecké komunitě, ale tím, že stoupenci staré pravdy postupně vymřou“.

I oponenti Pasteura, Kocha a dalších „lovců mikrobů“ spíš vymřeli, než by se „dali na novou víru“. A nejen oni, museli postupně vymřít i odpůrci antisepse, operování v celkové anestesii a mnoha dalších nových technik. Postupně vymřeli i prosazovači zákona, podle něhož před každým autem měl běžet muž s červeným praporkem.

Různé obory na to samé mohou pohlížet zcela jinak

Někdy mohou existovat vedle sebe „různé pravdy“ o tom samém v závislosti na oboru.

Kdysi jsem měl tu čest v menze stolovat se dvěma vyučujícími, jeden byl z anatomie a druhý z fyziologie. Jejich debata sklouzla na problematiku lidského mozku. Byla velmi prudká, nicméně se nakonec dokázali shodnout na tom, že v mozku existují nějaké struktury, ale že se nedokáží shodnout na tom, jak by se měly nazývat, ani jaká je jejich funkce.

Pokud by s nimi u toho stolu ještě seděli psychiatr a neurolog, byl by spor daleko pestřejší, protože tyto obory jsou ohledně struktury a funkce mozku nekompatibilní jak mezi sebou, tak i s tou anatomií a fyziologií.

A když jsem studoval, tak na zkoušku z neurologie jsme se vlastně učili tři nekompatibilní verze tohoto oboru, pana profesora, paní profesorky (jeho manželky) a pana docenta. A museli jsme si pamatovat, která verze patří ke kterému z nich (zkoušeli všichni tři), protože jinak mohla skončit zkouška neúspěchem.

Komerce a věda

Dalším problémem je srážka vědy s komercí, která část vědců korumpuje a část nikoli. A pak se vedou drsné spory mezi těmito dvěma skupinami, včetně osobních animozit a snahy o osobní likvidaci zastánců „nesprávné verze“.

Svědky srážky vědy s komercí jsme byli v souvislostí s epidemií covid. V současné době proti sobě stojí dvě skupiny vědců. Vakcinologové, přisátí na farmaceutické firmy a nedávající dopustit na „očkování“ umělými viry, a popírající i to, co farmaceutické firmy pod tlakem vyšetřovatelů již oficiálně přiznaly. Proti nim stojí Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků (SMIS), sledující na oficiálních statistikách jak to, že účinek těchto preparátů je prachmizerný (v podstatě ani nesnižují pravděpodobnost onemocnění, ani závažnost průběhu nemoci, ani pravděpodobnost toho, zda bude pacient muset být hospitalizovaný, nebo zda dokonce zemře), tak i masívní výskyt nežádoucích účinků oněch preparátů, včetně těch s fatálním vyústěním. A v současné době se navíc řeší vysoká pravděpodobnost toho, že tyto preparáty vyvolávají neplodnost.

Věda a ideologie

Zásadním problémem může být i srážka vědy s ideologií, kdy se část vědců nechá zprostituovat a hlásá naprosté nesmysly (někdy zcela vědomě a rozmyslně).

Prostituce vědců s ideologiemi se táhne jako červená nit od christianizace Evropy (po níž se vědci ve větší či menší míře prostituovali s touto ideologií a hlásali touto ideologií podložené nesmysly; asi nejznámější je podpora geocentrického modelu vesmíru). Tuto éru do jisté míry ukončilo osvícenství.

Nicméně roztomilé bylo nadále i to, jak křesťansky orientovaní vědci spolu zuřivě zápasili ohledně statutu černochů, protože jak otrokářství tak i abolicionismus se opíraly o tu samou knihu – Bibli.

