Smrt Jana Palacha a nová normalizace
MAREK DOBEŠ
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Našel v sobě jeden mladík z deseti milionů sílu postavit se na odpor rezignaci celého svého národa zcela sám a s vědomím ceny nejvyšší? Anatomie odkazu Jana Palacha provázela první normalizační dezinformace, neřkuli konspirační teorie člena KSČ.
Tragické protesty studentů Jana Palacha (16. ledna 1969) a Jana Zajíce (25. února 1969) znamenaly pro rodící se normalizační aparát, ustavivší se pod dozorem sovětských okupantů naší země, zásadní mocenské ohrožení. Společnost, která se po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy propadala do apatie a bezradnosti, byla těmito radikálními činy brutálně vytržena z nastupující letargie. Živé pochodně nebylo možné jednoduše utajit, staly se celonárodním mementem.
Vývoj Palachova vzkazu: Od emocí k politické údernosti
Jedním z nejvýznamnějších důkazů, že čin Jana Palacha nebyl zkratkovitým jednáním psychicky labilního jedince, je textová geneze jeho provolání. Dochované koncepty ukazují hluboký myšlenkový vývoj, směřující od mnohomluvnosti a citového patosu k absolutní sevřenosti, věcnosti a politické vážnosti. Každé slovo, které nakonec na Václavském náměstí zaznělo, bylo výsledkem logického a analyticky zacíleného promýšlení. Svědčí o tom mimo jiné i jazyková očista vzkazu. V posledních verzích svého textu Palach provedl radikální redakční zásahy:
Odstranění odevzdanosti: Hned v úvodním odstavci zcela vyškrtl obrat „Na pokraji odevzdanosti v osud“. Pro charakteristiku tehdejší reality ponechal pouze nekompromisní konstatování: „Naše národy se ocitly na okraji beznaděje.“ Osudovost tedy nahradil popisem reálného politického stavu.
Změna adresáta: Formulaci „probudit vědomí národa“ změnil na akčnější a konkrétnější „probudit lid této země“.
Zjednodušení motivace: Když text zmiňuje skupinu dobrovolníků, Palach škrtá patetický závěr věty „pro svobodu a demokracii v Československu doslova upálit“ a nahrazuje jej přímočarým, údernějším spojením „pro naši věc upálit“.
Odfiltrování citového vydírání: Z dalších pasáží vynechal dvě emočně vypjaté věty, varující před osudem „synů a dcer, jejichž životy jsou ve vašich rukou“. Stejně tak odstranil specifické upozornění adresované pracujícím ČKD Praha (podle dobových svědectví toto upozornění ponechal pouze v soukromé variantě textu, kterou zaslal studentskému vůdci Luboši Holečkovi).
Civilní závěr: Oficiální podpis zbavil neadekvátního a v daném kontextu profanujícího loučení „s pozdravem“. Celé postskriptum (P. S.) napsal znovu – méně kazatelsky, s výraznějším politickým apelem, byť v detailech záměrně tajemné. Tato finální verze byla nepochybně hutnější, přesvědčivější a přehlednější. Svědčí o tom, že celý smysl protestu byl záměrně obrácen na nejvyšší, rozhodující státní orgány. Vyhovění či nevyhovění Palachovým požadavkům totiž leželo výlučně v kompetenci tehdejší výkonné moci Československa.
Minimalismus požadavků jako politická strategie
V lednu 1969 se na různých shromážděních, v médiích a v projevech politiků i veřejnosti formovaly desítky požadavků, od odchodu sovětských vojsk až po plnou obnovu suverenity státu. Jan Palach však všechny tyto „velké kalibry“ vědomě vyškrtal a odmítl. Ponechal pouze dva body: Okamžité zrušení cenzury. A zákaz rozšiřování okupačního časopisu, tiskoviny vydávané nelegálně sovětskými vojsky, nazvaného Zprávy.
