
Konspirační teorie X: Kdo stojí za řízeným úpadkem Evropy?
MAREK DOBEŠ
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Je možné, že za rapidní technologický úpadek mohou pouze špatně nastavené mechanismy jejího EU řízení?
Proces, při kterém Evropa ztrácí své technologické i hospodářské postavení, vyvolává v mnoho pozorovatelích pocit, že taková míra systémové destrukce nemůže být pouhou souhrou náhod, špatných rozhodnutí nebo nekompetence politických elit. Pravidelně se díky tomu objevují ucelené narativy a teorie o takzvaném řízeném úpadku neboli plánovaném zastarávání celého kontinentu. Jejich původci nevnímají současnou situaci jako spletitý uzel byrokratických omylů, ale jako chladně kalkulovaný proces, jehož cílem je přetvořit Evropu z globálního technologického lídra na závislou, snadno ovladatelnou a vnitřně oslabenou periferii.
Filozofické kořeny myšlenky plánovaného úpadku
Myšlenka, že vývoj v Evropě je usměrňován k jejímu postupnému oslabení, čerpá z nedůvěry k nadnárodním institucím a globálním elitám. V tomto pojetí nejsou technologie vnímány izolovaně, ale jako primární zdroj dominance. Externí poradce pro oblast geopolitiky, energetické bezpečnosti a strategických analýz, ekonom Pavel Šik v jednom ze svých textů na Facebooku výstižně definuje provázanost techniky a politické dominance slovním spojením: „Technologie tedy nikdy nebyly doplňkem geopolitiky. Byly samotným základem ekonomické a vojenské síly.“
Podle aktuálních konspiračních teorií je právě tento základ Evropě systematicky odebrán. Zastánci tohoto pohledu tvrdí, že silný, průmyslově soběstačný a technologicky nezávislý kontinent složený ze suverénních států představuje překážku pro vytváření centralizovaného globálního řízení. Řízený úpadek má za cíl vyvolat v evropském obyvatelstvu pocit neustálé krize, v níž je společnost ochotnější vzdát se svých práv a přijmout bezvýhradně pokyny z centra.
Deindustrializace skrze energetickou a ekologickou politiku
Ústředním pilířem teorie o řízeném zastarávání je kritika evropské energetické a ekologické strategie. Přechod na obnovitelné zdroje a odklon od stabilních energetických kapacit nejsou v těchto narativech popisovány jako snaha o záchranu klimatu, ale jako vědomá sabotáž evropské konkurenceschopnosti. Vývoj umělé inteligence i pokročilá výroba čipů vyžadují gigantické množství levné a dostupné elektrické energie. Jak případně napsal na FB Roman Raška k tomuto nesouladu mezi ambicemi a energetickou realitou trefně: „AI závod nevyhrajete na dotovaných větrných turbínách.“
Pokud evropská politika zdražuje a destabilizuje energetický sektor, staví týmž krokem neprostupnou zeď dalším inovacím. Konspirační výklad tvrdí, že tvůrci těchto politik si byli dopadu na zaostávání velmi dobře vědomi, přičemž cílem je vytvořit stav plné závislosti na zahraničních energetických i výpočetních kapacitách.
Regulace jako předem promyšlený nástroj k likvidaci inovací
Další rovina teorie o řízeném úpadku se zaměřuje na evropský legislativní rámec. Zavedení přísných normativních pravidel je interpretováno jako záměrné vytvoření prostředí, ve kterém nemůže vzniknout žádný významný technologický hráč. Konzervativec Roman Raška uvádí na Facebooku k přístupu Evropské unie uvádí tvrdou kritiku: „Regulace přišla před produktem. EU napsala komplexní zákon o umělé inteligenci, než postavila jediný hraniční model. USA staví, Čína staví, Brusel píše přílohy.“ Tento postup je v konspiračním narativu popisován jako vědomé škrcení domácího vývoje. Zatímco americké a čínské firmy rostou díky obrovskému kapitálu a volnějším pravidlům, evropským subjektům jsou hned na počátku svázány ruce nesplnitelnými požadavky.
Kritika evropského technologického a hospodářského zaostávání zřetelně rezonuje i v analýzách předních světových médií a institucí, které však za hlavní příčinu nepovažují úmyslný „řízený úpadek“, ale systémové strukturální překážky a rigidní regulaci. Bývalý šéf ECB Mario Draghi ve své zásadní zprávě varuje, že EU čelí „pomalé agonii“ kvůli roztříštěnému trhu, nedostatku soukromého kapitálu a přebujelé byrokracii, která brzdí vývoj AI i digitálních technologií.