Historku o Noemových synech, jíž argumentovali stoupenci otrokářství, zná asi skoro každý. Ne každý však ví, že známé podobenství o milosrdném Samaritánovi má silně antirasistický kontext. Židé Kristovy doby totiž hleděli na obyvatele Samaří asi jako bílí obyvatelé amerického Jihu před občanskou válkou na černochy. Takže provokativní závěrečná otázka, kdo že byl zbitému a oloupenému Židovi bližním, zda ti Židé, kteří ho obcházeli, nebo Samaritán, který ho ošetřil a zařídil mu za své peníze léčbu, převedená do poměrů amerického Jihu (tedy Žid coby běloch a Samaritán coby černoch) by asi skončila lynčováním nositele tohoto podobenství.

Pochopitelně, jakmile se dostaly k moci totalitní režimy, začali se vědci mohutně prostituovat s ideologiemi blízkými jejich vládám. Proto v Německu bujela rasová teorie, učení o dutosvětosti či teorie světového ledu. V SSSR měla asi největší „zásluhy“ Lysenkova „nová sovětská biologie“, která byla v 50. letech násilně vnucena i satelitům SSSR, naštěstí ne na dlouho (od začátku 50. let do pádu „kultu osobnosti“).

V dnešní době celá „woke“ kultura, „vědecký genderismus“, progresivismus atd. jsou novodobé příklady prostituování se částí vědy s vládnoucími a „módními“ ideologiemi.

Problematická kompetence vědců

S výše uvedeným jistě souvisí i cílená snaha snížit kompetence vědců.

V současné době jsme svědky toho, jak vědecké tituly získávají osoby nekompetentní jak co do znalostí, tak i co do duševní kapacity. Stává se to především na „pomocných vysokých školách“ humanitního charakteru (protože v biomedicínských ani technických oborech se pravdivá informace nezjišťuje ani kecáním nesmyslů, ani „konsensem“).

Boj proti antropogennímu sodovkovému plynu je mnohonásobně usvědčený nesmysl, již jsem tu fakta o něm opakovaně psal. Důležité je, že pokud bychom přestali na tomto poli blbnout a zarazili všechny nesmyslné a škodlivé projekty, které jsou na tuto pavědu navázány, dostali bychom se s naším státním rozpočtem do vyrovnaného, či dokonce mírně přebytkového stavu a nemuseli bychom spekulovat o tom, zda je věk odchodu do důchodu 67 let příliš málo, a zda raději nechat lidi odcházet do důchodu až v 70 či v ještě vyšším věku.

A pokud se u toho klimatu máme „ptát vědců“, koho se máme ptát? Lidí z IPCC s pochybnými odbornými kompetencemi a střety zájmů? Tuto organizaci dlouhá léta vedl spekulant s emisními povolenkami, vzděláním železniční inženýr, a přes jeho odchod, tedy ne pro nekompetenci a střet zájmů, ale kvůli sexuálnímu skandálu, se na ní nic nezměnilo. Nebo se budeme raději ptát Nobelistů, kteří sepsali petici o nesmyslnosti „boje za klima“ či vědců (opravdových, a také jsou mezi nimi nobelisté) skupiny CLINTEL, kteří jasně uvádějí a mají to vědecky podloženo, že současná klimatická změna je z největší části přírodního původu a oxid uhličitý coby její příčina je zcela mimo realitu? Jediná jakžtakž prokazatelná antropogenní příčina oteplování je úbytek oxidů síry v ovzduší Země (mají silný antisklenikový efekt), a ten je dílem ekologů (restrikce paliv se sírou a odsiřování).

Věda a Římský klub

Ostatně, ideologové a „vědci“, odkazující na klima, také velice často odkazují na materiály Římského klubu, pochybného sdružení pochybných existencí, jehož předpovědi se prakticky nikdy nesplnily (už dávno nám např. měla dojít nafta, stříbro a některé další suroviny a nic z toho se nestalo), už proto, že tito lidé mají mentální kapacitu limitující jejich extrapolace na lineární, či maximálně nějaké velmi jednoduché nelineární a vůbec nejsou s to predikovat vliv kvalitativní změny, dokonce přestože taková změna v době jejich predikce již probíhá.

