19.7.2013
Kategorie: Společnost

Konec kapitalismu

Sdílejte článek:

OD: VILÉM BARÁK 19/07/2013

Většina lidí pociťuje nekonečné potřeby, chce bydlet v pěkném domě, módně se oblékat, mít auto, cestovat po světě a ti co tohle všechno mají, chtějí ještě více. Naše potřeby, fantazie a nespokojenost s vlastním údělem i okolním světem neznají hranice a jsou hnací silou civilizace. Jediné co nám brání dosáhnout „úplné spokojenosti“ je rozsah vlastnictví. Ve světě vzácnosti, kde všichni nemohou mít všechno, tvoří instituce vlastnictví základ mírové koexistence lidí a zajišťuje, že kontroly nad věcmi se nezmocňují nejsilnější agresoři, ale ti, kteří danou věc objevili, vytvořili nebo koupili.

 

[ad#hornisiroka]

 

Ve svobodné společnosti o příjmech (vlastnictví) lidí nerozhoduje lidová komuna, resp. stát, ani jak špinavou, namáhavou, otupující, páchnoucí nebo odpovědnou vykonávají práci, jak brzo vstávají, kolik hodin pracují, ale pouze to, jak jimi vytvářené služby a zboží oceňují na trhu ostatní lidé. Od konce 19. století přestává tato pravda platit a ukazuje se jednodušším než soutěžit na trhu, vyvlastňovat prostřednictvím politického procesu spoluobčany. Za tímto účelem se zformovaly odbory, lobbysté v zemědělství, na železnici a v nejrůznějších průmyslových oborech, vznikly politické strany závislé na podpoře nepracujících dávkařů a byrokratů parazitujících na produktivní části obyvatelstva. Od té doby se v tzv. demokratických volbách snažíme přehlasovat fakt, že přerozdělováním se bohatství nevytváří.

 

Naše duševní pohoda však není úměrná rozsahu vlastnictví. Tu musí každý z nás nalézt ve svém nitru. Peníze, ale ani „pomoc státu“ zde nic nezmohou. Právě naopak, rozpor mezi „selským rozumem“ a tím, co politici předvádí v mediích, co denně zažíváme na úřadech, vyvolává u vnímavějších jedinců deprese. Někteří lidé opovrhují (alespoň slovně), hmotnými statky a uspokojení hledají ve snaze změnit svět. Adolf Hitler byl v podstatě asketa, vegetarián, nekouřil, nepil a celý život zasvětil „polepšení“ světa prostřednictvím nacionálního socialismu. Řídit společnost chtějí stoupenci všech politických programů, ať se nazývá sociálně demokratický, křesťanský, konzervativní, ekologistický, komunistický, fašistický nebo tzv. liberální, přičemž mají jedno společné. Jsou netolerantní, nenechávají lidi na pokoji, vnucují jim vlastní doktrínu štěstí, a to na úkor jejich svobody, majetku, volného času a někdy i životů.

 

 

V okamžiku, kdy získají schopnost prosazovat své názory silou, a je v principu nepodstatné zda plynovou komorou nebo exekucí finančního úřadu, stávají se z nich společensky nebezpečné sekty a škůdci. Naopak skutečný liberál řád nebrání konzervativci, aby věřil v Boha a každou neděli se ani nedotkl práce; socialistovi, aby měl se svými soudruhy nájemní domy ve společném vlastnictví a reguloval, za kolik si mezi sebou pronajmou byty; ani zapřísáhlému demokratovi, aby s společně s ostatními demokraty hlasovali o tom, jak moc se zdaní v zájmu svých „společných“ věcí. Pokud se na základě dobrovolnosti navzájem řídí, organizují a vychovávají sami mezi sebou, přejme jim hodně úspěchů i zábavy.

 

Liberalismus nemůže být agresivní, ale ani kompromisní, není jednou z mnoha ideologií a nezná přívlastky. Je to slovo znamenající pokojné, mírové soužití mezi lidmi způsobem „každý za své, na svém a po svém“. Ostatní politické směry jsou excesem, vzpourou, někdy velice násilnickou proti normálnímu stavu.

 

Děsivé propojením nekonečné nespokojenosti nás jako jednotlivců, spolu s přesvědčením, že „vláda má za úkol odstraňovat tuto nespokojenost“ a že „většinové hlasování legitimuje cokoliv“, vede k tomu, že finanční potřeby státu i regulace nenacházejí žádné hranice. Všimněme si, že zpravodajství medií sestává ze samých informací o nespokojenosti. Do vesnice nejede v podvečer autobus. Řešením je zavedení nového spoje za „veřejné“ peníze. Zemědělci mají nižší než průměrné platy a bylo sucho, mokro, zima nebo teplo. Okamžitě se objevuje požadavek na zvýšení dotací. Někdo s nostalgií vzpomíná na chuť salámů a špekáčků z mládí. Nevyhnutelně bude následovat příkaz, jaké mají mít uzeniny složení masa a koření. Toto je cesta do pekel. Zboží a služby nerostou bezpracně na stromech. Stát musí jedněm brát, aby druhým dával a tak se roztáčí kolotoč přerozdělování, daňového vyvlastňování, rozpočtových deficitů a „tisku“ nekrytých peněz. Ze stejného důvodu „nespokojenosti“ ničí regulace právo rozhodovat o vlastním životě, volném čase i majetku. Jestliže se nevrátíme k tomu, že nouze je náš individuální problém (pocit) a zároveň výzva k fyzickému i psychickému „utažení opasků“ a větší píli, bude pokračovat krize západní civilizace, ne nepodobnému úpadku Říše římské. Kapitalismus, svoboda jsou již dávno bezobsažnými slovy a k naplnění Komunistického manifestu chybí jen velice málo.

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJ: Vilém Barák

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...