Komunistická pohádka o skvělých potravinách

[ad#clanek-respo]

Včera se objevila zpráva o tom, jak soudruzi s nostalgií vzpomínají na doby, kdy byly vlastně všechny potraviny skvělé a jak je to dneska zlé a nedobré. Jelikož jsem vyrůstal v 70-tých a 80-tých létech a mám reálné zkušenosti se zásobováním tehdejšího trhu coby obyčejné dítě a dospívající, dovolím si k těmto názorům pár poznámek ze života.

Narodil jsem se počátkem 60-tých let, nicméně konec včetně okupace v roce 1968 si už pamatuji celkem dobře. Bydleli jsme v Praze a v našem okolí byly asi 2 masny (prodejny maso-uzeniny), 2 prodejny s ovocem a zeleninou, jedno lahůdkářství, cukrárna a malá samoobsluha. Ve vzdálenosti do cca kilometru, resp. 2 zastávek tramvaje bylo samozřejmě ještě pár obdobných prodejen.

Na přelomu 60-tých a 70-tých let byl problém koupit “lepší” maso (ten koneckonců přetrvával v podstatě až do revoluce 1989), takže jsme pravidelně k obědu mívali pečený bůček (ten býval, ovšem vzhledem k obsahu svaloviny by to dnes spíš prodávali jako slaninu), hovězí přední (žebro) s omáčkou a podobně. Vařila babička, válečná hospodyně, která dokázala i z mála vytvořit něco, co bylo nejen poživatelné, ale i chutné. Vepřová či hovězí kýta či vepřová krkovice či pečeně byly tzv. podpultovky a když člověk neměl známé nebo zrovna netrefil okamžik, kdy maso přivezli a šlo na krám, neměl šanci (srovnejte s dnešním nepřeberným výběrem mas jak v marketech, tak u malých soukromých řezníků či farmářů). Občas se objevilo i hovězí zadní, ovšem bylo takřka černé. Někdo tvrdil, že to bylo z mobilizačních zásob a tudíž několik let zamražované. Bylo to tvrdé jako podešev a jediné co pomohlo, jak naše babička věděla, bylo to naložit do láku z octa a koření na tři dny a pak z toho udělat falešnou svíčkovou nebo na divoko. Ona měla skutečně výtečné zkušenosti z dob války a poválečného nedostatku a dokázala zpracovat cokoliv.

V uzenářském úseku, resp. v lahůdkách měli asi tři druhy salámu, které se s postupem doby rozrostly na možná šest až osm. Základem byl gothaj. Byl dobrý, když ho člověk koupil čerstvý a snědl hned ten den. Když už byl na krámě delší dobu, tak většinou v lednici do druhého dne zezelenal (říkalo se, že je to kvůli obsahu přidávané soji), takže ho člověk vyhodil. To se mi stalo x-krát. Žádné vakuové balení nebylo, balili to v podstatě do balícího papíru. Dál byl většinou k dispozici tzv. dietní salám (pak ho někdo přejmenoval na Junior) s podobnými vlastnostmi. Z trvanlivých býval turistický (ten vydržel déle) a občas se jako vzácnost objevila Vysočina (zaslechl jsem návod na to, jak z ní udělat falešný uherák – pověsit to někam do špajzu a nechat vyschnout – no tenhle pokus jsme nikdy neučinili). Šunka byla jen občas a povětšinou max. dva druhy (od kosti z kýty a nebo dušená). Jinak nic. A navíc relativně drahá. Jako jakási náhražka sloužilo tzv. šunkové koleno, což byly slisované odřezky masa, kůží atd.

V samoobsluze byl úsek mléčných výrobků. V 70-tých létech nahradily láhve pytlíky s mlékem a to bylo něco. Mléka byly jen dva druhy – polotučné a plnotučné. Pytlíky byly v bednách a když některý praskl, tak se obsah začal samozřejmě dost rychle kazit. Ten odér neměl chybu, dneska by jim to hygienik štandopére zavřel. Mléko mělo minimální trvanlivost. Když člověk pytlík načal, musel ho spotřebovat v řádku hodin, jinak kyslo. Někdy bylo kyselé už v tom pytlíku. Také výběr sýrů byl skutečně obrovský – asi 3 druhy tavených a dva druhy tvrdých. Ty tavené bývaly někdy plesnivé už v krámě, aneb jak moje žena s oblibou říká, už se chystaly k odchodu.

Zajímavé bylo i oddělení alkoholických nápojů – vína mnohdy splašky (čůča), která by dnes nepil ani bezdomovec pod mostem, po nějakých výběrových vínech ani památka, z tvrdého alkoholu tak akorát tuzemák, zelená, lidská tvář a případně různé tzv. konzumní lihoviny, což byl materiál pro totální zoufalce. Jakékoliv lepší pití bylo akorát v Tuzexu za bony.

Ovoce-zelenina měla po většinu roku skutečně obrovský výběr – brambory (někdy i nahnilé), zelí, cibule a sezónně kedlubny, ředkvičky, třešně, jablka, hrušky a jako vzácnost meruňky či melouny z Maďarska nebo Slovenska. Citrusy bývaly obvykle před Vánocemi a to ještě v malém množství a jako zlatý hřebík byly kubánské pomeranče, které nešly loupat a byly kyselé. Na mačkání džusu by snad ještě šly, na jídlo to moc nebylo. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna.

A co se toho lančmítu týče. Jako student VŠ jsem jich nafasoval na tzv. dvoják (dvojitou večeři) spoustu. Vozili jsme to na chatu či na čundr a tam opékali místo skutečného masa. Jako studenti jsme to dostávali za poloviční cenu (jinak to bylo na tehdejší poměry docela drahé). Soudruzi mají pravdu v jediném, ano drželo to pohromadě. Jako ze správné náhražky se z toho dal vyrobit i “řízek” v trojobalu. Na straně druhé, radši bychom si tenkrát došli do obchodu, koupili pěknou šťavnatou krkovičku nebo pečeni a udělali pořádný steak místo téhle náhražky.

A co na závěr. Soudruzi se mýlí, částečně za to zřejmě může jejich věk. Ono když bylo člověku dvacet, tak byl svět zelenější, holky krásnější a všechno co stát mělo, stálo, takže bylo veselo. Dneska nikdo nikoho, umělým nedostatkem, nenutí si kupovat nekvalitní potraviny, na trhu je spousta věcí, které se co do kvality s těmi studenoválečnými náhražkami nedají srovnat. Můžete mít cokoliv, včetně věcí, které jsme v těch dobách viděli jen ve filmu. Takže si to chce jen správně vybrat a trochu u toho myslet. Čili soudruzi, nemáte pravdu a zaplať pánbůh za to!

[ad#clanek-respo]