Římský klub např. predikoval vyčerpání světových zásob stříbra (fotografickým a filmovým průmyslem) v době, kdy už existovaly techniky, jak finální ztmavnutí fotomateriálu (negativu i pozitivu) způsobit něčím jiným než stříbrem. Existovala barevná fotografie, v níž jsou náhradou stříbra organické pigmenty, rýsovalo se totéž pro černobílou fotografii, existovala následná náhrada stříbra ve filmu i fotopapíru jiným kovem (v době této předpovědi již celá desetiletí), byl už dávno na světě systém Technicolor (Disneyovy pohádky, barevné pasáže původního filmu Ben Hur), v němž se pomocí stříbra vytvoří různá ulpívavost barvy na želatině a finální obraz se tiskne těmito barvami (soutiskem na jeden film). Předchůdci tohoto systému, které také tisknou ze želatiny a stříbro na finální obraz není zapotřebí, přitom existovali už dobré půlstoletí. A ze všech těchto technologií bylo stříbro z vysokého procenta recyklovatelné. V době této katastrofické předpovědi už rovněž existovaly dokonce analogové základy předchůdců digitálních fotoaparátů v našich mobilech  (používaly se např. pro přenos fotografie po telefonním vedení, využívali to novináři a policie), které stříbro naprosto nepotřebují.

Ovšem nahrazení nějakého materiálu novou kvalitou, zejména při jeho nedostatku, a tím i růstu jeho ceny k takové akci motivujícímu, bylo římským levičákům cosi naprosto cizího a dodnes je to pro ně nepochopitelná věc.

Přitom mnozí hlasatelé klimatické katastrofy panáčkují před tímto sdružením vesměs nevzdělaných levičáků omezeného myšlení jako pimprlata na niti.

Úzká specializace

Vědec se také může mýlit v souvislosti se svou úzkou specializací, která mu znemožňuje chápat širší souvislosti.

Mýlení se v souvislosti se svou úzkou specializací předvedl např. dvakrát profesor Virchow, jinak zakladatel mikroskopické patologické anatomie a ve svém mládí i propagátor sociálních reforem, konfliktní s pruským státem (holt „mladí buřiči – staří hófráti“). Jednak na dlouhá léta zbrzdil výzkum neandrtálců, protože je prohlašoval za patologicky změněné novodobé lidí, jednak oponoval R. Kochovi ohledně příčiny tuberkulózy, protože popíral existenci bakterií, schopných něco takového dělat.

Známá je i sociální naivita A. Einsteina, který se stal jednou z ikon hnutí „Obránců míru“, bez ohledu na to, že každému trochu inteligentnímu člověku bylo jasné, že se jedná o projekt sovětských tajných služeb.

Podporovateli skleníkové teorie oteplování klimatu jsou někteří fyzikové plynu, kteří nedokáží pochopit, že atmosféra není kyveta s definovanou směsí plynů, ale velmi dynamický celek, nejen interagující s pevninami, mořem i biosférou, ale dokonce i ovlivňovaný kvalitativními a kvantitativními změnami záření z vesmíru (včetně slunečního).

Na úseku „boje za klima“ se angažuje i mnoho „vědců“ z humanitních oborů, jejichž kompetence v oblasti klimatologie (ale i pomocných a navazujících disciplín) je nulová, zatímco je snaha umlčovat skutečné odborníky, jako jsou např. historikové klimatu, kteří jsou prakticky jistě kompetentnější i než meteorologové, neschopní předpovědět, co bude zítra, ale vehementně věštící „totální zkázu“ za desítky či stovky let. A je zajímavé, že historikové klimatu jsou až na výjimky odpůrci klimatického alarmismu.

Laici a vědci

Je také obecné známo, že laici často dokázali věci, které odborníci nezvládli, případně na ně vůbec nepomysleli.

Např. objevitel mikroorganismů Leeuwenhoek byl brusičem čoček. První významný mikrobiolog, L. Pasteur, byl vzděláním středoškolský učitel chemie.