Tento absolutní minimalismus byl jeho promyšlenou taktickou volbou. Jan Palach se soustředil výlučně na svobodu projevu, svobodu tisku a pravdivost informací. Tedy požadavky, které i dnes, 57 let po jeho smrti, nepozbyly svou platnost a bohužel i nesamozřejmost. Uvědomoval si, že bez možnosti svobodně mluvit a psát jsou všechny ostatní požadavky na suverenitu bezpředmětné, odvozené a nerealizovatelné. Za tyto dvě konkrétní svobody byl ochoten položit to nejcennější – vlastní život.
Autentická svědectví z kliniky popálenin
Zatímco se v ulicích rodila legenda, na klinice popálenin v pražské Legerově ulici probíhal boj o zachování Janova skutečného odkazu. V posledních hodinách jeho života, kdy kvůli fatálnímu rozsahu zranění takřka nemohl mluvit a jeho hlas byl chroptivý a mnohdy nesrozumitelný, jej navštívilo několik osob. Jejich svědectví zásadně vyvracejí jakékoli pozdější spekulace, že by byl k činu donucen nebo že by svého rozhodnutí litoval.
Nejznámější byl jeho vzkaz přes Luboše Holečka. Studentský aktivista Luboš Holeček vylíčil své nedělní dopolední setkání s Palachem, jen několik hodin před jeho smrtí, jako prostou, nesmírně těžkou rozmluvu. Nešlo o žádné plánované politické setkání kvůli sepisování výzev. Jan se v agónii pokoušel Holečkovi sdělit ještě jméno jakéhosi přítele, což však zůstalo kvůli nesrozumitelnosti textu nezřetelné. Holeček následně veřejnosti přednesl toto prohlášení, které zachycovalo Palachova poslední slova:
„Byl to pro mne nejhlubší okamžik, nejhlubší zážitek. Poprosil mě a požádal, abych hovořil o tom, jak on myslí, co vzkazuje, především studentům filozofické fakulty v Praze… Kolega Palach už nehovořil zřetelně, interpretuji pouze to, co jsem stačil zapsat: Můj čin splnil účel… ale ať už to nikdo neudělá a neopakuje… aby to nedělali, to je lepší… ať se ty studenty pokusíš zachránit, ale nikomu nic neříkej… aby celý život zasadili k splnění našich cílů, ať se všichni připojí k vám… dneska je to úplně veliký problém všechno… ať se přičiní živí k boji.“
Zda skutečně Jan Palach odrazoval další případné následovníky od mezního činu se už nedozvíme, protože na Holečka mohla tlačit nejen StB, ale i hlas jeho svědomí.
Druhé prohlášení je méně věrohodné. Šlo o tvrzení Evy Bednárikové, která přinesla druhé zásadní svědectví coby studentka, která mluvila i jménem Helenky Zahradníkové. Potvrdila, že lékaři ji k Janovi zavolali v momentě, kdy bylo jasné, že mu zbývá minimum sil. Palach původně zamýšlel nadiktovat ucelené písemné prohlášení, které by sám podepsal, fyzický stav mu to však již neumožnil. Bednáriková reprodukovala jeho slova takto: „… Pět dnů je krátká doba na to, aby ti, kteří se zamýšlejí nad mým životem, mohli danou situaci změnit, a proto bych…“ (zde text v originálních záznamech končí). Zároveň však rezolutně odmítla interpretace, že by Jan jednal pod vlivem cizího tlaku. Z jeho promluv jasně vyplývalo, že si plně uvědomoval cenu života, ale cenu svobody považoval za vyšší.
Paralela s Janem Zajícem: Pochodeň č. 2
Marnost nad tím, že Palachova oběť nedokázala trvale zvrátit nastupující společenskou letargii, vedla k další tragédii. Student průmyslové školy v Šumperku Jan Zajíc prožíval posrpnový vývoj s identickým mravním zoufalstvím. Narodil se 3. července 1950 ve Vítkově u Opavy v rodině drogisty a učitelky. Byl to hluboce hloubavý mladík se zájmem o historii, literaturu a poezii. Během Palachova pohřbu se zúčastnil protestní hladovky v Praze. Když viděl, že se život v zemi i po této oběti vrací do „starých kolejí“, uzrálo v něm rozhodnutí Palachův odkaz následovat. Dne 25. února 1969, symbolicky v den 21. výročí komunistického převratu, se v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí zapálil a na místě zemřel.