Renomované deníky jako Financial Times či The Wall Street Journal zdůrazňují selhání takzvaného bruselského efektu, zatímco u fyzických normativů (např. USB-C či GDPR) EU uspěla, u dynamických metatechnologií naráží na vlastní strop rigidního uplatňování principu předběžné opatrnosti. Americké analytické kruhy proto označují unijní AI Act za regulaci odvětví, které v Evropě ještě ani nevzniklo, což vede k tomu, že technologičtí giganti jako Apple či Meta spuštění svých pokročilých AI funkcí v EU odkládají.
Co je bruselský efekt? Termín poprvé použila v roce 2012 profesorka práva z Kolumbijské univerzity Anu Bradfordová jako obdobu amerického „kalifornského efektu“, kdy přísné ekologické normy nejbohatšího státu USA postupně přejímaly i ostatní. V mezinárodním měřítku popisuje schopnost Evropské unie jednostranně diktovat globální tržní standardy – globální korporace se totiž často raději přizpůsobí evropským regulacím celosvětově, než aby vyráběly různé verze produktů. Zatímco u fyzických norem či ochrany dat (jako GDPR) tento mechanismus fungoval, u dynamických metatechnologií se vnímaná schopnost diktovat pravidla mění v izolaci a konkurenční nevýhodu celého kontinentu.
Odliv mozků a technologický neokolonialismus
V úvahách o řízeném zaostávání hraje významnou roli také fenomén odchodu elitních vědců a inženýrů. Teorie tvrdí, že evropský systém sice dokáže vyprodukovat špičkové talenty, ale prostředí je nastaveno tak, aby je systémově vytlačovalo do zahraničí. Z pohledu konspiračního narativu funguje Evropa jako jakási výkrmna talentů pro cizí mocnosti.
Pavel Šik v této souvislosti upozorňuje, že samotné vlastnictví technologií nestačí, pokud chybí politická a organizační vůle je využít: „Otázka tedy není jen kdo má lepší technologii? Otázka je také kdo má kapacitu ji systematicky přetavit v moc.“ Tento stav vede k technologickému neokolonialismu, kdy Evropa dodává lidský kapitál i špičkové dílčí komponenty, ale smetanu i reálnou moc sklízí zahraniční giganti.
Rostoucí závislost na cizích technologických platformách má podle teorií o řízeném úpadku ještě jeden hlubší rozměr, kterým je ztráta kontroly nad vlastní informační realitou. Když evropské státy rezignují na vývoj vlastních velkých modelů, přenechávají správu informací nadnárodním korporacím. Místo budování vlastní infrastruktury se evropské instituce podle kritiků soustředily na potlačování nepohodlných názorů.
Pavel Šik v textu popisuje tento jev slovy: „Často totiž v posledních letech tento tzv. boj proti dezinformacím neřešil nějaké lži, ale legitimní interpretace, hypotézy nebo politicky nepohodlné informace a vznikla nedůvěra.“ Ztráta technologické suverenity se tak v očích komentátorů stává přímým nástrojem k posílení kontroly nad obyvatelstvem a ochraně politického statusu quo.
Vyústění v geopolitické vazalství
Výsledkem všech těchto procesů má být stav, kdy Evropa ztratila veškerou autonomii v globálním soupeření velmocí. Jak upozorňuje Pavel Šik na příkladu Tchaj-wanu, reálná síla dnes spočívá v nenahraditelnosti: „Tchaj-wan si dle mého uvědomuje, že jeho bezpečnost dnes nestojí jen na armádě, ale především na vlastní ekonomické nenahraditelnosti v globálním technologickém řetězci.“ Evropa se však podle kritických hlasů této nenahraditelnosti dobrovolně vzdala.
Roman Raška shrnuje současné unijní vize slovy: „Ursula, stejně jako jiní evropští politici, úplně halucinuje o věcech, které jsou naprosto odtržené od reality. Například o tom, že přehnaně regulovaná, ultra-zdaněná EU bude prvním kontinentem umělé inteligence.“ Ať už je tento stav hodnocen jako výsledek tajných dohod globálních elit, nebo jako přirozený důsledek byrokratické zaslepenosti, v diskursu o řízeném úpadku rezonuje pocit, že technologické zastarávání Evropy bylo logickým vyvrcholením dlouhodobě nastaveného směřování.