První chronometr, umožňující udržet čas po měsíce (kritický pro stanovení lokálního poledníku loděmi na moři), sestrojil laik, J. Harrison, vzděláním tesař (a v hodinářství samouk).

Také u základů většiny oborů najdeme v rámci  jejich historie nějakého laika, který se odštěpil od nějakého oboru jiného, byť příbuzného, nebo začal s tímto oborem zcela bez nějakých předchozích základů.

Řada oborů také vznikla tak, že se odštěpila od původně veškerou vědu zahrnující filosofie, což postupně způsobilo její úpadek, protože v podstatě v ní už nezbylo nic vědeckého.

Důležité také je, že současná věda je v područí nejrůznějších problematických restrikcí, v EU je to výrazně horší než jinde na světě. Zlí jazykové tvrdí, že pokud by Elon Musk působil v EU, tak by dodnes neměl vyřízeno schválení prvního zkušebního letu prvního prototypu své opakovaně použitelné rakety.

Rovněž je třeba reflektovat fakt, že mnozí laikové v řadě oborů dosahují špičkových výkonů a mnohdy za nimi zaostávají i profesionální vědci z téhož nebo blízkých oborů. Přitom mnohdy i bez formálního vysokoškolského vzdělání.

Jedná se např. o některé podobory astronomie, i např. přírodozpytu. Řada nových druhů živočichů, rostlin i hub byla objevena a popsána laiky, osobami bez formálního botanického, zoologického nebo mykologického vzdělání. A jsou mezi nimi i odborníci světového významu, citovaní v řadě vědeckých prací.

Ostatně, náš patrně nejvýznamnější botanik, F. Polívka, byl středoškolský profesor a jeho botanické klíče, vyjma toho, že v nich nejsou novodobě invadované druhy, předčí i řadu moderních publikací tohoto typu (a ilustrátor jeho botanických děl, jehož mědirytiny zdobí i některé současné botanické publikace, byl také v botanice formálně laikem). V. Melzer, odborník na holubinky světového významu, byl rovněž vzděláním středoškolský profesor a jeho činidlo, použitelné jednak k vyvolání barevných reakcí dužiny hub (za účelem jejich určování) jednak k mikroskopování hub, se používá po celém světě dodnes (působil za Rakouska a první republiky). Laikem byl jistě i Priessnitz, objevitel terapie vodou, jehož zábaly, kombinující mokré a suché vrstvy, se užívají dodnes. Dnes by mu zcela jistě lékařská komora něco takového jako nevědci a neodborníkovi zakázala.

Současný stav vědy

Současný stav vědy je dosti tristní.

Faktem je, že pokud by za minulého a předminulého století existovaly současné restrikce vědy, neměli bychom řadu naprosto zásadních objevů, výrazně ovlivňujících i současnost. Vyjma vakcinace proti pravým neštovicím bychom možná neměli další vakcíny, protože Pasteur objevil fakt, že prodělaná infekce vyvolává odolnost proti ní, opakovaným zařazením pokusných zvířat do pokusu, což dnes předpisy vylučují.

Flemingův objev penicilínu na přestárlých a zaplesnivělých miskách by se dnes nemohl stát, protože hrubě odporuje současné „good laboratory practice“. A vzhledem k tomu, že tento objev odstartoval boom hledání antibioticky působících látek u dalších hub i jiných mikroorganismů, je otázka, zda bychom měli i další antibiotika. To celé ještě akcentuje laikům méně známý fakt, že většina kmenů mikroskopických hub produkujících penicilín zpravidla současně produkuje i něco toxického, takže i sám Fleming, pokud by neměl ono dosti málo pravděpodobné štěstí, že narazil na čistého producenta penicilínu, by asi konstatoval toxicitu pro myši a dál by onen jev rozpadu bakterií kolem kolonií plísní neřešil.