Zajíc po sobě zanechal dopisy rodině a přátelům, které dokazují, že dopředu počítal s dezinformační mašinérií režimu. V dopise svému příteli Oldřichu Vítovi napsal: „Oldo… Tu blánu musíš vytisknout, je strašně důležitá. Mohli by ze mne udělat blázna nebo psychopata. Modli se za mne. Sbohem Jan Zajíc.“
Ve svém oficiálním provolání k občanům pak nekompromisně popsal tehdejší situaci: „Rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil… Nemáme se čeho bát, jedině smrti. Ale smrt není zlá, strašné je jenom umírání. A toto je pomalé umírání národní Svobody. Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým na věky půjdeš.“
Podle nejnovějších i dlouhodobých historických výzkumů je dnes již zcela jasné a prokázané, že okolo Jana Palacha ani Jana Zajíce neexistovala žádná organizovaná skupina. Koncept tajné skupiny dobrovolníků, která si losovala pořadí a v níž měl figurovat jako „Pochodeň č. 1“, si Jan Palach sám vymyslel a záměrně uvedl v dopisech na rozloučenou z čistě taktických důvodů, aby vytvořil větší tlak na tehdejší politickou reprezentaci a vyvolal v ní strach z dalších obětí.
Rozsáhlé vyšetřování tehdejší Veřejné bezpečnosti, které podrobně prověřovalo Palachovy spolužáky, přátele i rodinu, neodhalilo žádné komplice a bylo uzavřeno s tím, že šlo o individuální čin, což potvrzují i moderní studie historiků, například Petra Blažka. Ostatní mladí lidé, kteří se v následujících týdnech a měsících po jeho vzoru upálili, jako Jan Zajíc nebo Evžen Plocek, s ním nebyli v žádném předchozím kontaktu a na jeho oběť reagovali zcela spontánně a samostatně v důsledku narůstající společenské apatie. Ti všichni byli individuálními českými hrdiny. Společenské apatii čelili z vlastního rozhodnutí, nepřimkli se k žádné partě, trpěli sami za sebe a za svůj národ.
Konspirace v hostinci Čechie
Zatímco se morální apel obou Janů šířil společností, protireformní a kolaborantské křídlo uvnitř KSČ, podporované sovětskými okupačními orgány, horečně pracovalo na diskreditaci těchto činů. Bylo nutné najít vysvětlení, které by Palacha zbavilo aureoly mučedníka a proměnilo ho v oběť podvodu. Ideální příležitost se naskytla ve středu 22. ledna 1969, pouhé tři dny po Palachově smrti a tři dny před jeho pohřbem. V libeňské hospodě Čechie se konala schůze takzvaných přátel polednového obrodného procesu, což byla ve skutečnosti buňka nejtvrdších stalinistických kolaborantů, kteří s nadšením vítali sovětské tanky.
Akce byla formálně organizována pod hlavičkou 14. uliční organizace KSČ u příležitosti výročí úmrtí V. I. Lenina. V předsednictvu seděly postavy tehdejšího dogmatického suterénu: Josef Jodas, dogmatický malíř Emanuel Famíra či profesor Jaromír Lang. Jako hlavní řečník a těžká politická váha se schůze zúčastnil poslanec Federálního shromáždění, člen ÚV KSČ a dlouholetý agent Státní bezpečnosti Vilém Nový. Atmosféra v sále pro 500 lidí byla silně konspirativní, u vchodu probíhala rigidní kontrola a dovnitř byli vpuštěni pouze prověření jedinci s pozvánkami.
Právě na této schůzi začal poprvé masově kolovat anonymní čtyřstránkový tisk, který položil základy dezinformační konspirační teorie. V textu se doslova uvádělo: „Upálení J. Palacha byla akce extremisticky pravicových a antisocialistických sil. J. Palach se chtěl polít zvláštní kapalinou, vyvolávající tzv. studený oheň, ale někdo mu podstrčil místo toho benzín. Tak došlo k upálení.“ Když poslanec Vilém Nový z pódia zahájil svůj projev slovy o „otřesném činu upálením“, zfanatizovaný sál instinktivně reagoval organizovaným křikem: „To byla vražda! K prokurátorovi!“ Dezinformační narativ byl na světě a byl okamžitě legitimizován přítomností ústavního činitele.
Vilém Nový a kampaň o „Pětici smrti“
Vilém Nový se rozhodl anonymní letákovou lež povýšit na oficiální politickou agendu. Nejprve dehonestující smyšlenku otestoval tím, že poskytl rozhovor francouzské tiskové agentuře AFP, kde naznačil, že disponuje přímými informacemi z ministerstva vnitra. Skutečný útok však provedl o měsíc později projevem v České Lípě. Dne 20. února 1969 vystoupil na veřejné schůzi. Jeho projev byl natolik zásadní pro nastupující mocenské struktury, že jej o týden později, 27. února, kompletně otiskly okresní noviny Nástup. Nový zde prezentoval ucelenou konspirační teorii, kterou opíral o údajné „prozatímní hlášení městské správy VB z 19. ledna“.
Podle této verze se během studentské stávky v listopadu 1968 zformovala tajná radikální skupina pražských vysokoškoláků nazvaná Pětice smrti. Jejím cílem mělo být zorganizování šokující makabrózní události, která by destabilizovala politickou situaci před zasedáním ÚV KSČ. Nový tvrdil následující: O tom, kdo se zapálí, se rozhodovalo losem a los padl na Jana Palacha. Ten ale údajně akci odmítal provést a podvolil se až po dlouhém psychickém nátlaku ostatních členů skupiny. Klíčovým momentem podvodu měl být slib, že hořlavina dodaná tajným chemikem je na bázi „studeného plamene“. Tato látka měla mít velmi nízkou výhřevnost, protože údajně pouze vizuálně hoří, ale nezpůsobuje popáleniny. Přičemž fiktivní expertiza Kriminálního ústavu měla tvrdit, že chemik látku připravil „povrchním způsobem“, přimíchal studeného plamene málo, a proto Palach uhořel. Nový dále tvrdil, že s těmito výsledky byla seznámena Palachova matka, která podala na prokuraturu žalobu na studenty za spoluvinu na smrti jejího syna.
Aby dezinformace splnila svůj politický účel, musela mít konkrétní tváře. Vilém Nový z pódia přímo jmenoval pět prominentních osobností Pražského jara, které obvinil z morálního a fyzického organizování této „vraždy“. Byli to podle něj Pavel Kohout (spisovatel a disident), Luděk Pachman (šachový velmistr a publicista), Emil Zátopek (čtyřnásobný olympijský vítěz), Vladimír Škutina (populární televizní publicista a spisovatel) a Luboš Holeček (studentský vůdce, který s Palachem mluvil v nemocnici). Když Nový tyto lži přednášel, v sálech běžně docházelo k rozruchu a pískotu. Nový se však cynicky hájil poslaneckou imunitou a tvrzením: „Já nevím, proč, soudruzi, křičíte na mne? Já čtu dokumenty, které jsem dostal v parlamentě na stůl… Jaká je pravda, to se dovíme.“
Zhroucení lži a soudní dohra
„Teorie studeného plamene“ byla tak primitivně zkonstruovaná, že se začala hroutit takřka okamžitě pod tlakem oficiálních míst, která ještě nebyla plně ovládnuta normalizačními kádry. Reakce ministerstva vnitra vše povtrdila, když samotné ministerstvo muselo vydat oficiální prohlášení, v němž se od slov Viléma Nového distancovalo. Prohlásilo, že poslanci neposkytlo žádné takové zprávy. Státní tajemník ministerstva vnitra před poslanci otevřeně přiznal, že kriminalistická praxe se ve své činnosti nikdy s žádným „studeným ohněm“ či „studeným plamenem“ v souvislosti s Palachem nesetkala a expertizy nic takového neobsahují. Šlo tedy o stoprocentní fabulaci.