I léčení prvních pacientů penicilínem by neprošlo současnými předpisy. Penicilínu totiž jeho objevitel měl tak málo, že tento lék musel být znovu a znovu extrahován z moči pacientů a znovu aplikován (přechází do moče pacienta beze změny). Podle současných předpisů by tito pacienti byli s vysokou pravděpodobností necháni zemřít.

Patrně bychom neměli ani chemoterapeutika (snad s výjimkou chininu), protože projekt, při němž byl vytvořen a kladně vyhodnocen preparát 606 (Ehrlich a Hata), by dnes žádná etická komise neschválila. Přitom tento preparát, komerčně známý jako Salvarsan, likvidoval úspěšně původce některých parazitárních chorob (např. léčil spavou nemoc) a také některé bakterie. Byl to i první opravdu účinný prostředek proti syfilidě. A opět tento úspěch vedl ke hledání dalších podobných látek, k němuž by patrně nedošlo, nebo jen s velkým zpožděním.

Zcela jistě bychom dodnes nevěděli, zda se žlutou zimnicí nakazíme od komárů nebo kontaktem s nemocným, protože příslušný pokus (C. J. Finlay), navíc na lidských dobrovolnících, by žádná etická komise nepovolila. A u mnoha dalších chorob bychom tápali podobně.

Přes současné vědecké a etické standardy by neprošla ani malarioterapie syfilidy.

U té je z hlediska současnosti zajímavé i to, že se pacient psychiatrické kliniky ve Vídni nakazil na konci 19. století malárií (kdy tedy bylo podstatně chladněji než nyní), která mu výrazně zlepšila onemocnění syfilitickou demencí. Takže pokud nám ekologové vyhrožují, jak budeme v důsledku globálního oteplování zamořeni malárií (a dalšími podobnými chorobami), tak je to nesmysl: Komáři, schopní malárií (ale i dalšími takto přenosnými chorobami) lidi infikovat, tu dávno jsou, jen se naštěstí nesetkávají s osobami, kterým infekční zárodky těchto chorob kolují v krvi. Rizikem pro rozšíření této a mnoho dalších chorob (namátkou zika, žlutá zimnice, dengue a další) není oteplení, ale nekontrolovaná migrace ze zemí, v nichž se tyto choroby vyskytují. Legální migranti, pochopitelně, procházejí lékařským vyšetřením a v případě potřeby karanténou a léčbou. Problémem jsou tedy ilegálové, kteří prohlídkám unikají a jimž přitom mohou tyto (a mnohé další) choroby kolovat v krvi a jejich původci mohou být infikováni tuzemští komáři. A právě ekologové patří velmi často k podporovatelům nelegální imigrace.

Byrokracie a věda

Problém je i to, že vědu v současné době řídí především byrokraté, kteří o ní nemají prakticky ponětí (bez ohledu na záplavu akademických titulů kolem jména). Vede to mj. i k tomu, že když se dnes „zeptáme vědce“, ptáme se vlastně byrokrata, protože ten vědec nám může říct prakticky jen to, co mu byrokrat dovolí říct. Což je mnohdy pravý opak reality, to lze snadno zjistit i na výše odkazovaných stránkách. A podobně si počínají i aktivisté ze Sisyfa.

Abychom to nějak uzavřeli: Bez laiků bychom neměli ani řadu konkrétních věcí, souvisejících s vědou a vycházejících z ní, a neexistovala by ani řada vědeckých oborů. Laikové nejsou svázáni tisíci byrokratickými předpisy, v podstatě vědu silně degradujícími, ani netrpí „provozní slepotou“, danou úzkým zaměřením vědců, mnohdy horším, než ty proslulé klapky na koňských očích. Vědec je také silně ovlivněn (pokud není na penzi) momentálně vládnoucí ideologií a nemůže si dovolit presentovat něco, co je s ní v rozporu, a musí i respektovat komerční zájmy mateřského pracoviště. Za těchto okolností je poučený laik mnohdy daleko cennějším a důvěryhodnějším zdrojem informace než vědec, jemuž máme, z ryze ideologických důvodů, „věřit“.