Žaloba pěti napadených
Pětice obviněných intelektuálů (Kohout, Pachman, Zátopek, Škutina, Holeček) se nenechala zastrašit a podala na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti. Právního zastoupení se tehdy odvážně ujala mladá advokátka JUDr. Dagmar Burešová (pozdější polistopadová ministryně spravedlnosti). Soudní proces probíhal v letech 1969-1970, tedy již v době nastupující tvrdé normalizace. Soudkyně Jarmila Dojčarová nakonec v červenci 1970 žalobu v plném rozsahu zamítla.
Výrok soudu byl absurdním zrcadlem doby, poslanec Nový sice prokazatelně lhal, ale podle soudu měl jako politický činitel právo na svůj specifický politický názor a kritiku „pravicových sil“. Žalobci museli navíc uhradit náklady soudního řízení a mnozí z nich (včetně Luďka Pachmana či Vladimíra Škutiny) skončili záhy ve vězení pro jiné politické „delikty“. Přestože totalitní justice pravdu zadupala, z hlediska historie proces tuto její zákeřnou Teorii X absolutně demaskoval. Ukázal, že režim byl schopen zneužít i tu nejčistší lidskou oběť k politické likvidaci svých odpůrců. Svědectví o mravní integritě Jana Palacha a Jana Zajíce však normalizační špínu nakonec přežilo.
Svoboda myšlení v éře nové politické korektnosti
Zápas o pravdivost informací a svobodu projevu, který v roce 1969 tak radikálně akcentoval Jan Palach svým požadavkem na zrušení cenzury, získává v dnešní době novou, rafinovanější naléhavost. Současný tlak na politickou korektnost sice formálně deklaruje ochranu marginalizovaných skupin a kultivaci veřejného prostoru, v praxi však stále častěji sklouzává k dogmatickému omezování názorové plurality.
Zatímco totalitní režim minulého století uplatňoval cenzuru brutální silou státního aparátu, moderní podoba názorového konformismu se šíří skrze společenský ostrakismus, kulturu vymazávání neboli cancel culture a institucionální autocenzuru. O to důležitější je dnes důsledně držet a bránit absolutní svobodu myšlení jako základní mravní imperativ.
Skutečně demokratická společnost se nepozná podle toho, jak rigidně dokáže vynutit jednotný, „ideově čistý“ jazyk, ale podle toho, jak velkou míru nepohodlných, provokativních a nekonformních myšlenek dokáže unést, aniž by své nositele morálně či profesně likvidovala. Právě odvaha myslet mimo schválené šablony zůstává jedinou spolehlivou hrází proti plíživému umírání svobody, která dnes místo ohně čelí chladnému tlaku společenského diktátu.
Nová normalizace a maxima činu Jana Palacha
Politická korektnost jako import ze Západu přináší závan nové normalizace v podobě bezbřehé politické korektnosti a progresivistické ideologie. Tento novodobý konformismus se projevuje tlakem na jednotné myšlení, morálním kádrováním a snahou vytěsnit jakýkoli nekonformní či tradiční pohled na společnost pod záminkou „boje proti předsudkům“.
Na domácí politické scéně se pak hlavním věrozvěstem a tváří tohoto importovaného směru stal prezident Petr Pavel. Svým bezvýhradným přitakáváním tématům, jako jsou zelená tranzice, bezbřehá inkluze či bezkritické přijímání progresivistických narativů, zosobňuje přesně ten typ unifikované, systémové politiky, která odmítá hlubší diskusi a dává přednost ideologickému diktátu před selským rozumem.
Podobně jako v období po roce 1969, i dnes se pod líbivými hesly o „moderní a odpovědné společnosti“ formuje nová generace svazáků a cenzorů, pro které je jakýkoli suverénní národní zájem nebo kritický postoj k bruselskému či washingtonskému establishmentu pouhým „extremismem“. V této nové architektuře moci plní roli dokonalého vykonavatele dokonce nejvyšší úředník státu, prezident Petr Pavel, který namísto obrany plurality názorů pomáhá establishmentu normalizovat.
Travestie a škleb dějin
Když prezident Petr Pavel 16. ledna 2026 zveřejnil své vyjádření k 57. výročí oběti Jana Palacha, pro řadu kriticky uvažujících občanů to znamenalo opětovné prožití momentu hlubokého paradoxu. Jeho slova, že „nesmíme přestat hájit naše základní hodnoty a nikdy se nesmíme smířit s vývojem, který jde proti těmto hodnotám“, totiž v kontextu dnešní doby nabývají rozměru nechtěné ironie, či přímo názorového šklebu. Před takovými lidmi, jakým byl současný prezident naší země, který schvaloval její okupaci sovětskými vojsky, přece Jan Palach svým činem varoval.
Jan Palach v lednu 1969 neobětoval svůj život za abstraktní floskule, ale za zcela konkrétní, hmatatelné svobody. Jak jsme si ukázali analýzou jeho tehdejších textů, vyškrtal veškerý patos a soustředil se výlučně na zrušení cenzury a právo na pravdivé informace. Chtěl společnost vyburcovat z konformismu a strachu říkat věci tak, jak jsou. Pokud se k tomuto odkazu dnes hlásí představitelé současného establishmentu, dochází k historické travestii.
Žijeme totiž v éře, kdy se pod líbivými hesly o „boji proti dezinformacím“, „odpovědnosti“ a „politické korektnosti“ plíživě buduje nový systém názorového monopolu. Namísto brutálních zásahů komunistického tiskového dozoru nastoupil sofistikovaný tlak na autocenzuru, algoritmy sociálních sítí, nálepkování nepohodlných kritiků jako „extremistů“ či „pátých kolon“ a institucionální ostrakizace.
Dogmatický progresivismus a politická korektnost, přicházející jako ideologický import ze západních institucí, vyžadují po občanech slepou loajalitu k tématům, o nichž není dovoleno pochybovat, ať už jde o zelenou tranzici, unifikovanou unijní politiku nebo potlačování tradičních společenských hodnot. Současný prezident jako symbol konformního aparátu v této nové architektuře společenského tlaku už opět působí jako člověk, jehož kariéra byla v obou režimech postavena na absolutní loajalitě k momentálně vládnoucím geopolitickým silám. Dříve Moskva, nyní Brusel. Představitel systému, který se opírá o unifikované myšlení a vytěsňování oponentů z veřejného prostoru, poučuje společnost o Palachově odkazu, jehož podstatou byla vzpoura proti unifikaci a oficiální lži.
Pokud má mít Palachův čin pro dnešní společnost skutečný význam, pak nesmí být redukován na povinnou hradní eurofrázi. Palachův odkaz je trvalým varováním před každým režimem, který se snaží omezovat svobodu myšlení a projevu. Skutečná obhajoba základních hodnot dnes neznamená mechanické přitakávání prezidentovi nebo vládním narativům. Znamená to mít odvahu myslet kriticky, odmítnout novodobé ideologické šablony a nesmířit se s vývojem, který pod rouškou „pokroku“ a „korektnosti“ postupně likviduje názorovou pluralitu, tedy přesně to, za co Jan Palach a po něm Jan Zajíc položili nejvyšší oběť.
Zdroje: Jiří Lederer: Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta, Josef Culek: Jan Palach (pomocí dopisů, novinových článků, prohlášení či dobových fotografií), Wikipedia (ZDE), absurditu prezidentské pozice nejlépe vystihuje satira, proto šestý díl MULTIVERCZ IV. (ZDE)
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ČERVEN 2026:
*****************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, ing. Antonín Zlínský 1000,- Kč, Jaroslav Jedlička 200,- Kč, Pavel Komínek 300,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Josef Tichý 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, ing. Jaromír Válek 500,- Kč
Celkem za měsíc: ... 8 550,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Neomarxismus
LEA VOJTEKOVÁ Alexandr Solženicyn řekl: ,,Abyste zničili národ, musíte nejprve zpřetrhat jeho kořeny.“ To, co se dnes v Evropě
Dovolená, svátky a pracovní týden v Čes...
MARTIN ŠTĚPANÍK Za středověku od nevidím do nevidím každý den v roce? Za průmyslové revoluce od nevidím do nevidím každý
dějiny podle Dobeše 🤦♂️☕